S Natalií Simonovou o investicích do vzdělání dětí

Natalie Simonová je vědeckou pracovnicí v Sociologickém ústavu AV ČR, v.v.i. Zabývá se výzkumem vzdělanostních nerovností v České republice i v mezinárodním srovnání, jejich vývojem, zdroji a procesy utváření. V poslední době se zaměřuje zejména na vývoj vzdělanostní mobility v ČR. Na tato témata publikuje v prestižních zahraničních a domácích odborných časopisech a monografiích. Přednáší na několika českých univerzitách. V roce 2007 se věnovala výzkumu nerovného přístupu ke vzdělání v Evropském centru pro sociálně-vědní analýzy na University of Essex ve Velké Británii. (Více:

soc.cas.cz

.)

Současný vývoj zlobí i sociology. Zmíněná závislost vzdělání dítěte na obsahu peněženek a vzdělání rodičů je už dnes jedním z největších problémů českého školství a pasivní role státu propast mezi sociálními skupinami ještě prohlubuje. „Klasické kroužky jsou zásadní věc. Děti se tady učí organizovat svůj čas, získávají komunikační návyky, a především všeobecný kulturní rozhled. Ten se hodí třeba při přijímacích zkouškách na školu nebo pro upevnění sociální pozice v zaměstnání. Je prokázáno, že děti, které pochází z dělnických vrstev a neúčastnily se žádných aktivit mimo školu, mají v životě velký handicap,“ říká Natálie Simonová ze Sociologického ústavu Akademie věd ČR. (Z článku v Respektu 46/09.)

(On-linerozhovorrozhovorjehodinový,je tedy časově ohraničen, proto výběr dotazů a také rozsah odpovědí je na dotazované osobnosti. Rozhovory podléhají pravidlům diskusního fóra uvedeným v obchodních podmínkách. Vámi vložené dotazy se zobrazí s malým časovým zpožděním.) 

:16Kamil JanákV poslední době se mluví o tom, že z gymnázia se automaticky přechází na vysokou školu. Osobně jsem ale poznal řadu lidí z učňáků, kteří byli chytřejší než někteří z gymplu, a přitom ti na vysokou školu nešli. To považuji osobně za nespravedlivé. Jak si to vysvětlujete? Kamil J.13:58Natalie SimonováTo, že gymnázia jsou jakousi přestupní stanicí mezi základní a vysokou školou, je obecně známý fakt a s tímto účelem gymnázia koneckonců vznikla. Mají své studenty připravit na další akademické vzdělávání, proto je zde silně zastoupeno předávání faktografických znalostí a v podstatě se nepočítá s přímým přechodem do praxe. Koneckonců poslední statistiky uvádějí, že zatímco 100 % absolventů gymnázií se hlásí na vysokou školu (a přijato jich je přes 80 %), ze středních odborných učilišť (s maturitou) je to jen 41 %, přičemž přijaté jsou 2/3 (velký podíl však studium předčasně ukončí). Váš dotaz se však týká studijních dovedností studentů obou zmíněných typů škol. Zde sice platí, že na gymnáziích skutečně studují v průměru „nadanější“ jedinci, nicméně máte pravdu, že to neplatí absolutně a působí zde i nespravedlivé nerovnosti. Poslední z analýz na toto téma doložila, že i ti absolventi středních odborných učilišť, kteří vykazují stejné studijní předpoklady, sociální původ i aspirace na vzdělání na vysoké škole jako absolventi víceletých gymnázií mají oproti nim zhruba 35× menší pravděpodobnost, že na vysokou školu skutečně přejdou. V tomto ohledu se skutečně jedná o nespravedlnost, avšak náš vzdělávací systém si s ní neumí poradit. Zde je třeba apelovat zejména na tvůrce vzdělávacích politik a také na rodiče a samotné studenty, aby si tohoto jevu byli vědomi a již při volbě střední školy s ním počítali.:51Petr ZavřelDobrý den,jak si podle vás stojí úroveň českého školství v mezinárodním srovnání? Je vůbec možné nějak porovnat, zda jsou na tom čeští absolventi škol stejně nebo hůře než z jiných zemí?Osobně mi nepřipadá, že bychom na tom museli být tak špatně, jak se občas tvrdí.Děkuji za odpověď a přeji hezký den.Petr Zavřel14:08Natalie SimonováJsem ráda, že jste mi položil tuto otázku. V článku, ke kterému se vztahuje tato diskuse, je totiž uvedeno tvrzení, že „průměrná úroveň českých škol je mizerná“. S tím vůbec nesouhlasím a ani v mezinárodních výzkumech pro tento odsudek nelze najít oporu. Průměrná úroveň českého vzdělávání je naopak velmi slušná, což je s podivem vzhledem k podprůměrným investicím státu do vzdělávání ve srovnání se zeměmi OECD. Zatímco tyto země vynakládají na vzdělávání celkově v průměru 6,2 % HDP, u nás je to jen 4,9 % HDP. Navzdory tomu z mezinárodních srovnávacích výzkumů vyplývá, že např. 15-letí žáci dosahují trvale (přinejmenším od r. 2000) nadprůměrných výsledků v testech přírodovědné a matematické gramotnosti (viz výzkum PISA). V přírodovědné gramotnosti mělo pouze 9 z 57 zúčastněných zemí lepší výsledek než ČR, v matematické pak 13 z 57. Stejně pozitivní trend však bohužel naplatí v případě schopnosti práce s textem (tzv. čtenářské gramotnosti), kde jsou výsledky českých žáků dlouhodobě podprůměrné. Trend stability ve vykazovaných slušných výsledcích středních škol prokázalo i šetření Sonda maturant po 11 letech (viz zpráva Scio). Že by však rychle mohlo dojít k negativnímu trendu (nebo k němu již dochází, a možná právě díky podfinancovávání školství) naznačují výsledky výzkumu provedeného na žácích 4. ročníků ZŠ, kde byly zjištěny podprůměrné a od roku 1995 zhoršující se výsledky žáků právě v přírodovědných a matematických vědomostech.:09Bohdana JosefováMotivace dětí ke studiu na střední a posléze na vysoké škole je nepochybně složitou syntezou vlivů vycházejících jak z rodinného prostředí, tak ze vzdělávacích institucí, které více či méně pozitivně (ale někdy i negativně) zasahují do rozhodovacího procesu při volbě povolání. Moje otázka zní: „Jaký máte názor na problematiku vlivu rodiny a školy v utváření vztahu ke vzdělání event. který z těchto vlivů převládá?“14:15Natalie SimonováTo je zajímavá a velmi důležitá otázka, zejména pro vzdělávací politiku. V českém prostředí navíc velmi aktuální. U nás se totiž ukazuje, že školy v procesu překonávání vzdělanostních nerovností neumějí hrát téměř žádnou roli. Když to trochu přeženu, pak je možné české školy nazvat jakýmisi „rozřadišti“ na základě sociálního původu. Je sice pravda, že sociální původ silně koreluje se zděděným IQ. Nicméně tato závislost není absolutní a např. rozřazování dětí do jednotlivých typů středních škol (jak ze strany vzdělávacích institucí, tak rodičů) je zcela slepé k mechanismu, kdy si nadané děti z nízkostatusových rodin volí méně ambiciózní vzdělávací dráhy než potomci vzdělaných rodičů. Dochází tak např. k fenoménu, kdy 40 % absolventů víceletých gymnázií s vůbec nejnižšími studijními schopnostmi přechází na vysokou školu. To považuji za děsivé číslo. Protože v utváření vztahu ke vzdělání hraje primární roli rodina, měl by být vzdělávací systém schopen v případě nadaných dětí s méně příznivým sociálním původem nahradit motivační funkci rodiny, tzn. ukázat takovým dětem možnosti, které jim vzdělávací systém (a život) při jejich schopnostech nabízí. To se však v ČR neděje a je proto nutné apelovat na učitele všech typů škol k motivování studentů bez rozdílu jejich sociálního původu k získání co nejvyššího vzdělání.:41BobDobrý den paní Simonová. Co byste poradila například nastávajícímu rodiči, který by chtěl vychovat své dítě tak, aby bylo co nejkonkurenceschopnější na celosvětovém trhu práce, pokud možno po celý život? A co poradíte v témže jejim rodičům :-)) ? Díky za odpovědi a mějte se hezky.
PS: Sluší Vám to, jste hezká žena :-))14:20Natalie SimonováPředně Vám děkuji za kompliment, samozřejmě mě velmi potěšil… Co se týče Vašeho dotazu, nějak se mi nechce opakovat Vám jistě známé poučky o důležitosti dosažení co nejvyššího vzdělání. Leccos to v životě usnadní a minimálně se mnohem snadněji přechází do méně náročné profese než naopak. Též následná schopnost a ochota k celoživotnímu vzdělávání je diametrálně odlišná. Nicméně je jasné, že vedení dítěte ke vzdělání se nemůže dít mechanicky a bez ohledu na jeho zájmy a přání. Koneckonců životní spokojenost není přímým následkem vysokého vzdělání. Avšak úkolem rodičů by zcela jistě mělo být ukázat svým potomkům šíři aktivit a oborů, kterým je možné se v životě věnovat (např. i prostřednictvím oněch zájmových kroužků apod.), nastínit jim cesty, kterými je takových cílů možné dosáhnout, ukázat jim, že život může být díky tomu zajímavý a zábavný. Je až zarážející, jak nízká je informovanost např. studentů středních škol o konkrétních nárocích jednotlivých profesí (jak kvalifikačních, tak co se týče obsahových činností). Děti si proto nejčastěji volí profese na podobné kvalifikační úrovni, na jaké pracují jejich rodiče. Ještě je dobré upozornit na to, že Češi se ve srovnání s cizinci, zejména západními, často podceňují, jsou k sobě příliš kritičtí a toto reprodukují i na svých dětech. Příliš sebekritiky a kritiky na dětech škodí, takže povzbuzovat, chválit a zase chválit, to by měl být moderní trend v české výchově.:21Julie B.Dobrý den,to co říkáte o kroužcích apod. je zajímavé, zní to logicky a jistě to je pravda.
Co by s tím ale stát (nebo kraje, prostě ti, co mají v rukou nějaké nástroje) mohl udělat, aby se ten propastný rozdíl zmenšil? Nebude to tak vždycky, že děti z „lepších rodin“ to prostě dotahnou dál? V jiných zemích to tak není?Děkuji za odpověď,Julie Bergmannová14:27Natalie SimonováMáte úplnou pravdu, že těmi, kdo budou své děti motivovat k dosažení co nejvyššího vzdělání budou vždy a mnohem častěji lidé s vyšším vzděláním a statusem. Tak je tomu všude na světě a nejinak je to u nás. Stát a vzdělávací experti se pouze mohou snažit tento fakt zmírnit, tj. pokusit se snižovat vzdělanostní nerovnosti. Ty nikdy nemohou být nulové, protože jednak platí pozitivní korelace mezi sociálně-ekonomickým původem a zděděnými mentálními schopnostmi, jednak se lidé vyznačují odlišným úsilím a zájmem o vzdělávací aktivity. Nicméně stále zbývá jistá část nerovností, která je nespravedlivá. Proč by např. děti z rodin manuálně pracujících měli zákonitě končit opět v manuálních profesích, i v situaci, kdy mají mnohem větší studijní potenciál? Proč by měli doplácet na to, že jim chyběla motivace ze strany rodičů? Zde by měl nastoupit vzdělávací systém a úlohu rodiny zasuplovat. Tj. u těchto dětí rozvíjet adekvátní posuzování vlastních schopností a pěstovat v nich aspirace k dalšímu studiu. Odborníci na vzdělávací politiku v ČR vidí problém v časné selekci žáků do různých typů škol. Ta podle nich více kopíruje sociální původ než studijní předpoklady a následně prohlubuje rozdíly ve výsledcích žáků. Řešením by mohlo být delší společné vzdělávání dětí (např. do 16 let, jak je tomu např. ve Švédsku, kde dosahují velmi nízkých vzdělanostních nerovností). Za další aktuální problém je v ČR považována struktura vysokého školství, která díky předchozí diferenciaci středního vzdělávání protěžuje potomky vyšších vrstev. Zde je navrhován binární systém, kdy by existovaly více a méně akademické typy vysokých škol a dále pak systém půjček na vzdělání, který je v současné době velmi diskutován.:10martaZdravím,
v článku paní Procházkové, ve kterém jste citována se uvádí, ze v ČR závisí vzdělání dítěte na obsahu peněženek a vzdělání rodičů. Mohla byste k tomu říct něco bližšího? Úplně tomu nerozumím, když je u nás vzdělání zadarmo.
S pozdravemMarta Ledninská14:33Natalie SimonováTvrzení o závislosti vzdělání na obsahu peněženek v ČR, uvedené v článku B. Procházkové, bych ráda zkorigovala, protože toto je výrok, se kterým spíše nesouhlasím a koneckonců mohu to podložit i vědeckými důkazy. Předně je třeba uvést, že v České republice je již tradičně dominantním zdrojem přenosu vzdělání nikoli majetek rodiny, ale vzdělání rodičů. To bylo obzvláště patrné za socialismu, kdy se studovat nevyplácelo a vzdělaní lidé dosahovali stejných, ne-li nižších příjmů než dělnická povolání (je doloženo, že příjmy vysokoškoláků se vyrovnaly příjmům dělníků až okolo 40 let věku). Navzdory tomuto faktu přetrval mechanismus, kdy studovali (většinou) opět jen potomci vyšších vzdělanostních skupin. Tento jev přetrvává i nadále, tj. po roce 1989. Studovat se sice již finančně vyplácí, nicméně stále je dominantním vzorem přenosu vzdělání vzdělanějšího z rodičů, tj. jak jsou vzdělaní rodiče, tak budou s velkou pravděpodobností vzdělaní i jejich děti. Budete se možná divit, ale tato závislost je v podstatě neměnná přinejmenším od roku 1968, kdy je po celou dobu vzdělávání v ČR poskytováno zdarma. Z empirických výzkumů navíc vyplývá, že profese a s ní spojený příjem rodičů nejsou zdaleka tak důležité, jako vzdělání rodičů. Je možné to demonstrovat např. na rodině dvou učitelů, která má sice nízké příjmy, ale téměř jistě povede své děti k co nejvyššímu vzdělání (a naopak čím nižší vzdělání rodiče budou mít, tím tato pravděpodobnost bude nižší).:26Vít PekárekZajímalo by mne, jestli existuje korelace mezi úrovní vzdělání rodičů a vzděláním dětí. Kromě úrovně vzdělání, by mě zajímalo i jestli je nějaký vztah mezi výběrem profese u rodičů a dětí. Např. když je rodič umělec, tak taky bude umělec, nebo naopak nebude.14:41Natalie SimonováKorelace mezi vzděláním rodičů a jejich potomků samozřejmě existuje. Je způsobena nejen dědičností, ale mj. i vzdělanostními aspiracemi, které v dětech pěstují převážně rodiče (v ČR téměř výlučně rodiče, škola zde na pěstování aspirací ke vzdělání nemá prakticky žádný vliv). Děti tak více méně kopírují dosažené vzdělání svých rodičů. Nyní se omlouvám za odborný exkurs, ale ptal jste se na korelaci: výše korelace zde dosahuje hodnoty zhruba 0,4, míra asociace (Gamma), která je pro proměnnou vzdělání v kategoriích vhodnější, pak v různých souborech dat osciluje dokonce okolo hodnoty 0,7, což značí velmi silnou závislost vzdělání dětí na vzdělání jejich rodičů (zejména vzdělanějšího z nich). Vidíte však, že závislost není perfektní, tj. rovna jedné, tudíž stále ještě existuje prostor pro bohatost lidského jednání, které je pouze pravděpodobnostní a nikdy není vysvětlitelné bezezbytku. Co se týče reprodukce profesí, kdysi jsme ve výzkumu českých vysokoškoláků tento fenomén zkoumali. Ukázalo se, že právnické a umělecké obory zřetelně přitahují studenty z nejvyšších vrstev, lékařské, přírodovědné, humanitní, společenskovědní a ekonomické obory jsou z tohoto hlediska méně selektivní, pedagogické, technické a zemědělské obory se naopak zdají být destinací pro děti pocházející ze středních a nižších vrstev. O jisté míře reprodukce je tedy na místě hovořit.:58Gábina M.Dobrý den,
myslíte si, že je dítě pocházející z nižších socialních vrstev výrazně omezeno v případě zájmových kroužků? Zajímá mě, zda je lepší si připlatit a dopřát dětem finančně náročnější kroužek ve specializovaných soukromých zařízeních nebo postačí kroužky nabízené školou v místě bydliště? A jaký je Váš názor na soukromé školy?
Děkuji za odpovědˇ a přeji krásný den Gábina M.14:49Natalie SimonováNejprve bych ráda uvedla, že problém nestojí ani tak, do jak drahých kroužků rodiče děti posílají, ale zda je tam vůbec posílají. Těmi, kdo své děti do kroužků posílají, jsou mnohem častěji lidé s vyšším vzděláním, a ne zákonitě lidé s vyššími příjmy (i když dnes tyto dvě dimenze spolu dosti korelují). Lidé, kteří si zakládají na vzdělání, budou ochotni přizpůsobit i svůj „spotřební koš“ tomu, aby mohli do vzdělání svých dětí investovat (investice do vzdělání je pro ně takzvaně na prvním místě). Osobně nemám přehled o tom, jaký existuje kvalitativní rozdíl mezi zájmovými kroužky nabízenými soukromými zařízeními a základními školami. Nicméně z kvality běžných kroužků bych osobně obavy neměla, myslím, že nezájem dětí a rodičů takové aktivity eliminuje sám. Co se týče soukromých škol, obecně jsem zcela jistě pro konkurenci školám veřejným. Nicméně zatím se bohužel neukázalo (v průměru), že by soukromé školy dokázaly veřejným školám významněji konkurovat. Leckdy je jejich kvalita spíše horší, což platí zejména u soukromých vysokých škol. Zde se samozřejmě nechci žádné konkrétní školy dotknout, situaci neznám kompletně, nicméně v průměru platí, že úroveň soukromých vysokých škol je (alespoň prozatím) horší než škol veřejných.:58Jakub P.Dobrý den,
chtěl bych se zeptat čemu byste přirovnala problém se školní docházkou, kterým se posledních několik let zabývají střední školy a gymnázia.
Také bych se chtěl zeptat, jaké je podle Vás řešení se vzděláním v romských komunitách?14:58Natalie SimonováProblém se školní docházkou (či spíše nedocházkou) je výsledkem několika trendů. Prvním je to, že rodiče ještě ani dnes, kdy vzdělání rapidně nabývá na významu pro úspěch v životě, často nepovažují školu za svého spojence při výchově dětí k zodpovědnosti a nechápou, že škola je pro děti tím, čím je pro dospělé zaměstnání. Stále častěji proto omlouvají dětem nepřítomnost ve škole z důvodů nejen dovolených apod., ale důvodů stěží obhajitelných, jako jsou prosté chození za školu, rodinné nákupy atd. Pokud mám správné informace, pak MŠMT pro školy nepřipravilo žádnou zákonnou oporu, ve které by byl stanoven strop možných absencí. Školy to řeší interními předpisy, kdy omezují absenci např. 100 hodinami za pololetí, po jejichž překročení dítě musí skládat dodatečné zkoušky. Prý to funguje. Smutné je na celé věci to, že domluva a apel na rodiče se ukázaly být neúčinnými, a že záleží pouze na morálním profilu rodičů.
Co se týče romské problematiky, zde nejsem žádným odborníkem. Nicméně osobně nejsem přesvědčená o pozitivním dopadu protěžování jakéhokoli etnika, ať majoritního či minoritního. Něco jiného je odstranění bariér. Pokud se však stát o toto snaží a na druhé straně není ochota přijmout nabízenou příležitost, pak se obávám, že situace nemá řešení. Navíc jsem toho názoru, že česká sociální politika výrazně oslabuje motivační nástroje, které by určité jedince stimulovaly k nutnosti dosažení alespoň nějakého vzdělání.:40Lucie KDobrý den, je podle vás rozdíl mezi kvalitou vzdělání na venkově
a ve městech. Tedy mají děti žijící na vesnici a studující v malých městech oproti těm z velkých měst nějaký handicap. Nebo je tomu naopak, protože mají větší motivaci?
Děkuji15:08Natalie SimonováOsobně se domnívám, že pokud nějaké rozdíly existují, pak nebudou zásadní. Kvalita českého vzdělávání je v celé republice na slušné úrovni. Jak kdysi empiricky prokázal prof. Matějů, propast mezi městem a venkovem zmizela v českých zemích na konci šedesátých let (ve smyslu šancí na další studium, např. na vysokých školách). Jak však dodává, studenti i studentky z nižších tříd a venkova měli zároveň velmi nízkou šanci dostat se na gymnázium (méně než 10 %). To může být způsobeno zejména tím, že mimo velká města není síť gymnázií, a tudíž i studijních míst na nich, tak hustá a trh práce je zde zaměřen více prakticky. Studenti a jejich rodiče jsou zde více vedeni úvahami, jaké uplatnění budou mít s tou kterou školou v místě bydliště. Zajímavá je otázka na motivovanost dětí. Ono totiž často platí, že pod svícnem je největší tma. Tj. že i když ve větších městech existuje širší nabídka vzdělávacích aktivit (nejen škol, ale i knihoven, kurzů apod.) samo o sobě to ještě neznamená, že je místní děti více využívají. V dnešní internetové době už navíc přístup k informacím není problémem ani na venkově či v menších městech. Zcela jistě pak může být silným „motorem“ snaha vyrovnat se konkurenci z větších měst zvýšením vlastního úsilí, např. k přijímacím zkouškám na vysokou školu. Jako socioložku by mně v tomto ohledu zajímala statistika rozložení uchazečů o studium na VŠ dle velikosti obce, včetně jejich úspěšnosti. Spíše si myslím, že neexistuje, ale možná se pletu.:55Jiri SafrDobrý den,
Můžete prosím vysvětlit, v čem u nás spočívají nerovnosti v přístupu ke vzdělání? Vzhledem k tomu, že počet míst na vysokých školách po roce 1990 neustále roste, dá se tedy předpokládat, že se zvyšuje i dostupnost vzdělání pro všechny bez rozdílu (sociální původ, etnikum,…).15:21Natalie SimonováNerovnosti v přístupu ke vzdělání jsou u nás (stejně jako jinde na světě) způsobeny tím, že různé sociální vrstvy dosahují různých šancí přechodu na akademické střední školy a na školy vysoké. To v analýzách vychází i poté, kdy ošetříme vliv studijních schopností. Tj. lidé s vyšším sociálním statusem téměř vždy nějak najdou a uplatní způsob, jak své děti dovést k co nejvyššímu vzdělání (tím nemám na mysli přímo různé „postranní cestičky“, ale spíše pěstování aspirací od útlého dětství, posílání dětí do všemožných vzdělávacích aktivit apod.). Omlouvám se, ale abych se neopakovala, odkáži na některé své předchozí odpovědi (zejména panu Janákovi a paní Bergmannové). Zaujal mě zejména Váš dotaz k vysokým školám. V poslední analýze, kterou jsme prováděli s kolegou P. Soukupem nám vyšlo, že se nerovnosti v přístupu k vysokoškolskému vzdělání v ČR skutečně snižují. Tj. zdá se, že otevírání vysokých škol, probíhající zejména v posledních letech, skutečně vedlo a vede ke zvýšení dostupnosti vzdělání pro lidi různého sociálního původu (proměnná „etnikum“ do našich analýz dlouhodobě nevstupuje, protože není považována za zásadní problém). Jak jsem však psala panu Dvorskému, začíná být patrné, že kvalita všech českých vysokých škol není zdaleka srovnatelná a trochu bych se obávala toho, aby potomci nízkostatusových rodin nekončili právě na oněch méně kvalitních školách.:59Mgr. Roman DvorskýVážená paní doktorko, dovolte mi položit následující dotaz.Jaký je Váš názor na tzv. „masifikaci“ vysokého školství probíhající nyní (alespoň já to tak cítím) v naší republice? Jste spíše pro masifikaci, anebo spíše proti ní?Dovolte mi rovněž sdělit i můj názor. Pamatuji si na první přednášku s matematické analýzy na Elektrotechnické fakultě VUT v Brně. Na ní se přednášející, pan Doc.RNDr. Bayer, CSc., v přednáškovém sále zeptal přítomných: „Kdo z vás má maturitu z gymnázia“, zvedl se les rukou. „Kdo z Vás má maturitu z průmyslovky“, zvedl další, ale již menší les rukou. „A kdo z vás má učiliště s maturitou?“ Ještě menší, spíše lesík rukou. Tak, pokračoval pan docent,tady mají sedět jen ti z vás, kteří mají maturitu z gymnázia a jen ti nejpší z těch, co mají maturitu z průmyslovky. A vy, co máte maturitu z učiliště, vám lhali, žádnou maturitu nemáte a nemáte tady co pohledávat. Toť volná citace pana docenta. Co jsem tím chtěl říci. Kdysi za komunistisckého režimu přišli činovníci z UV KSČ na to, že máme málo středoškoláků, a tak se předpisem určilo, že všicni vyučenci mají středoškolské vzdělání. Podobně maturit bylo málo, a tak se zavedli učební obory z maturitou. Zde bych si dovolil jen krátký dotaz: myslíte, že se tím zvedla vzdělanostní úroveň absolventů všech škol v tehdejší ČSSR, nebo došlo jen k přejmenování, spíše k přelepení názvů jednotlivých oborů aniž by to mělo dopad na úroveň vzdělanosti.Ještě na závěr: osobně jsem skeptik, myslím si, že ve společnosti se rodí určité procento nadaných lidí, kteří zvládají studium. Zbytek jej bohužel nezvládá a zcela zbytečně se stresuje (pokud si rovnou titul nekoupí). Vzdělanost splečnosti, alespoň dle mého soudu, se masifikací VŠ vzdělání rozhodně nezvýší, naopak, ve vysokých řídících veřejných funkcích budou mnohokráte absolventi, kteří sice vystudují některou z podřadných škol, zejména sokromých avšak jejich celková úroveň vzdělanosti nedosáhne takové, která je pro výkon těchto funkcí nezbytná. Promiňte mi, že jsem tímto předestřel svůj názor a děkuji Vám za odpověď. (Myslím, že to byl Aristoteles, ale nejsem si jist, který již říkal, že lidé rodí ze železa, z bronzu a ze zlata - jinými slovy, tím čím jsme se nestáváme, nýbrž rodíme).15:16Natalie SimonováStejně jako vy, i já jsem proti tzv. „masifikaci“ vysokého školství, nutno však podotknout, že proti té její podobě, v jaké probíhala a probíhá v ČR. U nás se totiž na počátku 90. let začalo zdůrazňovat, že máme nízký podíl vysokoškoláků a už se blíže nespecifikovalo, čemu se vlastně chceme přiblížit. Zcela logická námitka proto zněla, že ve společnosti nemůže mít např. 40 % lidí (jako je tomu v USA) vysokoškolský diplom té kvality, na jakou jsme u nás zvyklí. Myslím, že naše tradiční chápání vysokoškolského diplomu zůstává v zemích s větším podílem vysokoškoláků nedotčeno, avšak tam rozlišují, jakou vysokou školu člověk vystudoval, příp. jaký program (zda krátký bakalářský, zaměřený na praxi, či dlouhý magisterský, více akademický). U nás se tento fakt zamlčoval, nevím, zda kvůli snaze urychlit vstup soukromého podnikání do vysokoškolského sektoru či prostě z neznalosti. V ČR zatím nemáme krátký, prakticky zaměřený typ VŠ studia a vesele rozdáváme čím dál více magisterských diplomů, jejichž kvalita zákonitě, a docela rychle, upadá.
K Vaší další podotázce: to, že v ČR je úroveň maturit různá, se ví a ví se také, s jakou maturitou by se člověk měl hlásit na vysokou školu. Horší je však skutečnost, že o volbě střední školy a tudíž i zbytku vzdělávací dráhy (jak jste sám naznačil, např. učební obory jsou „konečná“) rozhoduje silněji než v ostatních zemích sociální původ dítěte. Co se týče Vaší zmínky na nadání – o genetice nikdo nepochybuje, ta funguje a funguje i to, že na gymnáziích se vzdělávají studijně nadanější děti a naopak. Nicméně neplatí to vždy (viz má odpověď panu Janákovi) a pak vyvstává problém s neefektivním využíváním lidského kapitálu (někteří schopní končí na učňácích a někteří neschopní zabírají místa na vysokých školách).:03Irena P.V článku také zaznělo, že stoupl zájem o doučování. Je to podle vás pozitivní signál, nebo naopak poukázání na to, že kvalita školní výuky klesá a děti musí dohánět to, co je ve škole nenaučí?15:57Natalie SimonováBohužel netuším, do jaké míry se zvyšuje zájem o doučování, a jaký stupeň vzdělávání jste měla na mysli. Nicméně ačkoli z výzkumů nevyplývá, že by se úroveň českých žáků (měřeno v 15 letech) a maturantů zhoršovala, je alarmující, že se zhoršuje úroveň prvního stupně základních škol (srovnání mezi lety 1995 a 2007). Zdá se, že „osekávání učebních osnov“, vedené možná dobře míněnou snahou děti „nepřetěžovat a nestresovat“, nevedlo k pozitivnímu výsledku (k mému údivu dnes děti po prvním stupni ZŠ neovládají např. zlomky a neumí ani převádět měrné jednotky). Dalším důvodem pro vyšší potřebnost doučování může být i skutečnost, že při snaze zachovat úroveň vzdělávání na SŠ a současné nepříznivé demografické křivce jdou např. na gymnázia studovat děti, které by dříve přijímací zkoušky úspěšně nesložily. Vyřešení problému se zhoršováním kvality 1. stupně ZŠ jistě nenapomáhá ani skutečnost, že čeští učitelé patří k nejhůře placeným v celém vyspělém světě. Nevím, jak dlouho jim za takových podmínek může vydržet entusiasmus vzdělávat děti s co největším nasazením.:48MajkaDobrý den,
dá se říci, které kroužky jsou pro rozvoj schopností dítěte nejužitečnější?Děkuji a přeji hezký den!
Majka15:34Natalie SimonováMyslím, že zde univerzální doporučení neexistuje, protože každé dítě je jiné, má jiné zájmy, předpoklady a schopnosti. Zde je na rodičích, aby se zodpovědně zamysleli nad tím, co je pro jejich děti vhodné a také naslouchali jejich přání. Pro jedno je lepší hra na flétnu, pro jiné sportovní vyžití, pro další lekce angličtiny. Před nějakým časem coby laik v této oblasti bych sama pro své děti upřednostňovala spíše intelektuálnější kroužky než ty sportovní. Nicméně po přečtení několika rozhovorů se špičkovými manažery (a manažerkami), kteří velkou část svého úspěchu připisují sportu provozovanému v dětství a mládí (tomu, že se naučili např. vnitřní disciplíně, ale třeba i prohrávat), jsem tento svůj názor zkorigovala.:24VáclavDobrý den,v článku o vzdělání se píše, že se v naší zemi prohlubuje závislost vzdělání na sociálním původu. Na druhou stranu prý patříme mezi nejrovnostářštější země na světě („s nejméně rozevřenými nůžkami“). Jsme na tom v tomto ohledu opravdu tak špatně? Není to spíš logický důsledek utváření stratifikačního uspořádání v posledních dvaceti letech?Děkuji.16:57Natalie SimonováTvrzení uvedené v článku, že se závislost vzdělání na sociálním původu v naší zemi prohlubuje, není pravdivé. V tomto s paní redaktorkou nesouhlasím, protože sama takové analýzy spolu s kolegy provádím a tak je dobře znám. Zmíněná závislost naopak po roce 1989 oslabuje, zejména díky expanzi vzdělanostních příležitostí (hlavně na vysokoškolském stupni) v posledních letech. Pravdou ovšem je, že u nás je tato závislost ve srovnání s dalšími zeměmi relativně vysoká. Je to způsobeno hlavně tím, že velká část populace končí s nematuritním vzděláním (dle posledního sčítání lidu je to 49 % mužů a 38 % žen ve věku 25–29 let) a to je opravdu pro další vzdělávání „konečná“. Do vyšších pater vzdělávacího systému tak postupují hlavně potomci vyšších vzdělanostních skupin. Nicméně já jsem ve všech debatách spíše obhájkyní kvality českého školství a je pravdou, že statistické údaje, na kterých jsou srovnávací analýzy prováděny, dost často nezohledňují kvalitu vzdělanostních úrovní v jednotlivých státech. To, že jsme rovnostářská země, je pravda a kupodivu to není v rozporu s relativně větší mírou nerovností, než jaká působí v jiných zemích. Je to právě proto, že u nás nerovnosti nejsou založeny na majetku a příjmech, ale hlavně na vzdělání rodiny původu.:23TomášDobrý den,mám k tématu dvě otázky, jednu jako klasický liberál a druhou jako statistik (ta první je normativní, ta druhá pozitivní):1) Je podle Vás závislost čehokoli (vzdělání dětí) na čemkoli (bohatství rodičů) automaticky problémem? Já si spíš ve většině případů říkám „kéž by stát byl pasivnější“. Podle mě je hlavním problémem školství dominantní role státu ve školství.2) Je určitě hezkým statistickým problémem, jestli je vzdělání dětí závislé na bohatství rodičů nebo spíše na vzdělání rodičů nebo dokonce na osobnostních předpokladech dítěte se vzdělávat. Byly provedeny nějaké analýzy mířící tímto směrem?Děkuji za odpovědi.16:40Natalie SimonováAd 1) Závislost vzdělání dětí na bohatství rodičů je pro mě problémem v situaci, kdy je tato závislost tzv. „nespravedlivá“. A buďte bez obav, náš stát je v tomto ohledu pasivní dost – jednak z toho důvodu, že snižování vzdělanostních nerovností je problémem opravdu složitým (ostatně nikde na světě nemají návod na to, co s tím), jednak proto, že stát má holt jiné priority, než je fungování vzdělávacího systému (o tom víme jako daňoví poplatníci své). Role státu ve školství je v ČR skutečně dominantní, v tomto ohledu bych však neřekla, že to má zákonitě negativní dopady. Nicméně je určitě pravda, že problémy jako např. diverzifikace středního školství či struktura školství vysokého, umocňující působení sociálního původu ve vzdělanostní dráze, jsou řešeny velmi těžkopádně. Ad 2) Tyto analýzy provedeny byly, v českém prostředí jich máme k dispozici celkem dost. Jak jsem psala někde výše, v českých zemích je dominantním zdrojem reprodukce vzdělání dětí nikoli majetek rodiny, ale její vzdělanostní status. A genetické předpoklady, plus další osobnostní charakteristiky (píle, motivovanost, aspirace atd.) mají samozřejmě na dosažené vzdělání silný vliv také.:03Jan VrábelZeptám se otázkou z titulku: Dítě, nebo auto?
Myslíte, že tuto otázku skutečně čeští rodiče řeší? Kteří? Ptám se i proto, že jsem skutečně zažil, jak se rodiče rozhodovali, zda omezit mimoškolní aktivity dítěte a raději si pořídit vytoužené auto, vše maskováno předsevzetím, že se tak lépe dostanou do přírody a na výlety…16:23Natalie SimonováAbych pravdu řekla, právě nedávno jsem se s podobným upřednostněním majetku před výdaji na dítě setkala také. Nicméně opravdu netuším, o jak masový jev se v české společnosti může jednat. Spíše bych řekla, že to bude ojedinělý jev. Důvodem některých rodičů, zejména těch z nižších vrstev, k přehlížení užitečnosti vzdělávacích aktivit, bude podle mého soudu spíše jejich neznalost o jejich významu pro další život. Osobně se domnívám, že hlavní tvrzení článku paní redaktorky Procházkové, že vzdělávání českých dětí je závislé na příjmu a majetku jejich rodičů, je značně přehnané. V jedné z předchozích odpovědí jsem uvedla, že je to otázka spíše úrovně vzdělání rodičů a jejich důrazu na jeho dosažení a uváděla jsem příklad rodiny učitelů, kteří navzdory svým nízkým příjmům své děti ke vzdělání velmi pravděpodobně povedou. Ostatně sama paní redaktorka v úvodu uvádí příklad dvou státních zaměstnanců, kteří se snaží udržet zájmové aktivity svých dětí stůj co stůj.:00Marie K.Dobry den.
Pani Simonova, mohu znat vas nazor na waldorfske skoly, waldorfskou pedagogiku a uroven Waldorfskych skol u nas? Zaznamenala jsem tam snahy a vetsi propojeni s mimoskolnimi aktivitami deti a vetsi zapojeni do zajmovych krouzku, ale s vysledkem onoho snazeni nejsem velmi spokojena, Dekuji za vasi odpoved.16:10Natalie SimonováTéto oblasti bohužel nerozumím, nejsa odborníkem na pedagogiku. Stále se však nemohu zbavit dojmu, že rozvíjení nejrůznějších schopností zábavnou a nenásilnou formou je jistě potřebnou a záslužnou snahou, nicméně že nemůže převažovat nad klasickým způsobem předávání školních vědomostí. Některé znalosti je třeba si prostě „vysedět nad knihou“, stejně jako je třeba občas se něco „nabiflovat“. Netvrdím, že to nebolí. Jistým podpůrným argumentem může být i fakt, že špičkové zahraniční střední školy (a podotýkám, že i velmi drahé) se vyznačují silným důrazem na disciplínu a schopnost učit se s knihou v ruce.