Dává to hluboký smysl, jakmile si to jednou uvědomíte: muži a ženy využívají veřejný prostor jinak. Dopravu, hřiště, ale i třeba hřbitovy. Městští plánovači ale na rozdílné potřeby lidí často nemyslí. Za to, aby se to změnilo – a lidem se zkrátka ve městech lépe žilo, se v Česku a na Slovensku zasazuje Milota Sidorová. Vystudovaná krajinná architektka spojila urbanismus se sociologií a dalšími humanitními vědami a nabízí i další recept, jak to změnit – pomoci vyniknout ženám architektkám.
Jak lidé zpravidla reagují, když začnete mluvit o genderu v souvislosti s architekturou nebo urbanismem?
O genderu obvykle mluvím až na konec.
Jdete na to rafinovaně.
Dnes musí být člověk velmi chytrý (smích). Takže obvykle tuto konverzaci otevřu otázkou, v níž se ptám, kdo a jak vlastně využívá veřejné prostory města. A ti lidé většinou zdvihnou obočí údivem, že to je přece jasné – veřejnost. Ale kdo je ta veřejnost? Pak přejdu k datům, když zmíním výzkum, který udělala Vídeň v roce 1991 o tom, jak lidé využívají veřejnou dopravu. Ukázalo se, že ji ženy a muži využívají velmi odlišně. Zatímco muži svůj denní pohyb po městě popisovali zejména jako jízdu autem do práce a zpět, přičemž z této trasy si občas odskočili do fitka, do baru nebo na nákup. Ženy se po městě pohybovaly v takovém jakoby pavouku či síti kratších vzdáleností, protože hodně jejich pohybu bylo a je spojeno s péčí, ať už o děti…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
