Základem toho, jak bude vypadat naše dráha, je prvních tisíc dní života

Je už všeobecně známé, že kvalitu lidského života do značné míry určí způsob, jakým člověk prožije dětství – ať už jde o psychické i fyzické zdraví či schopnost navazovat pevné vztahy. V posledních letech ale přibývá důkazů, že o kvalitě našeho života zásadně rozhoduje už období na samém začátku života, které je přitom velmi krátké, trvá od jeho početí přibližně do dosažení dvou let věku. „Je to jako časové okno, které se otevře a pak zase zavře,“ popisuje kritickou vývojovou fázi James Cairns z Harvardského centra pro rozvoj dítěte, který v polovině listopadu zavítal do Prahy na konferenci zaměřenou na rané dětství. V rozhovoru podrobně popisuje, v čem je toto období tak důležité. 

Z oblasti vědy prý přichází stále více důkazů o tom, že právě tohle období zásadně ovlivní, jak potom bude vypadat i zbytek našeho života. Je pojem prvních tisíc dní spíše vděčná mediální zkratka, protože jde o hezké kulaté číslo, anebo máme skutečně výzkumem podložená zjištění, že přesně v této době dochází k něčemu zásadnímu? 

Pravda je tak trochu obojí. Prvních tisíc dní zní prostě dobře, zároveň je fakt, že období od raného těhotenství do zhruba dvou až tří let dítěte hraje velkou roli. Samozřejmě neplatí, že v momentě, kdy dítě prožije den tisící první, tak se najednou něco dramaticky změní. Ale z hlediska biologického vývoje v této době každopádně dochází k procesu, který se v našem životě už nikdy nezopakuje.   

Nedá se to říci o každé fázi našeho života? 

Ani ne. V životě každého člověka existují takzvaná kritická období vývoje, která trvají jen omezenou dobu. Jsou jako časová okna, která se otevřou na určitou dobu a pak se zase zavřou. Když mluvíme o prvních tisíci dnech, hodně výzkumu v této oblasti se zaměřuje na mozek. V prvních dvou letech má lidský mozek nejvyšší neuroplasticitu. To znamená, že mozkové buňky v tuto dobu vytvářejí zhruba milion spojení za sekundu. Mozek se tímto způsobem propojuje na základě zkušeností, které malé dítě prožívá ve svém okolí. Poté, co opustíme mateřské lůno, má náš mozek spoustu čerstvých a svěžích buněk, které zatím stihly navázat jen malé množství spojení. Právě zkušenosti, které dítě zažívá, nová spojení v mozku budují, ale toto období extrémně rychlého, hektického budování je poměrně krátké. A když se v tomhle časovém úseku určitě věci neodehrají nebo se odehrají ne úplně dobře, dlouhodobé následky jsou velmi významné. Nejsou nevratné, ale později je těžší je napravit. A díky výzkumu stále více zjišťujeme, že nejde jen o mozek, který v této fázi z dlouhodobého hlediska prochází klíčovým obdobím, ale i o další tělesné orgány. Jedná se zkrátka o období, kdy je položen základ toho, jak bude vypadat naše životní dráha.

 Další taková období tedy nejsou? 

Další vývojová stadia jsou samozřejmě také důležitá. Třeba adolescence, kdy se finalizuje část mozku zvaná prefrontální kortex, která je zodpovědná za rozhodování a kontrolu chování, je velmi podstatná. Ale těch prvních tisíc dnů je skutečně klíčové období, které se od zbytku života velmi liší. 

Říkáte, že v této době se v mozku utváří milion spojení za vteřinu. Kolik se jich utváří v mém mozku, když je mi třiačtyřicet? 

O hodně méně. V prvních zhruba dvou letech mozek prochází jakýmsi překotným bujením nových spojů, aby byl jeho majitel později připraven reagovat na jakékoli prostředí nebo situaci, ve které se může ocitnout. Později v životě se pak náš mozek začne pročišťovat a zbavovat se propojení, která nevyužívá tak často. Začne se prostě chovat efektivně. Skrze činnosti, které děláme často a jsou pro nás důležité, se naopak jiná spojení v mozku posilují a vytvářejí jakési mozkové dráhy, které tyto vazby dělají ještě účinnějšími. Kdyby se mozek postupně nepročišťoval, nemohli bychom v životě pořádně fungovat. Pokud se však v raném dětství posílí nepříznivé vazby, je pak mnohem těžší je později změnit. 

Můžete uvést příklad? 

Existuje řada výzkumů dětí, které byly jako miminka vystaveny velmi náročným podmínkám, zažívaly pocit ohrožení atd. V mozku těchto dětí se díky tomu v nadměrné míře formovala spojení, která jim pomáhají reagovat na hrozby. Později se u těchto dětí během dospívání stává, že když se ocitnou v situaci, která je mnohem méně ohrožující než ty prožívané během raného dětství, mají tendenci reagovat na ni s přehnanou citlivostí. Jejich citlivost na možnou hrozbu je zkrátka zvýšená. V době, kdy byly miminka, jim tato vlastnost pomáhala zvládat stres, v patnácti se kvůli ní dostávají do problémů ve škole i jinde. Přeprogramovat systémy těchto dětí v pozdějším věku stojí obrovské množství energie a výsledek není zcela zaručený. Neříkám, že to není možné, ale je to těžké. A s přibývajícím věkem je opouštění zajetých vzorců ještě těžší, zvlášť když mozek netrénujeme. Například v naší kanceláři se občas mění kód u vstupních dveří. Když jsem do kanceláře chodil denně, nedělalo mi problém si nový kód zapamatovat. Teď ji ale navštěvuji jen jednou týdně, protože pracuji z domova, a trvalo mi déle než měsíc, než jsem se instinktivně naučil naťukat do dveří nový kód. Ale aby to neznělo tak beznadějně, tak vás uklidním – pořád je tu prostor pro vznik nových spojení. Učíme se celý život. Jen to později prostě trvá déle a stojí to víc energie. 

Koncept prvního tisíce dnů je v poslední době populární, ale nikde se mi nepodařilo dohledat jeho autora. Víte, kdo s ním přišel a kdy? 

Zformoval se na základě studií vzniklých v posledních zhruba deseti letech. Například časopis Lancet vydal několik vědeckých článků zaměřených na období rozvoje v raném dětství. Globální organizace jako UNICEF nebo Světová zdravotnická organizace na základě těchto studií začaly pojem tisíc dnů používat jako chytlavou frázi, pomocí které se snaží přimět státy světa, aby tímto směrem zaměřily svoji politiku vůči dětem a rodinám. 

Že je počátek života důležitý, se zdá logické. Ale existuje zjištění, které jsme ještě třeba před pár lety nevěděli a jež přineslo zásadní posun? 

Naše centrum se nezaměřuje na úplně nejnovější studie, ale spíše na shromažďování a šíření toho, co se ukazuje jako nejpodstatnější. V posledním desetiletí každopádně přibývá nových poznatků o tom, jaký vliv má stres prožitý během raného dětství na pozdější fáze života. Pokud jsou například naše plíce během raného dětství vystavené znečištěnému ovzduší, na jejich formování to má velký vliv, což se později v dospělosti projeví na našem zdraví. Stres má také velký vliv na imunitní systém, ale i na kardiovaskulární systém nebo na metabolismus. Když se například v raném věku dítěti často zvýší hladina cukru, protože se snaží vyrovnat s ohrožením či strachem, roste pravděpodobnost, že ten člověk bude mít později v životě cukrovku. Výskyt zánětu v těle zase zvyšuje pravděpodobnost kardiovaskulárních onemocnění, ale i deprese nebo demence v pozdějším věku. 

Takže když jste v prvních letech života častěji nemocný, je větší šance, že budete mít později demenci? 

Nemusí k tomu nutně dojít, ale pravděpodobnost je vyšší. Zároveň nemusíte být vyloženě nemocný, často jde spíše o reakci na stres. 

O jakém druhu stresu mluvíme? 

Jde o biologickou reakci na situaci, ve které se cítíme nějak ohroženi. Zrychlí se nám tep, více se potíme, náš organismus produkuje více stresových hormonů. Náš organismus je připravený reagovat na infekci nebo na zranění. Produkuje více energie ve formě cukru. Všechny naše varovné systémy se aktivují, a pokud tak zůstanou po delší dobu, nemusí se to projevit jako nemoc. Přitom ale tento stav může způsobit, že po čtyřicítce se u nás začnou objevovat různé zdravotní obtíže. Problémy zažívané v dětství pak vedou k tomu, že naše zdravotní systémy utrácejí spoustu peněz na léčení kardiovaskulárních onemocnění, deprese, cukrovky... Zdůrazňuji, že nejde o přímou korelaci. To, že dítě prožívá stres, ještě nemusí vést k cukrovce ve stáří. Chci tím spíše říci, že když budeme investovat do toho, aby se co nejvíce raných dětských životů odehrávalo v pozitivním prostředí, bude to mít pozitivní dopad na společnost jako takovou. Je dokázané, že investice do dětí ve velmi raném věku se nejvíce vyplatí.

Můžete dát příklad stresové situace, které může čelit dítě mladší dvou let? 

Může jít o různé formy zneužívání, domácí násilí a podobně. Stejně poškozující ale může být i zanedbávání dítěte, tedy situace, kdy na něj nikdo nereaguje. Dítě je zcela závislé na rodičích, kteří mu dávají jídlo, bezpečí a lásku. Jestli tyhle věci poskytují, je naprosto klíčové. Pokud ne, aktivuje se stresový systém. Třeba když dítě pláče a nikdo nepřichází. K takovým situacím může dojít třeba v rodinách, kde rodiče trpí závislostí nebo psychickou poruchou nebo prostě čímkoli, co omezuje jejich schopnost poskytovat dítěti péči. 

Takže je řeč především o lidech, kteří žijí v extrémních podmínkách? Nebo mluvíme i o relativně normálních rodinách? 

Určitě nejde jen o extrémní případy. Také běžní lidé mohou doma spoustu věcí změnit k lepšímu. Třeba se dítěti více věnovat. I úspěšní lidé přece mohou propadnout závislostem. I ve středostavovských rodinách může být násilí. Jde ale i o další faktory. Například změna klimatu či častější přírodní katastrofy budou ovlivňovat život dětí i ve středostavovské části společnosti. Zároveň bych chtěl zdůraznit, že se nejde smířit s tím, že dobří rodiče vychovávají dobré děti a špatní rodiče špatné děti. Jako společnost máme odpovědnost vytvořit prostředí, které zajistí, aby mohly být úspěšné všechny děti. 

Na poli výzkumu raného dětství tedy v posledních letech dochází k řadě objevů. Co o tomto období stále ještě nevíme? 

Nevíme dost o tom, jak různé děti reagují na stejné věci. Každý z nás je jiný, a naše jedinečná genetická výbava tudíž reaguje na tytéž stresové podněty z okolí jinak. Každé dítě má jiný temperament. Když se zeptáte rodičů, jaké jsou jejich děti, tak vám nejspíš řeknou, že každé úplně jiné, ačkoli vyrůstají v takřka stejném prostředí. Ještě hodně nevíme také o tom, jak vývoj dítěte ovlivňují vnější faktory – třeba to, kde bydlíte, jestli ve městě, nebo na venkově, jestli v chladném, či teplém prostředí. 

Jaký výzkum o raném dětství vás v poslední době zaujal? 

Mě osobně fascinují výzkumy o tom, jak souvisí vystavení člověka vysokým teplotám s jeho spánkem. Jeden z přirozených způsobů, kterými naše tělo připravujeme na příchod spánku, je snížení tělesné teploty. Když ale žijeme v prostředí, kde venkovní teploty neklesají ani v noci a současně nebydlíme v klimatizovaném bytě, narušuje to spánkový rytmus. Spánek je pro vývoj dítěte a jeho mozku velmi důležitý, a narušení spánkového rytmu tedy může významně ovlivnit třeba jeho schopnost učení se novým věcem. Sami víme, jak i nás dospělé ovlivní, když se nevyspíme, rozhodně nejsme v takovém stavu příliš dobří pečovatelé. Býváme unavení a podráždění. Takže zvýšená teplota má na dítě jak přímý vliv skrze jeho mozek, tak nepřímý vliv skrze rodiče. Mluvím o studii, která současně zkoumala účinek vysokých teplot na plod během těhotenství. Pokud je žena vystavená extrémním teplotám, dostavuje se u ní dehydratace, což má vliv na placentu. V této oblasti toho také stále hodně nevíme, ale je to fascinující. 

Existuje naopak celková shoda, co by se mělo během onoho prvního tisíce dnů v životě dítěte stát? 

Když odhlédneme od faktu, že každé dítě je jiné, panuje shoda, že pokud má kolem sebe stabilní, reagující a milující pečovatele, je to pro něj ideální základ. Jde ale také o širší souvislosti. Je potřeba zkoumat, co potřebují rodiče, aby mohli takovou péči svým dětem dát. Zda mají kde bydlet. Jestli mají práci. Jsou to širší úkoly, které by měla zajistit společnost, která chce dobrý život pro všechny své děti. Každý, kdo má dítě, určitě zažil moment, kdy měl pocit, že jako rodič selhává. Když jsme v takové situaci sami, může to být těžké. Je tedy nutné pochopit, že výchova dětí nemůže záviset jen na jednom člověku. Že výchova dětí je odpovědností celé komunity. 

I středostavovský rodič může mít často pocit, že svým dětem nedává dost. Že je neposílá na dobré kroužky, nevybral jim dokonalou školu, nenabízí jim dobrý „program“. Je to přehnaná obava? 

Myslím, že tahle úzkostlivá snaha rodičů střední nebo vyšší třídy je trochu přehnaná. Všichni chceme, aby se našim dětem dařilo stejně nebo lépe než nám. Ale to, co děláme, jim ve skutečnosti stejně nic nezaručí. Může se stát spousta nečekaných věcí. Společnost, pro kterou pracuje jeden z rodičů, může zkrachovat. Nebo může jeden rodič dlouhodobě onemocnět. Zároveň i rodina, která má omezené zdroje, může dítěti dát naprosto skvělý základ navzdory svým skromným podmínkám. Pokud se dítě cítí bezpečně a má zajištěné základní potřeby, tak si jako rodič můžete říci, že jste na tom docela dobře.