Aerolinky jsou nové uhlí

Do první desítky největší znečišťovatelů vzduchu v Evropě se poprvé dostala i nízkonákladová letecká společnost Ryanair. Uvádí to zpráva a data Evropské federace pro dopravu a životní prostředí, které cituje BBC nebo The Guardian. Poprvé se tak do žebříčku dostala společnost, která neprovozuje tepelnou elektrárnu spalující lignit (nejmladší druh hnědého uhlí). Na prvních devíti příčkách figurují výhradně ony. Sedm z nich se nachází v Německu po jedné v Bulharsku a v Polsku; právě ta v Bełchatówu žebříček vede.

Irská letecká společnost, která ročně přepraví 130 milionů cestujících, vykázala za rok 2018 celkem 9,9 megatun emisí skleníkových plynů. To je o 6,9 procenta více než loni a o 49 procent více za posledních pět let.

„Pokud jde o klima, Ryanair je nové uhlí. Tento trend bude pokračovat tak dlouho, dokud Evropa neuvědomí, že je třeba tento nedostatečně zdaněný a regulovaný sektor srovnat. Začít to může zdaněním leteckého benzínu nebo zavedením opatření, které donutí aerolinky přejít na palivo s nulovými emisemi,“ říká Andrew Murphy, který se v Evropské federaci pro dopravu a životní prostředí věnuje právě letecké dopravě a její udržitelnosti. Ryanair svůj podíl na znečišťování odmítá, dokonce tvrdí, že je v rámci Evropy nejzelenější leteckou společností a jeho pasažéři mají na kilometr ty nejnižší emise oxidu uhličitého.

Skutečnost je taková, že zatímco emise ze spalování uhlí v Evropě ubývají, těch z leteckého provozu je stále víc a s přehledem předčí jiná odvětví dopravy. Na 31. místě žebříčku se tak nachází EasyJet, následuje Lufthansa, Norwegian Airways a British Airways. Letecký provoz je dnes v Evropě zodpovědný za tři procenta emisí skleníkových plynů, ovšem celý sektor rapidně roste.

A pokud zůstane stávající trend zachován, v roce 2050 se množství oxidu uhličitého produkovaného z letecké dopravy zvýší o 300 procent.  Murphy tak leteckou dopravu charakterizuje jako největší „největší evropské selhání, pokud jde o klima“.

My jsme ty písně nikdy neslyšeli

Není snadné být autorem popových písní. Neplyne z toho sláva – posluchači se zřídka dozví vaše jméno - ani peníze. Pokud nenapíšete skutečný globální hit, velké tantiémy si neužijete. A pak je tu ještě jedna nezanedbatelná věc. Pohybujte se v terénu, kde případ skladby Blurred Lines vystrašil takřka všechny autory.

Před čtyřmi roky se tato skladba z prvního místa americké hitparády ocitla před soudem a jejím autorům Robinu Thickemu a Pharrellu Williamsovi bylo nařízeno vyplatit pět milionů dolarů za to, že okopírovali disco hit Marvina Gaye Got to Give It Up. Od té doby se každý autor v popové branži klepe strachy, že jakákoli citace a jakákoli pocta se může stát předmětem soudního sporu.

Fascinující fenomén aktuálního hudebního provozu popisuje Bez Sisario v textu „Blurred Lines“ on Their Minds, Songwriters Create Nervously pro The New York Times. Výsledek tohoto sporu totiž zvedl vlnu žalob, což potvrzují jak právníci, tak lidé z prostředí hudebního byznysu. Muzikologové a hudební znalci hlásí, že o jejich služby stran odborných posudků je čím dál větší zájem.

Prostředky k napsání popové písně jsou velmi omezené, a pop je tak plný zamýšlených i nezamýšlených podobností i variací. Pro ilustraci: v září bude Ed Sheeran před soudem obhajovat svůj cenou Grammy ověnčený singl Thinking Out Loud, protože se podobá jiné klasice Marvina Gaye -  Let’s Get It On. Před dvěma lety se zase Sheeran vzdal části autorství skladby Photograph, která byla nařčena z toho, že nese mnoho podobností s písní Amazing britského písničkáře Matta Cardlea.

Evan Bogart, který napsal hity pro Rihannu, Madonnu i Beyoncé, popisuje, že ho dnes ve studiu běžně jímají obavy a nejistoty, jestli už náhodou melodie nebo text nepřekračují hranici, které by si nemusel všimnout. „Asi bych neměl myslet na právní důsledky ve chvíli, kdy se snažím složit refrén,“ dodává Bogart.

Drtivá většina nařčení z plagiátorství ovšem nekončí u soudu, mnohem častější praxe je, že se vyřeší dohodou, obvykle přidáním dalších jmen do seznamu autorů - a tantiémy se pak dělí mezi větší množství lidí. Tento způsob funguje jako sebeobrana proti možné prohrané žalobě. A často se tak děje i bez vědomí původních autorů.

Když Ross Golan napsal společně se zpěvákem Mikou a ještě jedním autorem píseň Talk About You, byl při jejím zveřejnění překvapený, že se o honorář bude dělit ještě s dalšími pěti lidmi, kteří do seznamu přibyli. Zjistily se tu totiž podobnosti se skladbou italského tria Ricchi e Poveri a též písní od Dusty Springfield z roku 1963. „Pokud tu ale byly nebo jsou nějaké podobnosti, tak jsou více než nezamýšlené,“ píše Golan v emailu pro NYTimes. „My jsme ty písně nikdy neslyšeli.“