Zlatá zrnka poznání

V nepřehledné spleti událostí, pod tlakem globálního ohrožení, v neposlední řadě z hlediska proměny současné české poezie z „inkubátoru“ (M. Balaštík) lyrických možností do hlásné trouby apelů může se zdát, jako by pro reflexivní poezii nebylo místo, nebo přinejmenším vhodná doba. Opak je pravdou! I když odhlédneme od toho, že i v malé literatuře se mohou dobře snášet různé názorové nebo stylové proudy, nemůžeme opominout, jak potřebná je českému čtenáři dávka neopotřebovaného hledání odpovědí na otázku, co jsem zač. Není snad od věci na tomto místě připomenout banalitu, že tázání druhého po jeho vlastní identitě nám může prospět jak přímo („s těmito otázkami se také potýkám“), tak i nepřímo („tak složitě / jednoduše vnímá život někdo jiný? to to mám tedy mnohem jednodušší / složitější“). Vyjít od poznání sebe sama je prvním předpokladem nezkřiveného nahlížení věcí, a sebekultivace – trénink empatie – slibuje nejúspěšnější, třebaže nejméně viditelnou možnost změny k lepšímu, nebo alespoň odvratu změny k horšímu. Čím poctivěji hledá reflexivní lyrik sebe sama a svoje postavení ve světě (jako postavení „nahého“, anonymního člověka), tím prospěšnější je jeho hledání pro ostatní smrtelníky, neboť od něj obdrží zlatá zrnka poznání, radostného nebo bezútěšného.

Druhá básnická sbírka Viktora Špačka Co drží Nizozemí patří do téhle sféry nenahraditelnosti lyriky. Špaček ve svých textech odhazuje přítěž veškerých jistot, aby se obnažený a zranitelný vydal na průzkum „zářivkového bezčasí“. I když jedním z témat je také pozorování lidí z bezprostředního okolí, od absolutní cizoty spoucestujícího v tramvaji přes relativní cizotu souseda po paradoxní cizotu osoby označované jako „ty“, hlavním tématem zůstává ono hledání svého vlastního místa v životě, ať už dlouhodobého, nebo také momentálního. První báseň Zlom je emblematická: chlap „nabalený“ na „škroukající“ motorce „rumpluje“ tělem – groteskní obraz napětí, předcházející definitivnímu selhání stroje, který už nemůže dál – „než se život zlomí“. Špaček opouští obraz v tomhle napětí, zastavuje ho do věčnosti, s hořkým humorem nechá chlapa „rumplovat“ v půlce svahu na věky věkův. Drobné citáty z téhle básně také hned poukazují na Špačkův zvláštní, nepraktický, přitom originální jazyk, kterému jsou cizí ozdoby a naopak vlastní rozličné vynechávky (např. sloves).

Častým motivem, zejména na začátku sbírky, je slovo život a různé jeho odvozeniny, k němuž se v závěru logicky přidává slovo smrt. „Jenom v té představě, že to tu nebude, / anebo že nebudu já v tom“ – teprve tehdy totiž lze začít se skutečnou výpravou za básnickým objevem. Je to výprava náročná a Špačkovi mnoho okouzlujících výhledů neskýtá. Viktor Špaček je básníkem bez (explicitní) transcendentální perspektivy, a proto jeho analýzy všedních jevů jsou analýzami nicoty, která se pod nimi skrývá. V nich je mistrem: všímá si různých přesypů a přesunů, „sesmeknutí mezi dvěma druhy únavy“. Absurdita a zároveň krása těchto jemných rozlišení je ve výtečné básni Stvořitel dotázána (resp. vyvolána) takto: „Komu nadávat, sobě? Ale tehdejšímu, nebo nynějšímu? / Chvíli zasunuté v jiné chvíli, / vodě vytracené do vody?“

Viktor Špaček je tragickým typem básníka, jak to u reflexivních typů bývá zvykem. Potvrzuje to motiv nepřekročitelné překážky, který se někdy objevuje v podobě „holanovské“ zdi, jindy jako neméně neprostupný rákos. Nezdráhám se ale říci, že Špačkova tragika je osobitá; představuje – s malou nadsázkou – nové pojetí tragiky v české poezii. Špaček totiž nebrečí, nerozdírá, ani se nestaví do role zaklínajícího mága. Stylizace jeho veršů má spíše charakter pobavení, hořké glosy nad malostí a bezmocností člověka. Jako by říkal: „Kdepak, milí lidé! Tady žádná propast není! To jen občas někdo někam propadne!“ V tomto smyslu je básníkem velmi tvrdým. Existenciální postřehy nepostrádají čtivost, a čteme je se vzrušením také díky tomu, že básnickému názoru (navzdory odtažité, definující dikci) je dán prostor k rozvinutí přímo během textu: „To je celé. A není!“ – takovou antitezi například najdeme v básni Příběh, která je pro mne jedním z hitů sbírky. Anebo o stránku dál „neprůhlednost provozu veselosti, / vlastně letmá bezohlednost, / ano, / bezohlednost“. Tato místa, na nichž se vyjádření reviduje nebo teprve ustaluje, prozrazují bezohlednost básníka vůči sobě samému a zároveň srdce na dlani, podané čtenáři.

Jonáš Hájek

(1984) žije v Praze. V roce 2007 získal za sbírku básní Suť Cenu Jiřího Ortena. Druhou sbírku – Vlastivěda – vydal v nakladatelství Fra tři roky poté. V roce 2011 pobýval na tříměsíčním stipendiu Visegrad Artist Residency Program v Krakově. Živí se jako redaktor v hudebním nakladatelství.