Polemika: Spor o Žáčka není bojem menšiny genderových aktivistek proti většině

Kdo je jen trochu aktivní na sociálních sítích, musel zaznamenat bouřlivou debatu, kterou odstartovalo upozornění filmaře Víta Klusáka na školní učebnici pro děti prvního stupně, v níž je obsažena básnička Jiřího Žáčka o maminkách. Jinak milý text o lásce k matce obsahuje pasáž, v níž na otázku „k čemu jsou holky na světě“ autor odpovídá: proto, aby „byly maminkami“. Otcovskou roli kluků autor v knize neřeší, zato píše, že kluci jsou na světě proto, aby jej objevovali a aby se „točil vpřed“. Zatímco část diskutérů měla za to, že jde o zastaralý pohled na role mužů a žen, který nemá v moderních učebnicích pro děti co dělat, jejich oponenti jej hájili jako tradiční a přirozený.

Ze sociálních sítí se debata přesunula do médií a s jednou z reakcí, kterou napsal kolega z Hospodářských novin Petr Honzejk, si tu dovolím polemizovat. Honzejk spor vykládá jako konflikt menšiny aktivistek a „genderových vědkyň“, které „příliš násilně“ prosazují „potenciálně prospěšné“ návrhy, třeba právě korektní knížky pro děti, na jedné straně - a většinové společnosti, která „nechce gender“, na straně druhé. „Společnost jako celek oceňuje, že jsme se s rovnoprávností pohlaví dostali na nestředověkou úroveň, ale většinově nehodlá jít dál,“ píše.

Tento pohled ovšem není z řady důvodů přesný. Nebudu slovíčkařit; i když co třeba znamená „nestředověká úroveň“? Ve středověku naopak měly ženy některá významná práva, třeba majetková, o něž později přišly. A nebudu ani rozebírat, co si vlastně představuje pod slovem gender. Zaměřím se na vymezení stran sporu. Honzejkovo dělení platilo možná na počátku devadesátých let, kdy se z „ghetta“ akademie a pár neziskovek opravdu ozývalo několik osamělých hlasů, které všichni ostatní skutečně považovali za „kuriozitu“ a ignorovali je.

Nebyl jsem dobrý otec

Dnes je situace dramaticky odlišná. Témata související s postavením mužů a žen se v české společnosti řeší na mnoha úrovních, v míře a intenzitě dříve naprosto nevídané. A neježe se o nich mluví  - do reality se přetavují právě představy oněch „fundamentalistek“, jejichž bláznivé nápady prý všichni odmítáme.

Když se ještě chvíli zdržím u Žáčka - debata byla tak masová právě proto, že nad rolemi mužů a žen už dávno nepřemýšlí jen úzká skupina „aktivistek“, ale zapojila se do ní řada lidí, kteří s genderovým aktivismem nemají nic společného, ale prostě chtějí pro svoje děti „férový přístup, rovné šance a férové platy podle skutečných kvalit, ne podle pohlaví“ -  jak napsal třeba Martin Jaroš, marketingový manažer katarské telekomunikační společnosti a otec dcery a syna.

Pikantní je, že model, který nabízí dětem - v němž jsou ženy hlavně maminkami a o tatíncích není nikde ani slovo, protože muži mají plné ruce práce s otáčením světa - jako nevhodný zhodnotil i sám autor při pohledu na vlastní život. „Rodové vazby začínám vnímat až teď, když mám osmiměsíční vnučku, protože na vlastní děti jsem neměl dost času a neměl jsem ani čas o tom přemýšlet. Děti vychovala manželka a já jen dojížděl domů - asi jsem nebyl dobrý otec,“ řekl v rozhovoru pro Právo v roce 1999.

A není v tom zdaleka sám. Tento model totiž vyhovuje stále menšímu počtu Čechů. Podle předloňského průzkumu agentury STEM téměř dvě třetiny lidí nesouhlasí s „tradičním“ rozdělením rolí v rodině, při němž muž vydělává a žena se stará o domácnost. A podle mírně nadpoloviční většiny respondentů matka není důležitější než otec. Tyto názory navíc posilují v čase: ještě v polovině devadesátých let zastánci tradičního modelu převažovali, byť mírně.

Ale hlavně – a tady leží klíčová námitka proti tezi o menšině aktivistů, kteří něco nutí násilím většině. Dnes se agendě, kterou lze při jistém zjednodušení označit za feministickou či genderovou, věnují snad všechny součásti české společnosti: od byznysu přes neziskový sektor, školství a vědu až po sport. Ostatně když se ještě zastavíme u básniček pro děti: ministerstvo školství sleduje, co se děti učí a v jakém kontextu. Pořádá i školení pro učitele, kde je nabádají, aby se „při výuce vyhýbali genderovým stereotypům jak v textech, tak ve vlastní řeči i v chování vůči žákům a žákyním, protože toto chování může být kvůli zakořeněným genderovým stereotypům rozdílné“ - jak se úřad vyjádřil pro Český rozhlas. A zatím na veřejnost nepronikla zpráva, že by proti tomu učitelé či rodiče protestovali.

Neslýchané zprávy

„Genderová“ agenda ovšem dalece přesahuje i školství. Když pomineme vliv mezinárodních institucí (OSN či Evropské unie), věnují se jí politici na všech úrovních. Od vlády, jež řeší pomoc rodičům-samoživitelům, otcovskou dovolenou či nerovnost platů, až po obce, které přemýšlejí, kde najít peníze na víc míst ve školkách. Aktuálně se tento týden v Pardubicích otevřely první mikrojesle; a během projektu, na který vláda vyčlenila víc než 130 milionů korun, jich po celém Česku vyroste dalších zhruba sedmdesát.

V parlamentu se téma neřeší jen skrze projednávané zákony - v Senátu se loni konalo veřejné slyšení o sexuálním násilí nebo o ženách ve vědě. Nerovnosti platů se věnuje i ombudsmanka, na jejíž podnět začaly inspektoráty práce kontrolovat firmy, zda neplatí za stejnou práci muže a ženy odlišně (během loňska inspektoři několik podniků přistihli a potrestali, letos chystají dalších osmdesát kontrol). A objevila se také první žaloba na platovou diskriminaci, v níž se bývalá primářka jedné jihomoravské nemocnice soudně bránila, že její kolegové na srovnatelných pozicích (dokonce i její nástupce) pobírali vyšší, v některých případech až dvojnásobný plat.

Dříve neslýchané zprávy přicházejí i z byznysu. Šéf společnosti Rohlík.cz Tomáš Čupr vzbudil rozruch, když na místo finanční ředitelky vybral těhotnou ekonomku Vieru Slota Geckovou s jednoduchým vysvětlením, že byla ze všech uchazečů nejlepší. Poslední roky vytrvale roste počet živnostnic a podnikatelek - také proto, že řada žen začne podnikat na rodičovské. Prudce přibývá stoprocentních majitelek firem vykazujících roční obrat přes deset milionů korun. A jde i o firmy z oborů, které bylo možné označit za tradičně mužské - betonářské či strojírenské.

Mění se způsob, jakým firmy nabízejí své zboží zákazníkům a zákaznicím - nedávno vyvolal velkou pozornost výrobce vložek a tampónů Ria spotem zobrazujícím menstruaci realističtěji než jako radostné skotačení v bílých kalhotách.

Téma začali zkoumat také akademici, kteří to dříve nedělali, třeba ekonomové. Díky think-tanku IDEA při Národohospodářském ústavu jsme se tak kupříkladu na základě seriózních propočtů dověděli, že rozvod dopadá ekonomicky hůře na ženy a že chudobou jsou ve stáří více ohroženy rovněž ženy, protože v průměru méně vydělávají a kvůli péči o děti - a později třeba o staré rodiče - vypadávají z pracovního trhu.  V Česku má mezi seniory největší podíl žen, které žijí pod hranicí chudoby.

Ani ve fotbale

V akademické sféře se pak začíná mluvit i o další škále témat: od sexismu či sexuálního obtěžování po férové podmínky pro akademičky a vědkyně. Trojice členek skupiny Čtvrtá vlna vyvolala před koncem roku obrovskou pozornost videem upozorňujícím na sexismus na vysokých školách uměleckého zaměření - nejenže se jim ozvaly desítky studentek s podobnými zkušenostmi, vzali je vážně učitelé i vedoucí z dotčených škol jako rektor AVU.

A nejen v akademii - fakt, že klip měl za necelý měsíc na Facebooku více než sto tisíc zhlédnutí, znamenal, že se o tom začalo mluvit i na nečekaných místech. Jak řekla jedna z členek skupiny Marie Lukáčová, o sexismu začali diskutovat třeba kolegové její maminky pracující v jedné opavské bance.

S otevřeně deklarovaným plánem řešit sexismus na škole nastoupil do funkce nový děkan FAMU Zdeněk Holý. Obklopil se třemi proděkankami a jedna z nich - Kamila Zlatušková - bude nově v popisu práce také témata související s rovností, od fakultní školky přes platové podmínky po (případné) konkrétní případy obtěžování nebo sexismu. Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy pak vede poprvé v dějinách děkanka. Nová předsedkyně Akademie věd Eva Zažímalová se zase chce věnovat mimo jiné opatřením, která umožní vědkyním lépe kombinovat péči o děti a vědecké kariéry. „Žena má právo na to dělat i zajímavou kariéru a nemuset stát před volbou - práce nebo děti,“ řekla po nástupu do funkce.

Mění se i média. Kromě toho, že v posledních letech přibyla řada platforem, kde se těmto tématům dostává pozornosti (A2larm, Deník Referendum nebo Rádio Wave), věnují se jim víc i mainstreamoví novináři. O sexuálním násilí napsal opakovaně a informovaně - tedy vyvracením všech mýtů s tímto násilím spojených - nedávno třeba i bulvární deník Aha.

A to díky nové kampani organizace Persefona, která stojí na zdůrazňování nepříjemné pravdy, že většinu znásilnění mají na svědomí partneři či rodinní příslušníci obětí. Sousloví „genderové stereotypy“ se objevuje v textech, kde byste to opravdu nečekali: chování dvou hráčů Sparty, kteří poslali „k plotně“ a „sporáku“ rozhodčí, odmítla loni jako šovinistickou a stereotypní na podzim většina sportovních novinářů. A chování Sparťanů pak odmítly i kluby či fotbalový svaz.

Veřejnou debatu ovlivňuje řada lidí, které rovněž nelze počítat mezi „genderistky a genderisty“, a velmi často jde o lidi se zkušeností ze zahraničí. Zmiňovaná děkanka FF UK Mirjam Friedová žila řadu let ve Spojených státech a učila na tamních prestižních univerzitách, třeba Princetonské. Nebo o lidi, kteří učí na zahraničních univerzitách (právnička Barbara Havelková na Oxfordské univerzitě) - či kteří se po letech studia a práce v cizině vracejí zpět domů (plazmová fyzička Kateřina Falk). Nebo politici a političky, kterým zkušenost z ciziny změnila optiku (eurokomisařka Věra Jourová).

Ve výčtu by bylo možné pokračovat ještě dlouho. Závěr je však jasný – společnost nevypuzuje to, co by jí mohlo pomoci, jak píše Honzejk, naopak to v masovém měřítku přijímá.