Dagmar Čaplyginová: V já mě

Už název sbírky„V já mě“ naznačuje, oč autorce jde. Slovo „jáma“ se pouhou předložkou a přetětím proměňuje ve vztahu k „já“ téměř magickým způsobem. Slovo pádu, záludnosti a pasti se drobným posunem otevírá zcela jiným možným významům. A tak je tomu u Čaplyginové v řadě veršů, v nichž slova, zbavená obvyklé služebnosti, se náhle otvírají zcela jiným vztahům nejen mezi sebou navzájem, ale i ve svém vztahu ke skutečnosti. Básník Miloslav Topinka tento prostor za řečí nazývá „zářečím“, prostorem, „kde vzniká nová citlivost ke slovu, gestu, tvaru i zvuku.“

U Čaplyginové se tak děje hrou se spodobou slov, s obnažováním a přisvojováním si jejich kořenů anebo i jen tušeného či slyšeného souznění. Ale pozor, výsledná báseň u ní nebývá nikdy náhodnou hříčkou, vždycky je za ní autorčin prožitek, její slovní vize.

Psát o poezii se podle mne nejspíš podobá kroužení prstu po slupce jablka. Je prostě třeba do něho kousnout. A tak si třeba ověřit, kolik faset může mít v zářečí milostná báseň.

Vezmi
a nebo ne
to co je
tvé
a není
mé
kousek sebe
z uvnitř i vně

na frekvenci doteku
vlákej léčkou vlnění
v prstech plsti
slasti srst

Jak to děláš

Vstaneš uprostřed dne nehnán ničím
ženeš se o život
narážíš na nářadí
řve řinčí řádí
řízeno něčím silným
stále slídícím
nic neváží
přemožen zpytuješ proč
kde kdy kým jsi
s přepychem v pytli
kopytem klopýtáš
pyšným pyskem pyješ
prazdrojů dávných pyl
slyš slepýšem býval jsi bystrým

máš hlavu na více místech
jen tělo je stále
Tady s tebou
ech
–
Má láska
prochází tvým žaludkem
v tlustém střevíci

v hloupkách svých jam
si poleháváš
kolébáš své Jájátko
tvá dna jsou dny dalších

simasochystáš
ke slavnosti
svého rozpoložení
v neuchopení
jsi
–
V mé lebce
se něco chystá
čistot matic
poprask pístů
mihli se klikohřídlí
roje s ojnicemi
v soukolí ozubených
zeje rána
neboj se
a odjisti
to má čelist
pomalu
vysouvá
usměv
tobě naproti

Vezmi mě tam

Prostor se vyhranil
rotuje
šíří
roztočil čas
útočí
meze se neznají
v koutech to trčí
rozměry touží po rozpínání
klid je bez sebe smrtí

A pak ještě něco ukázek z cyklů „malého ponocného slovníčku“ Milenky.

milenka Obecná
zdržuje se a dobře se jí, potvoře, daří
úplně všude, je jako smrt, bere všechno
–
milenka Breakfest, Lunch, Dinner
patří k nejoblíbenějším,
uvaří a po anglicku se vytratí
–
milenka Midnight
přichází opilá z jiného působiště krátce
po půlnoci a vyžaduje po vás teplo, ticho, touhu
a tekutiny, odchází zpravidla – hádejte kdy?
–
milenka Starší
díky svému věku jako naschvál všechno chápe
a totéž očekává
i od vás
–
milenka Pivní
zvaná též Pivoňka či Stříbropěnná
vás ani moc nepotřebuje, nebuďte smutný,
rodí se znovu z každého dalšího půllitru
–
milenka Shakespearovská
nejdřív zabije sebe a potom vás
–
milenka Aurora
si z vás vystřelí jen jednou, budete mladý,
mezi sedmi a sedmdesáti, a stane se to
za ranních červánků

Na závěr je třeba dodat, že poetika Dagmar Čaplyginové, jak vím z vlastní zkušenosti, je nakažlivá. Tedy o důvod víc, proč číst její pronikavé hry.

Viola Fischerová (1935) je autorkou 10 básnických sbírek a 2 knížek pro děti. Její tvorba byla odměněna: Cenou Českého lit. fondu (za sbírku "Babí hodina), Dráždanskou lyrou (za "Nyní"), Magnesií literou (za dětskou knížku "Co vyprávěla Dlouhá chvíle"), Prix Bohemia (za rozhlasovou hru "Jak Kuba vyzrál na Papejše"). Překládala z polštiny (Białoszewski, Witkacy, Wojaczek) a z němčiny ( Kafka: "Dopisy Felici", Canetti: "Druhý proces.")