Pořád moje, ale k nepoznání

Michal Hvorecký se v Bratislavě narodil a dodnes v ní žije. Tím pádem v ní píše a někdy píše i o ní. Každopádně o ní rád mluví. Pětačtyřicetiletý spisovatel, jeden z nejznámějších na Slovensku, zná hlavní město své země dokonale. Z doby komunismu si Bratislavu pamatuje jako dítě. Byl na prahu dospělosti, když se z ní stala metropole nového státu.

„Tehdy v devadesátých letech bych na nic nesázel. Ale proměna za posledních deset let je neuvěřitelná,“ říká náš průvodce a opírá se o zábradlí pontonu na Dunaji. Na nedalekém obzoru jsou rakouské kopce, kousek za druhým břehem řeky leží maďarská hranice a za zády nám právě proplouvá pravidelný katamarán z Vídně.

—

Tam, kde na břehu Starého Města končí most Slovenského národního povstání (s ikonickou restaurací UFO vysoko nad projíždějícími auty), objevujeme zvláštní místo. Je to podchod a podjezd pod betonovými zády mostu. Všude na dosah jsou pamětihodnosti, hradní skála na jedné straně a dóm – a vůbec celé Staré Město na druhé. Architektům a urbanistům se tu v sedmdesátých letech, kdy most postavili, podařilo vytvořit svět sám pro sebe. Nic z okolí sem nedoléhá, jen svist aut, autobusů a drnčení tramvají. Zdánlivě navždy tu vládnou…