Agresor ve třídě. Zapomenutý problém inkluze

Je to opakující se situace. Základní škola, někdy ve velkém městě, někdy na periferii republiky, tu na severní Moravě, tu v jižních Čechách. Obvykle se tu učí víceméně tradičně, tedy třídy, židličky, tabule a paní učitelka, ale vedení i pedagogický sbor pracují se zjevným nasazením a mají tu práci a děti opravdu rádi. Když dojde řeč na inkluzi, stěžují si na leccos, ale nevadí jim princip, tedy že velmi různé děti se učí společně, spíš různé organizační nedokonalosti – od nedostatku kvalifikovaných asistentů po přetížené a nefunkční poradny.

Ale pak se debata zadrhne. Víte, my máme ve čtvrté (třetí, sedmé) třídě chlapce. S poruchou chování. S tím si nevíme rady. V té třídě se fakticky nedá učit, rozbije jakoukoli hodinu. Není s ním problém pokaždé, někdy je i týden dva klid, ale je to nepředvídatelné, učitelky jsou z toho na nervy, už od něj utekly dvě (tři) asistentky. Stěžují si na něj i ostatní děti, rodiče jsou čím dál naštvanější, bojíme se, že dají svoje dítě jinam.

V čem je problém? V tom, že tyhle děti nejsou (bývalí) klienti praktických a speciálních škol, kteří přišli do těch běžných v posledních letech v rámci toho, čemu veřejnost říká inkluze. Nemají žádný mentální ani intelektuální hendikep, obvykle ani diagnózu konstatující ADHD nebo poruchu autistického spektra. Jsou to normálně nebo i nadprůměrně nadané děti, spíše kluci, často žijí jen s matkou nebo se rodiče rozvádějí. Vyrušují ofenzivně, pokřikují, s chutí mluví sprostě a používají sexuálně explicitní gesta i výrazivo, sem tam vylezou na skříň, sem tam někoho napadnou. Někdy dítě, někdy učitelku. Rodiče je vnímají jako ohrožení vlastních dětí. Škola si vůči nim připadá bezmocná.

V titulku se říká, že je to zapomenutý problém inkluze. Tím nemá být řečeno, že je to novinka posledních dvou let. Tihle žáci nejsou ve své škole noví. Obvykle do ní chodí už od první třídy nebo mateřské školy. Jisté anomálie v chování učitelé obvykle zaznamenali od začátku, ale postupně se problém vyhrotil až do nezvladatelnosti. Školy to vnímají tak, že nemají k dispozici žádné řešení. U těch venkovských není v rozumném dosahu žádná odborná pomoc. Pokud se podaří přesvědčit rodiče, aby šli se svým dítětem do poradny, ta sice pošle nějaký papír a doporučení, jenže to problém nevyřeší. Ale i pokud se takové dítě vyskytne na velké škole, která má školního psychologa a speciálně pedagogické centrum, ani pak to neznamená, že si s takovým dítětem umí poradit.

Zdánlivě to vypadá jednoduše. Dítě, které znemožňuje ostatním žákům normální výuku, patří do speciální školy. Jenže do jaké? Bývalé praktické školy jsou určené pro děti s lehkým mentálním postižením. Tohle není ten případ. Tyhle děti se často učí dobře. Jejich frustrace a agrese by se pravděpodobně jen zvětšila. Do škol, které se specializují na nějaký druh smyslového nebo fyzického hendikepu, samozřejmě také ne. Navíc na škole takové dítě obvykle bývá jen jedno, není tedy možné vytvořit pro ně ani specializovanou třídu se zvláštním režimem. A na úrovni krajů se také nenabízí žádná pomoc pro děti s poruchami chování.

Takže se to řeší buď tím, že je dítě pod medikací, jenže to pomáhá jen částečně, nebo se to škola snaží nějak přežít, případně dítě občas jde na diagnostický pobyt nebo na dětskou psychiatrii. Obojí je obvykle jen na pár měsíců a učitelky, ale často i rodiče a spolužáci, jsou čím dál nervóznější, když se blíží datum návratu.

Odborníci často naznačují, že část problému může být i na straně pedagogů. Rozhodně stojí za přečtení rozhovor s norským dětským psychologem, který vysvětluje, proč se tyhle děti takhle chovají a co se s tím dá dělat. Ale není možné hodit zodpovědnost na učitele. Oni by o řešení opravdu stáli, ale stát jim žádnou reálnou pomoc nenabízí. Vůbec to není jednoduchý problém se srozumitelným řešením, které jen někdo „zanedbal“. Ale zároveň se nelze spokojit s tímhle konstatováním. Černý Petr totiž zůstal v ruce školám a je nepřijatelné je v tom nechat bez pomoci a podpory.

Autor spolupracuje s Informačním centrem o vzdělávání EDUin