Špidla: V tom napětí jsem vybuchl

Přesně před 15 lety, 1. května 2004,  vstoupila v platnost Smlouva o přistoupení a Česká republika se stala plnoprávným členem Evropské unie. Při této příležitosti odemykáme následující rozhovor ze speciálu Co Čechům dala a vzala Evropa, který je stále v prodeji:

Před patnácti lety jsme uzavřeli přístupové rozhovory s EU. Jejich poslední minuty vypadají zpětně viděno dramaticky. Na summitu v Kodani v polovině prosince 2012 jste jako český premiér po poledni oznámil, že „dohodu nechceme uzavřít za každou cenu“. O několik hodin později diplomaté hlásili, že debata je „překvapivě vzrušená“ a jednání jsou „drsná“. Se zástupci EU jste si plácli až večer. Co se tehdy přesně stalo?

Podívejte se, ta kodaňská vyjednávání jsem v zásadě koncipoval tak, že jsem se snažil udržet jakous takous spolupráci s Visegrádem. Ukázalo se ale, že je to prakticky nemožné, byť všichni předsedové vlád tehdy byli sociální demokraté. Šlo tam hlavně o zemědělství a dotace na něj. Poláci mají v tomhle sektoru zaměstnáno daleko více lidí, HDP výrazně vyšší, nebylo možné najít shodu na společné strategii. Úvodní nabídka, kterou jsme dostali my jako Česko, nebyla taková, jakou bych byl ochoten přijmout. Tak jsem to napínal.

Před námi se dohodli Poláci. Měli slabší nervy?

Ne, řekl jsem si, že dokud neskončí oni, dokud si nevybojují víc, tak si s EU také neplácnu. Byl v tom záměr, který nám ve finále umožnil dostat více. Hlavní vyjednavač, tehdejší dánský premiér Anders Fogh Rasmussen, mi v jednu chvíli řekl: „Ber, nebo nech být.“ Už to chtěl mít uzavřené, večer byla recepce u královny, ale já stále nebyl spokojen s nabídkou. V tom velkém napětí jsem vybuchl.

Jak to vypadá, když muž bez emocí Vladimír Špidla vybuchne?

No normálně jsem vyskočil od stolu! Vzali jsme si všichni oddechový čas, Poláci to mezitím dotáhli a Rasmussen pak přihodil i nám.

Stálo to za to? Nakonec jste vyjednal o pár set milionů eur navíc, získali jsme možnost navýšit národní dotace pro zemědělce. Není to směšné, když uvážíte, co bylo v sázce? Tedy nedohoda a oddálení vstupu Česka do EU?

Není to směšné, protože to bylo prostě navíc proti těm původním návrhům. Já jsem se snažil všude se dostat, kam až to jde. A víte dobře, že zemědělské dotace jsou významná záležitost, důležitý sektor, do kterého jde v zásadě polovina evropských peněz. A mým cílem jako českého premiéra bylo pomoci téhle struktuře v těžké konkurenční situaci vůči okolním zemím. To riziko tak velké nebylo. Pořád bychom se mohli vrátit ke stolu.

Velkou část dotací v Česku polykají velcí hráči, jako je Andrej Babiš. Vyjednával jste tedy především pro pár vyvolených.

Vyjednávalo se to pro náš celý zemědělský sektor.

Což jsou podnikatelé, jako je Andrej Babiš.

Pracoval jsem se zemědělstvím, které v té době u nás bylo. Jestli mám zalíbení v menší farmě, nebo ve velkofarmách, tak samozřejmě v tom prvním. Také jsem se vždy snažil srazit dotace na hektar, které nahrávaly obřím podnikům.

Hrozilo v nějakou chvíli, že jednání s Unií zkrachují?

Tak samozřejmě že jistota není z tohoto světa, ale i když to bylo tvrdé, bylo jasné, že se chceme domluvit.

Když k tomu došlo, jak jste to prožíval?

Slza mi nevytryskla. Premiéru Rasmussenovi jsem ale nakonec tu recepci u královny přece zkazil, všichni další premiéři už tam byli, měli hotovo, jen my dva ne. Skončili jsme před půlnocí, bylo už moc pozdě. Královna rozhodně kvůli nám neponocovala.

Takže jste pak vyrazil rovnou na letiště a domů?

To už si přesně nepamatuji. Vím jen, že to probíhalo na nějakém stadionu či co, byly tam velké prostory. Bylo to tam pusté, v chodbách se povalovaly různé věci. Když jsem tam tak bloumal, všiml jsem si někde pohozené basy piv, tak jsem si k ní sedl a jedno si otevřel. Členové české delegace si přisedli a dali si se mnou také jedno.

Bez gravitační síly

Co pro vás vlastně fakt, že jste přivedl Česko do EU, znamenal? Jak jste ho prožíval?

Byla to samozřejmě historická chvíle, dosažení určitého cíle. Podívejte se do historie. My jsme událostmi druhé poloviny třicátých let později vytvořením nárazníkového pásma na naší hranici Sovětským svazem byli vyrváni ze svého celkového dějinného zakotvení. Ze středozápadu jsme byli posunuti na východ. Asteroid, jehož jsme byli součástí, se rozpadl, přišli jsme o gravitační sílu, která nás uvnitř jeho prostoru držela. Vstupem do EU jsme ji zase získali, vrátili jsme se do našeho historického domova, k podstatě vzniku našeho života. Pro mě to bylo velké.

Rok po konci vyjednávání museli ještě vstup do EU schválit Češi v plebiscitu. Jak jste si myslel, že to dopadne?

Před referendem jsem dostával všelijaká čísla, některá lepší, některá horší. Vypadalo to, že to bude tak tak s odřenýma ušima. Měl jsem velkou obavu, i když jsem si myslel, že děláme, co můžeme. Že lidem vysvětlujeme, že jestli existuje nějaký národní zájem, tak je to fungující Evropská unie a Česko v ní. Hodně na mě doléhalo Slovensko, referendum měli krátce před námi a prošlo to tam skutečně o pár hlasů. Tu cestu šli s námi, vnímal jsem je jako kus společného těla. Říkal jsem si, sakra, když to u nich dopadlo těsně, jak to teď bude asi u nás?!

Jak jste si tehdy obavy Čechů vykládal?

Já měl jasný pohled, mluvil jsem o něm, to ale neznamená, že pro ostatní lidi to byla zjevená pravda. Měli svoje různé osobní zkušenosti, zážitky, předsudky. Co z toho vyplave, nikdy nevíte. Zpětně viděno, vyjednávání s premiérem Rasmussenem nebylo lehké, ale bylo to do jisté míry rutinní, standardní, takových jednání jsem zažil řadu. Jako politik znáte různé triky protistrany, různé metody a tak podobně. Dá se to mít nějak pod kontrolou, pro referendum ale nic takového neplatí.

Měl jste připravený nějaký krizový scénář, kdyby lidé řekli Evropské unii ne?

Nějaké letmé úvahy byly, ale žádné nebyly připravovány doopravdy.

Jak jste si nakonec vysvětloval to, že pro vstup hlasovalo 70 procent voličů, tedy že jsme nešli slovenskou cestou?

Já už to pak nezkoumal, oddechl jsem si, pro mě to byla vyřešená záležitost. Zajímaly mě spíše věci, co dál.

Jak jste se o referendu bavil s tehdejším prezidentem Václavem Klausem, který se už delší dobu netajil tím, že by chtěl EU rozbít?

Byla to jedna ze součástí zápasu, který jsem vedl. Usiloval jsem o to, aby Václav Klaus v průběhu referendového procesu nevystoupil zřetelně proti Evropské unii. Měl cukání a to, že se nakonec rozhodl to neudělat, bylo dobře.

Exprezident Klaus je výrazným představitelem euroskeptického proudu. Podobně jako on dnes o Evropě uvažuje řada lidí. Z čeho to vyvěrá?

Málo se zajímáme o politiku, speciálně o tu zahraniční. Nějaký větší, složitější obraz včetně toho historického nám kvůli tomu uniká.

Proč to tak je?

Celé české dějiny, celá středoevropská kultura byly vždy přinejmenším dvoujazyčné. Neexistoval český intelektuál, který by neuměl německy. Božena Němcová snila o tom, jak bude velkou německou autorkou, Palacký psal své první Dějiny německy a Šafařík v nadsázce říkal: „Není třeba hledat nějaký společný slovanský jazyk, protože společným slovanským jazykem je němčina.“ A v podobném duchu jsme žili i po vytvoření Československé republiky, byli jsme smíšená společnost, která se vzájemně ovlivňuje. Mnichovem, válkou, odsunem německého obyvatelstva, železnou oponou se tohle rozpadlo. Odřízli jsme se od svých dějin, ztratili jsme propojení s dalším světem, začaly nám unikat souvislosti. Stali jsme se sice součástí jiné, sovětské kultury, ale i to po invazi v roce 1968 padlo. Ještě více jsme se uzavřeli do sebe. Z buňky, která přes membránu udržuje kontakty s vnějškem, jsme se proměnili v cystu, zapouzdřili jsme se. Přestali jsme komunikovat a izolovali se. Tohle si lidé vlečou s sebou, přehodit v hlavě myšlení není snadné.

Přiblížit EU veřejnosti byla hodně vaše role. Říkáte si dnes, že jste měl něco udělat jinak?

Moje úvaha byla, že k prohloubení integrace, vytvoření naší silnější vazby na EU, může přispět euro. Měl jsem ho naplánované, považoval jsem to za klíčové.

Proč by mělo zrovna euro veřejnost více přitáhnout k Evropě?

Euro je v první řadě politický projekt, nikoli čistě ekonomický. Bylo by pro nás výhodné ze všech hledisek. Střádalům by výrazně stabilizovalo úspory, podpořilo by naši exportní ekonomiku, posunulo by nás do jádra Unie. Tohle významné okno příležitosti se mi nepodařilo využít.

Považujete to za svoji chybu?

Neměl jsem šanci, jako premiér jsem přece předčasně skončil (Špidlova vláda padla po dvou letech, v létě 2004, pozn.red.). Když už se bavíme o těch příležitostech, zásadní chybu jsem udělal o pár let dříve, když jsem v čele ČSSD nečekaně vyhrál volby. Soustředil jsem se tehdy na budování vládní koalice, nechtěl jsem v ní hned otevírat téma budoucího společného kandidáta na prezidenta, aby mi ji to nerozhoupalo. I přesto, že jsem měl s nynějším prezidentem Milošem Zemanem dohodnutého Otakara Motejla. Kdybych s tím přišel včas, ústřední výkonný výbor naší strany by mi ho schválil a pak to šlo rozehrát v koalici. Mohli jsme mít v roce 2003 jiného prezidenta a řada věcí mohla vypadat jinak. Já bych měl více času k podpoře eura. Tohle jsem opravdu propásl.

U nás platí mezinárodní gotika

Zpátky k Evropě. Proč euro nepřijali vaši nástupci?

Z různých důvodů se toho báli. Proti byl prezident, odbory bohužel z nějakého důvodu také stále dumaly, kdy že nastane ten nejlepší okamžik vstoupit do eurozóny. Společenský konsenzus se oslaboval, začal být narušený. Dnes euro nikdo nechce navrhnout, protože se stalo mezi lidmi negativním tématem.

Je něco, čím vás Evropská unie zklamala?

Abych pravdu řekl, tak ne. Jediné, co mě opravdu překvapilo, ale to je naopak pozitivní věc, že její úřednický aparát je výrazně efektivnější než ten náš.

Čeho si naopak na EU nejvíc ceníte?

Mimo jiné její schopnosti dodržovat pravidla, na kterých se předtím její členové shodnou. Dodržuje je daleko víc než kterákoli jiná struktura, co znám. Hlavním důvodem je to, že právě na tomhle je závislá její existence.

Umíte to přiblížit na něčem konkrétním?

Jednoduše, daleko méně věcí se tam dělá na sílu, protože jakmile byste začali dělat většinové hlasování a někoho trvale válcovali, tak prostě vytváříte napětí, které ten systém není schopen zdolat. Zažil jsem to opakovaně jako evropský komisař a dával si na to pozor. Snažil jsem se jednak tak dlouho, než byl na stole nějaký kompromis. Na tomhle principu to společenství funguje, což mimo jiné umožňuje, aby hlas českého premiéra odpovídal hlasu německé kancléřky. Žádná jiná taková struktura, kde nikdo neobětuje Pobaltí nějakému zájmu Ruska či nikdo nehodí přes palubu Irsko kvůli lepší dohodě s odcházejícími Brity, neexistuje.

Bude Česko za dalších patnáct let dál součástí EU?

Nepochybuji o tom, že Unie tu bude dál, významně se integruje, protože musí. Bude to probíhat kolem eurozóny. Už teď má eurozóna kvalifikovanou většinu, a když do ní přistoupí další státy, bude to superkvalifikovaná většina. Důležitá rozhodnutí se budou vytvářet v ní. Záleží na nás, zda budeme chtít být její součástí, ovlivňovat to, nebo přežívat někde na okraji. Vypadnutí úplně ven už vůbec není žádná alternativa. Ruská federace je chabrus na plíce, její ekonomika má slabý výkon. Pokud čtu o nějakém úžasném výkonu Ruska, jedná se o nějaké zbraně, to je málo. Rusové nám nemají co nabídnout.

A co když převáží opačný pohled?

Samozřejmě že i to je možné. A to na nás klade nároky. Hodnoty, o které nebudeme bojovat, vyvanou. Prostě když nebudeme o Unii zápasit, tak v ní automaticky nezůstaneme. Kdo si myslel, že se rozpadne Sovětský svaz? Nikdo. Předpokládal někdo, že se tak rychle rozsype Československo? Nepředpokládal. Předpokládal někdo, že po holokaustu, po těch potocích krve a měst rozmlácených na kusy, se Evropská unie spojí? Taky ne. Dějiny jsou komplexní, budoucnost je nejasná a nikdy není jenom jedna. Závisí na našem politickém úsilí.

Jak bude vypadat to vaše?

Chci mluvit o tom, že do EU patříme. Jsme zakotveni v západoevropském prostoru, jsme tam zakotveni svými dějinami, jsme křesťané, píšeme latinkou, všechny literární typy jsou vlastně tytéž, neexistuje nějaký zvláštní typ českého románu nebo českých lyrických básní. Když se podíváte z Hradčan, vidíte, že tady je to samé severoitalské baroko. Když se podíváte na naši nejvýznamnější katedrálu, tak přišel Matyáš z Arrasu, Francouz, potom přišel Petr Parléř ze švábského Gmündu a potom tam najdete Plečnika a kdekoho. Zjistíte, že to je zase produkt širší kultury, které jsme se my zmocnili a dokázali ji v něco vyvinout, že u nás platí mezinárodní gotika, ale vyvinuli jsme i typ jihočeského dvoulodí jako originální příspěvek a tak dále. Každým svým krokem budu proto usilovat o to, abychom zase nebyli odděleni od okolního světa a nepřišla zase nějaká opona.