Spojuje nás jenom Brusel a dluh

Kdy jste odjel na misi do Česka a na Slovensko?

Bylo to v roce 1993 nebo 1994. Česko a Slovensko už byly samostatné státy, všechno bylo víceméně vyřešené nebo už v procesu. Pamatuju si, že jedinou tehdy otevřenou otázkou zůstávalo rozdělení aerolinií.

Byl to váš nápad, odjet na zkušenou do nových republik?

Ano, můj. Byl jsem v té době lídrem poslaneckého klubu Vlámského bloku, předchůdce Vlámského zájmu – a když se Češi a Slováci rozdělili, řekl jsem: Pojeďme tam, pojďme si s nimi promluvit! Naši stranu vždycky ostatní obviňovali, že jsme naivkové, že rozdělení Belgie není realistické. A najednou se několik stovek kilometrů od nás událo přesně to, po čem jsme toužili! Skočili jsme proto do mého auta a jeli. Byli jsme čtyři, jeden z kolegů už zemřel.

S kým jste se v Praze a v Bratislavě sešli?

Nepamatuju si už žádné konkrétní jméno, ale vím, že jsme se sešli se zástupci všech parlamentních stran v Česku a na Slovensku. Byli to buď přímo lídři, nebo lidé zodpovědní za zahraniční spolupráci svých stran. Usilovali jsme i o Václava Klause, ale nemohl, byl tehdy premiérem. Ptali jsme se na všechno: co bylo nejtěžší rozdělit, na mezinárodní uznání nástupnických států, jak to celkově šlo…

A co jste zjistili?

Že je to možné! Pamatuju se na ten euforický pocit, když jsme se vrátili do Bruselu a říkali si: Jde to! Rozdělení země není…