Rozhodla jsem se, že se s tím ještě poperu

Loni v létě při návratu z prázdnin měla rodina Veroniky K. na dálnici v Rakousku těžkou autonehodu. O život při ní přišli její roční syn, čtyřletá dcera a jejich otec, Veroničin životní partner. Zůstala jen ona a jejich nejstarší dcera. V následujících měsících hledala čerstvě čtyřicetiletá Češka v situaci zcela nepředstavitelné pro většinu lidí to základní – důvod pokračovat. Jak je možné, že se jí to podařilo? Následující rozhovor je o cestě nahoru ve chvíli, kdy se zdá, že žádná naděje neexistuje. 

Co máte uloženo jako poslední vzpomínku před nehodou?

Zastavili jsme na benzince, dali si kafe a děti šly na hřiště. Skákaly na trampolíně, můj chlapeček krátce předtím začal chodit a hrozně se tomu smál, jak kolem něj holky skákaly. V hlavě mi ještě uvízl útržek, jak v autě vyprávím o nějaké výstavě v Praze, na kterou bychom se mohli jít podívat. A dál nic.