Jako děti jsme si hráli na Mečiara

Před 30 lety podepsali Václav Klaus a Vladimír Mečiar v Brně dohodu o rozdělení Československa. Při této příležitosti odemykáme následující rozhovor ze speciálu Rozdělení Československa, který si stále můžete zakoupit. Pokud podobné články oceňujete, chcete je číst pravidelně a podpořit nás tak v současné situaci, staňte se také naším předplatitelem.

Proč jste se v šestnácti letech rozhodla odejít do Prahy a později zde studovat na FAMU? Bylo to už tehdy něco, co jste viděla ve svém okolí u mladých Slováků a Slovenek? Že odcházejí studovat do zahraničí, především tedy do Česka?

Odešla jsem ne kvůli škole jako většina Slováků, ale protože jsem se v Praze zamilovala. Přestoupila jsem na střední škole, a to ze slovenského gymnázia na české. Tenkrát jsem musela vystřídat asi tři školy. Byla jsem překvapená, že někteří učitelé mě vnímali jako Slovenku v tom smyslu, jako kdyby to bylo něco exotického, speciálního, prostě něco jiného. A to už se psal rok 2004!

Takže jste se setkávala s reakcemi typu „Slovenska u nás na škole, co ta tady chce“?

Ano. Někteří spolužáci mi dokonce ani nerozuměli. Ale nakonec jsem spíš já je učila slovensky, než aby mě oni přinutili mluvit česky. Nicméně odmaturovala jsem normálně v češtině a potom jsem šla na FAMU.

A otázka, kterou jste mi položila, jestli Slováci chodí na školy do Česka? Na to je jednoduchá odpověď. Ano, jdou studovat do Česka, protože Češi mají lepší školy. Slovenské vysoké školství není na takové úrovni, bohužel. Nicméně vnímám tady rozdíl oproti době, kdy jsem se rozhodovala já, a dnešku. Slováci chodí na školy nejen v Česku, ale všude ve světě. Mladí lidé na Slovensku už uvažují šířeji a globálněji, a to i v porovnání s Čechy. Mám mladší sourozence a oba šli na střední školu s americkou maturitou. Jeden z nich nakonec studoval na Floridě a potom pracoval všude možně včetně New Yorku – a momentálně skončil v Praze. Takže se dost přesouvají a myslím si, že už uvažují spíš o tom, co chtějí dělat a kde je pro ten obor nejlepší škola, namísto toho, aby si řekli: „Já chci jít do Prahy“ jako předchozí generace.

Jak zhrzená rodina

Vzala jste si Američana a hodně cestujete mezi kontinenty. Čím se vlastně cítíte být víc – Slovenkou, Češkou, nebo Američankou? Rozlišujete to vůbec?

Příliš ne. Beru jako výhodu, že mám šanci podívat se na všechny tři země z jiné perspektivy, než když je člověk zavřený jen v jedné. Často se o tom bavíme s manželem: on se skrze mě zase dívá na „svou“ Ameriku úplně jinak. Sama sebe beru v první řadě jako Slovenku, protože mluvím slovensky, narodila jsem se tam, moje rodina je slovenská. Zároveň je fakt, že momentálně už většinu svého života žiji v Praze, osmnáct let. Ale když člověk odejde do New Yorku, tak Praha a Bratislava se zdají velmi blízké – vzdáleností i kulturně –, takže často říkám, že jsem z Československa.

Byla jste vždy hodně aktivní, pokud šlo o slovenské dění. Vystupovala jste proti vládě Roberta Fica a účastnila se happeningů Za slušné Slovensko po vraždě slovenského novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové. Setkala jste se s argumentem, že když žijete střídavě v Praze a New Yorku, nemáte právo se k dění na Slovensku vyjadřovat?

Určitě. Já jsem na toto narazila, už když jsem chtěla dělat svůj první hraný film Špína. Ve slovenském Státním fondu kinematografie mi tehdy bylo oznámeno, že když si studuji v Česku, tak ať si v Česku točím i filmy. Jako kdyby byli uražení, že jsem si dovolila žít a studovat jinde. Nakonec mě ale podpořili, a poté, co měl film úspěch i v zahraničí, jej fond rád prezentoval jako úspěšný slovenský film. S negativními reakcemi se ale už nesetkávám příliš často. Na Slovensko jezdím pořád, protože moje tvorba často reflektuje slovenskou společnost a mám pocit, že diváci to berou. Praha jim už nepřijde tak daleko. Spíš se mě často ptají na New York.

S čím si dnes spojujete někdejší Československo?

Tím, že jsem dělala dokument o Vladimíru Mečiarovi, jsem se tehdy do tématu rozdělení Československa ponořila mnohem hlouběji než většina mých vrstevníků. Velkou roli hrála také osobní stránka. Mám příbuzné na Slovensku i v Česku a pamatuji si z dětství, že se i naše rodina cítila po rozdělení nějakým způsobem podvedená. „Proč nám rozdělujete země, když jsme vlastně jedna rodina?“ Babička doma plakala a já jsem nechápala, co se děje, ale měla jsem pocit, že něco velkého.

Spojujete si s Československem také jeho dlouholetou komunistickou minulost?

Československo samozřejmě vnímám také skrze příběh mých rodičů, kteří se za komunismu setkali v Divadle pro děti a mládež v Trnavě a vytvářeli tam protirežimní hry, na které se tehdy chodili dívat i mnozí lidé z Čech. To, že nemohli otevřeně protestovat, vytvořilo divadelní jazyk, který mluvil v symbolech. Například Romeo a Julie měli mezi sebou ostnatý drát. Až po revoluci, když mi byly čtyři roky, jsme se přestěhovali zpět do Bratislavy, kde moji žijí rodiče doteď. Jako člověk narozený v roce 1988 nemám šanci si příliš z komunistického Československa pamatovat, ale naštěstí mi rodiče o bývalém režimu mnoho řekli. Třeba můj děda byl v padesátých letech vězněn a mučen komunisty. S rozdělením Československem si ale spojuji také extremistické nálady ve společnosti, které tenkrát štvaly Čechy a Slováky proti sobě, aby se obviňovali, kdo na koho doplácí. Poklidný rozchod pak znamenal, že vzájemná nevraživost dnes vlastně neexistuje. Což je ale hlavně díky Evropské unii, kam obě země patří, takže člověk se může opět cítit pospolu, jako v Československu.

Hráli jsme si na Mečiara

Kdy a proč jste se rozhodla točit zrovna o bývalém slovenském premiérovi Vladimíru Mečiarovi? Ten příběh se odehrál v době, kdy jste byla dítě.

Před natáčením dokumentu, který měl premiéru v roce 2017, jsem si kladla dvě otázky: Proč je moje země v takovém stavu, v jakém je? Rozkradená, rozpolcená a nevzdělaná. Říkala jsem si: „Byla revoluce. Měli jsme ve vysoké politice lidi jako Václav Havel, systém se změnil v demokracii, otevřely se hranice, dostali jsme se do Evropské unie… a teď to vlastně má být super. Ale nebylo. Protože chyba nastala už v začátku. Vrátila jsem se proto do devadesátých let, kdy se dostal Mečiar k moci. Rozdělil naše země a podmanil si Slovensko. Já jako dítě jsem vnímala, že politika tehdy rozdělovala slovenskou společnost a ničila vztahy mezi lidmi. A to všechno silně prosakovalo i do mého života, kdy jsme si jako děti hráli na Mečiara; bylo to přirozené, protože politika byla všude kolem nás. Vždycky byl negativní postavou a zároveň jsme si z něj dělali legraci. Dítě to samozřejmě vnímá optikou rodičů, ale je pravda, že i tehdy jsem viděla, jak se názor mých rodičů během let proměňoval. Mečiar byl na začátku pro mnohé charismatický, a dokonce i lidem z umělecké bubliny velmi učaroval. Chvíli trvalo, než většina pochopila, jak nebezpečný pro naši zemi je.

Takže jste se vracela k Mečiarovi za premiérování Roberta Fica?

Ano. Kladla jsem si otázku, proč někdo jako Fico a spol. může beztrestně krást. A musela jsem se vrátit zpátky v čase. Robert Fico se neobjevil jen tak zničehonic. Dostal se k moci právě díky mečiarismu. Mechanismy státní mafie začaly už tehdy po revoluci a Fico spolu se svými lidmi na ně jen navázal. Uvědomila jsem si, že bez toho, aby lidé pochopili celý kontext, se toho moc nezmění. Že se musíme v první řadě začít ptát, kdy se to stalo. Najít ty vadné mechanismy a opravit systém, který vyhovuje těm, kdo chtějí v politice krást a korumpovat. Bohužel si ale nemyslím, že Slovensko je teď v o moc lepším stavu, i když Fico už není u moci. Je pravda, že po smrti Jána Kuciaka se konečně pohnuly ledy a dochází k vyšetřování politických zločinů. Nicméně Slovensko je pořád rozpolcené a touží po vládě tvrdé ruky. To je nebezpečné.

Jak jste si vysvětlovala, že s vámi Vladimír Mečiar v dokumentu mluvil?

Určitě to bylo tím, že jsem za ním přišla jako mladá studentka FAMU, ne nějaká zkušená novinářka. A také mě zajímal jako člověk, co vlastně dnes dělá. V jistém smyslu mě asi fascinují lidé, kteří jsou schopni zmanipulovat masy tak, že jim podlehnou. Chtěla jsem zjistit, co byly jeho vnitřní pohnutky a jak dojít k tomu, že jeden člověk „unesl stát“.

Samozřejmě že člověk Mečiarova typu ukáže jenom to, co chce on sám. Navíc on není pro interview jednoduchý člověk, protože v podstatě dělá rozhovor sám se sebou a vám jen dovolí být u toho. Ale myslím si, že navzdory tomu jsem se s ním dostala někam dál – a zachytila ho v jiné poloze, než jak jsem ho znala v dětství z televizní obrazovky.

Třeba ho předtím jen nikdo nepožádal o rozhovor…

Je to možné, protože když jsem se tou myšlenkou začala zaobírat, všichni mi říkali: „Terezo, dávej si pozor, co když se ti něco stane? Určitě sleduj, jestli kolem nejsou auta s tmavými skly…“ To mi radili moji kamarádi novináři, ve spojení s jeho jménem totiž převládal strach. Ale víte, jak to je, když přijde nová generace, tak se nebojí, protože vlastně úplně dobře neví, čeho se má bát. Uvědomuji si, čeho všeho byl schopný, od umlčování politických odpůrců po únos prezidentova syna, ale když za ním pak jedete jako za důchodcem, najednou si říkáte, proč se ho všichni tak báli? I to byl určitě faktor, díky němuž se dokázal stát tak mocným.

O vašem dokumentu se mluvilo jako o generačním díle. Souhlasíte s tím, že jste přinesla na Mečiara jiný pohled?

Upřímně, hledala jsem cíl a smysl dokumentu až během tvorby. Ale od začátku jsem si říkala, jaká je škoda, že ten příběh ještě nikdo moc nevyprávěl. Máme zpracovanou třeba druhou světovou válku, ale příběh naší moderní společnosti od revoluce dál jsem četla a viděla málokde. Myslím, že lidé příběh potřebují, protože jinak vše pojmou jako roztříštěná fakta, která si těžko spojují. Když je nikdo nespojí do příběhu, nedokážou si z toho vzít ponaučení pro současnost.

Říkáte, že dokument o Mečiarovi měl začít vyprávět příběh o novodobém Slovensku. Budete točit i o Ficovi?

Zatím to nemám v plánu. Musím říct, že i když bylo natáčení krásné hledání pravdy, zároveň bylo psychicky velmi náročné, strávit po čtyři roky každý den s Vladimírem Mečiarem. Nejde jen o rozhovor s ním, ale i o desítky hodin řešeršování v archivech, střih filmu a rozhovory s dalšími lidmi o někom, kdo byl tak negativní postavou. Nakonec jsem trávila s Vladimírem Mečiarem víc času než se svým partnerem. A tohle s Ficem fakt zažít nechci.

Dokument zkrátka není pohodlná disciplína. Nestálo by to za to?

Zaprvé Ficův příběh ještě pokračuje, navíc s šílenými obraty, kdy víme, že je všehoschopný, v současnosti je ještě navíc podporovatelem ruského prezidenta a válečného zločince Putina. Zkrátka teď by se mi nechtělo být v jeho přítomnosti, ale třeba se to někdy v budoucnu změní, sama nevím.

Dokument Mečiar nebo zmíněný snímek Špína jsou do určité míry československé filmy, nestojí na striktním oddělení české a slovenské společnosti, naopak se v nich prolínají. Je to záměr, točit „česko-slovensky“?

Je pravda, že je mi česko-slovenská společnost blízká, spíše je to ale tak, že mě zajímají univerzálnější témata, která se sice odehrávají mezi pár jedinci, ale reflektují globální problémy. I když například můj příští film Světlonoc bude mnohem víc slovenský, protože pracuje se slovenskými specifiky, ať už je to konkrétní religiozita nebo víra v čarodějnice a podobné pověry. Zároveň si však myslím, že i pro českého diváka bude film srozumitelný. Točit česko-slovensky je velmi snadné – naše problémy a důležitá témata jsou často téměř totožné.

Zaznamenala jste odlišné reakce u českého a slovenského publika na vaši tvorbu?

U slovenského publika byly reakce na Špínu mnohem bouřlivější. Možná je to tím, že sexismus a mizogynie jsou u nás silnější než v Česku. Těžko říct. Ale četla jsem recenze, podle nichž obviňuji muže z toho, že mají penisy, svět je zákon džungle, a když žena nekřičí, tak si za to může sama. V Česku to nešlo až do takovýchto extrémů. Český pohled na #MeToo a obecně na feminismus je spíš ve stylu „hysterické ženy se tady o něco snaží“. Je to hodně vidět i na tvorbě mých kolegů. Když někomu v Americe povím, že si jeden konkrétní český režisér oblékl tričko s nápisem „Je suis Weinstein“, zůstanou v němém úžasu, jak je to vůbec možné. Oproti Spojeným státům jsme v tomhle hodně jinde.

Umíte si představit, že se jednou vrátíte na Slovensko?

Momentálně asi ne, protože mi záleží na komunitě blízkých lidí, kterou mám v Praze. Zároveň je vtipné, že hodně mých kamarádů v Praze jsou Slováci. A že se to stalo, aniž bych je nějak zvlášť vyhledávala – jako bychom byli nějak silněji propojení. Takže je jedno, že žijeme mimo rodnou zemi. Jako svůj domov teď vnímám spíš Evropu a záleží mi na tom, aby nejen Slováci a Češi měli přátelské vztahy a respektovali se, ale celý náš kontinent. Už na slovenských hranicích s Ukrajinou vidíme, jaké tragické následky mohou nastat, pokud tomu tak není.