Vzpomínka na jedno zatčení

13. srpna 1989 bylo rušné pondělní ráno. Jenom den předtím jsme se vrátili z Prahy, ani vybalit jsme si nestačili. Už před pátou ráno zazvonil zvonek a před dveřmi stálo nastoupené komando k domovní prohlídce. Poslední.

Sestra Saška byla na prázdninách a já jsem se právě chystala k autobusu na pionýrský tábor. Prohlídkové komando vůbec rádo chodilo v době, kdy jsme my děti nebyly doma – možná tak měli méně výčitek svědomí nebo se jim snáze pracovalo, kdoví.

V každém případě přikvačili 13. srpna ráno. Mámu nejvíc rozčílilo, že přišli, když jsme měli roztahané špinavé prádlo. K autobusu mě měl odvést otec, ale bylo jasné, že ho seberou. Vždycky ho z prohlídky brali minimálně na celodenní výslech, většinou ale do 48– nebo 72hodinové vazby na celu předběžného zadržení.

Měla jsem tehdy třináct a domovní prohlídky byly do té doby v podstatě sranda a dobrodružství. Ale během tohoto léta jsem už chápala kontext a měla jsem strach. Po několika hodinách slídění po pokojích, pořád ale ještě ráno, odváděli estébáci otce po schodech. Já jsem stála nahoře na chodbě a bylo mi jasné, že tentokrát to bude asi opravdu zlé. Otci se třásl hlas a v očích měl slzy.

Se slzami v očích jsem ho viděla jenom třikrát v životě, a tehdy to bylo poprvé. Potom už jenom na pohřbu jeho mámy a sestry. Kladl mi na srdce, abych pomáhala mamce, byla jsem statečná a nebála se. Pár dní předtím on, Ján Čarnogurský, Hana Ponická, Anton Selecký a Vladimír Maňák poslali otevřený dopis ÚV KSČ a…