Nebýt Respektu, psala bych dnes jinak

Do Respektu jsem začala psát na přelomu let 1992 a 1993. Časopis mě fascinoval formou i obsahem, sršela z něj energie a udával směr. Začátek devadesátek byl nepřehledný, měnilo se všechno od státního Zřízení až po lidská nitra, a Respekt byl schopen ducha doby zachytit. Byl pravdivý a provokativní, nikoho se nebál, mnoho lidí těšil a mnoho jich urážel. Člověk nemusel vždycky souhlasit, ale musel si ho vážit. Zvlášť se mi líbil jazyk. Byl jasný, přirozeně kultivovaný a mířil vždycky k jádru věci. Byl to jazyk literární a novinářský zároveň.

Na jaře 1993 tam vyšel můj text „Matka na volné noze“, kde jsem deníkovou formou popisovala problémy ženy, která si chce i s dětmi vydělávat. Raný postkomunismus mateřství chápal jako invaliditu. Člověk OSVČ si mohl vybrat mezi žebráckou mateřskou, z níž se nedalo přežít, a mezi „volnou nohou“, kdy ale musel platit sociální zdravotní pojištění. Nebyla šance důstojně v tom žít. Text vzbudil bouřlivé reakce, mnoho lidí autorku posílalo k plotně a osočovalo z nevděku. Ale ženy, které na tom byly jako já, text přivítaly, protože tehdy si veřejně málokterá stěžovala.

Chtěla jsem psát dál a přinesla jsem nějaké texty o filmu Ivanu Lamperovi. Líbily se mu, ale upozornil mě, že Respekt texty redakčně zpracovává a že to některým autorům vadí. Mně redigování „otců zakladatelů“ nevadilo, protože uměli vyhmátnout podstatu sdělení a upravovali formu tak, aby ta podstata vynikla. Pomohli mi.

Lamperova redaktorská škola byla skvělá, tedy pokud…