Lodní deník XVI. – Jak se dostat do postele nejkrásnějším holkám
Asociace spisovatelů krátí dlouhou chvíli v karanténě
Tento příběh vám vyprávím jako někdo, kdo už toho hodně viděl a hodně zažil, a přesto byl rozechvěn pohybem událostí, jako když se pod vaším tělem pohne dosud pevná sliznice země a objeví se puklina vedoucí do hlubokých černých útrob. Stojíte před tou škvírou a nevíte, jaká síla mohla tak pevnou hmotu rozšklebit.
Byl jsem ještě kluk, když jsem emigroval. Prosmýkl jsem se mezerou zavírající se brány nového režimu – dostal jsem povolenku na rekreační pobyt ve Wu-chanu. Nebyl jsem z těch, kdo by proti režimu bojovali. Chtěl jsem pryč jen proto, že se v mojí zemi nerýsovala žádná budoucnost. Měl jsem přání být svobodný, mít hodně dětí a užít si života. Leckdo by mě měl za ekonomického emigranta, za toho, kdo chce využít příležitosti propojeného světa a nestará se o politiku ani jiné hodnoty. A možná by měl pravdu.
Hranice Wu-chanu a sousedního města jsem přešel jen s tím, co jsem měl na sobě. Čína se mi otvírala jako právě puklý květ. Vůně jejího sladkého nektaru mě omámila a já si musel přiznat, že ji miluju. Nahuštěná světla měst, hladká těla mrakodrapů, svůdné dálniční okruhy, živelnost chatrných předměstí. Samozřejmě, mohl jsem tu zůstat. Mohl jsem se vetknout do výdechů a nádechů místní infrastruktury, ulevit přehuštěné populaci, splynout s nabarvenými kudrlinami prastarých střech. Ale jak už to bývá, svou vášeň dostanete do vínku, do vaší RNA. Měl jsem touhu dobýt celý svět. Měl jsem nutkání stát se slavným, vidět svou fotku místo plakátů koncertních vystoupení, dostat se do postele nejkrásnějším holkám. Chtěl jsem potkat své oblíbené celebrity – Toma Hankse, Pink nebo prince Charlese. Chtěl jsem být jejich nejbližším společníkem. Toužil jsem po tom tak moc, až jsem z toho dostal nepříjemnou červenou vyrážku. Všude.
Neměl jsem nic víc než pár kontaktů a pozitivní polaritu. Začátky v nové zemi bývají vždycky těžké. Než si najdete nové přátele nebo teplé a vlhké místo, kde složíte své kulaté tělo. Než si zvyknete na nový režim a zvyklosti a než se jim přizpůsobíte. Já ale naštěstí přizpůsobivý byl. Říkal jsem si, že nejlepší bude vzít to přes Evropu. Byl jsem dychtivý vidět Benátky, ach, tu roztouženou křivku laguny a smějící se lucerny prastarých paláců. Co víc jsem si mohl přát než vlny znějící mezi kamennými sokly a hudbu kaváren pleskající o reliéfy fasád. Nejrychlejší a nejlevnější cesta byl přímý let z Šanghaje do Mnichova. V Mnichově jsem pár dní zůstal a pak se rozhodl podívat se do Codogna. Měl jsem tam kontakt na Mattia. Kromě toho, že mu je třicet osm, jsem o něm nic nevěděl. Bydlel v jedné z těch starých italských haciend s masivními žaluziemi a pekařstvím v přízemí. Přivítal mě velmi srdečně a dovolil mi zůstat, jak dlouho budu potřebovat, třeba celý měsíc. Později se mi svěřil, že své unáhlenosti litoval. Prý mě ještě neznal a nevěděl, že nedám člověku prostor volně dýchat. Hodně se mě to dotklo, protože se celý život snažím být malý a nenápadný, dalo by se říct až neviditelný. Itálii jsem si ale procestoval a kromě svých milovaných Benátek jsem se podíval i do Říma.
V New Yorku jsem se zamiloval do Betty. Potkal jsem ji na večírku právnické firmy, byla už trochu opilá a možná jen díky tomu mě ještě ten večer pozvala k sobě domů. Ohon rovných blond vlasů (ta blond asi nebyla její, ale nevadí) se v rytmu její chůze pohupoval nad chlapecky štíhlým tělem. Žila na Staten Islandu, kam se muselo doplout lodí z Manhattanu. Socha svobody na nás mávala a přála nám hodně plamenné vášně. Těšil jsem se, že i tam se někdy skočím podívat. Betty žila sama. Sem tam chodila na nějaké schůzky, ale nikdy jsem neviděl, že by si do bytu přivedla jiného muže. Většinou pro ni přijelo auto, které ji někam odvezlo, a když to bylo auto hodně luxusní, vídával jsem ho před domem i víckrát.
Jednou se mě Betty zeptala, jestli s ní nechci jít na rodinnou večeři. Z toho jsem pochopil, že nám tím dává šanci na trvalejší vztah. Možná se chtěla usadit v jednom z těch papírových domů, které hurikán vždycky odnese jako první. Byl jsem svolný ke všemu, skákal jsem radostí jako gumový míč. Už jsem si maloval, jak budou vypadat naše děti, kulaťoučké a červeňoučké jako já. Vznášel jsem se ve snech jako nafouklý balón. Jenže když mě její máti uviděla, spráskla ruce a začal tanec. Místo otevřené náruče mi do obličeje plivla dezinfekci, místo vřelých slov mě počastovala jen vřelou vodou. Ještě ten den se nade mnou Betty, moje milovaná Betty, sklonila. A prý že je s námi konec.
Rozešli jsme se. Betty několik nocí probrečela, stále opakovala jméno své matky, ale i já jsem byl velmi smutný. Chodil jsem po městě sklíčený jako trosečník. Chodil jsem po nábřeží East River, odkud byl vidět Brooklynský most. Visel na ocelových lanech jen ze dvou pilířů. Myslel jsem na chlapy, kteří zemřeli během stavby největšího visutého mostu na světě. Na tu nezlomnou lidskou vůli překonávat sama sebe i všechny fyzikální zákony. Vnitřní oblouky pilířů se klenuly do špičky jako okna gotického chrámu, jako sepnuté ruce modlícího se člověka. A tehdy mi to došlo. Musím to vzít ve velkém. Vytáhl jsem si seznam všech hereček z Hollywoodu, poškrábal si své červené pupínky a nasedl do plic nejsvalnatějšího stevarda. Ještě uvidíte, holky, jaký se mnou bude mejdan!
Blog pro ukrácení dlouhé chvíle v karanténě vychází ve spolupráci s Asociací spisovatelů, jejíž členové a členky zdarma přispívají krátkým zamyšlením či úryvkem nepublikovaného díla.
Přečtěte si více k tématu
Předchozí díly Lodního deníku najdete zde
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].