Větším problémem než čtyři roky Trumpovy vlády je uhranutí republikánské strany

William Kristol (67) patří mezi nejvýraznější americké konzervativní intelektuály posledních několika dekád. Pracoval jako šéf kabinetu viceprezidenta Dana Quayla, republikánské „dvojky“ v letech 1989 – 1993, předtím např. učil politologii na Harvardu. Založil a vedl časopis The Weekly Standard, klíčové médium neokonzervativního myšlenkového proudu hájícího vedoucí roli Spojených států na světové scéně a morální povinnost Ameriky přispívat (i vojensky) k šíření demokracie. Sám Kristol tak dodnes obhajuje třeba válku v Iráku. Zahraniční politika je ale pouze jednou z oblastí, v níž se neshodne se současným republikánským prezidentem Donaldem Trumpem.

Kristol byl vůči Trumpovi kritický od samého začátku a dnes vede skupinu Republikánští voliči proti Trumpovi, která se snaží přesvědčit tradiční republikány, aby ve volbách, které se konají už za pár dní, podpořili Joea Bidena. V následujícím rozhovoru s „insiderem“  a mužem, který z bezprostřední blízkosti sledoval a podílel se na vývoji moderní republikánské strany, hovoříme o tom, jak je možné že se „outsiderovi“ Trumpovi podařilo získat nad stranou takovou kontrolu. V rozhovoru, který vznikl v rámci konference Forum 2000, se věnujeme i otázce, kde v minulých letech podle Kristola republikánský establishment včetně jeho udělal chyby, a zda Trumpovi něčím sami neotevřeli dveře.

Posledních třicet let patříte mezi nejvýraznější tváře konzervativního hnutí i republikánské strany. Co říká o vývoji strany úspěch Donalda Trumpa?

V určitém smyslu představuje odchylku od mainstreamových - a já bych řekl i nejlepších - aspektů republikánské strany. Trump využil mnoha nálad a pocitů, které byly pod povrchem a dřív ignorovány nebo potlačovány – a ze správného důvodu. Je to nešťastné, ale něco takového najdeme v každé velké straně. Velká otázka do budoucna je, zda Trump znamená konec republikánské strany a konzervativního hnutí, nebo zda představuje pouze dočasnou odchylku.

Když Trump v roce 2016 vyhrál republikánské primárky a stal se kandidátem, všichni včetně republikánského establishmentu byli překvapení. Outsider Trump jim vlastně přebral stranu. Jak se stalo, že republikánští politici nerozuměli tomu, co jejich vlastní voliči chtějí?

Trump vyhrál primárky, v kterých kandidovalo mnoho lidí a celé pole bylo roztříštěné. Není zas tak překvapivé, že jako demagog použil některé tehdejší události jako teroristické útoky v Evropě i USA a zneužil pocity, které si nikdo předtím zneužívat netroufl. To, že vyhrál nominaci, podle mě zas tak moc neukazuje. Ani to že se stal prezidentem. Když máte slabého protikandidáta, může se stát i to. Ta skutečně příšerná věc je, jak moc před ním kapitulovala celá republikánská strana a širší konzervativní hnutí. To, jak ho akceptovali a jak si s ním rozumí, naznačuje, že republikáni a konzervativci jsou ochotnější zneužívat vztek, hněv a obavy z ekonomických a kulturních změn, než jsme si mysleli. Tedy abych férový k republikánskému establishmentu: samozřejmě věděli, že mezi lidmi takové sentimenty jsou, ale nemysleli si, že je správné jich zneužívat. Věděli jsme, že jsou v Americe rasisti, ale nemysleli jsme si, že je správné apelovat na rasistické názory, rasismus se odsuzoval. Republikánský establishment se držel stranou některých proudů, Trump ne.

Jak moc „kapitulace“ republikánské strany překvapila vás?

Tohle je ten hlavní příběh. Někteří lidé byli před čtyřmi lety optimističtější než já. Jedna skupina věřila, že se Trump v úřadu změní a vezme to vážně, a druhá, že ho budou kontrolovat republikáni v Kongresu, konzervativci mimo něj a byznysoví lídři. To se nestalo. Pokud bychom měli čtyři roky prezidenta Trumpa, kterého by kontrolovaly republikánské elity, bylo by to špatné, ale zvládnutelné. Čtyři roky Trumpa s totální podporou republikánské strany a za kapitulace konzervativců jsou mnohem nebezpečnější. Trump se vyvlékl z mnoha věcí a hodně změnil charakter celé strany. Proměnil ji k obrazu svému.

Proč se to ale stalo? Čím si to vysvětlujete vy? Všechny ty, kteří „kapitulovali“, znáte, často dlouhá desetiletí. Řada předních republikánů před čtyřmi lety Trumpa kritizovala jako nemorálního a nezpůsobilého člověka, ale velmi brzy po zvolení ho začali obhajovat. Jak rozumíte tomu obratu?

Myslím, že jde o kombinaci věcí. Je v tom oportunismus a cynismus: bude tady čtyři roky, tak s ním pojďme spolupracovat a vytřískat z toho alespoň něco. Roli hraje i strach z jeho voličů. A někteří politici pak prostě chtějí mít dobré vztahy s prezidentem. Pokud máte byznys a nějaký osobní zájem, je vzrušující mít tu možnost zvednout telefon a zavolat prezidentovi Spojených států. Upřímně je těžké to rozmotat, u každého člověka bude ta kombinace asi trochu jiná. Je ale znepokojující vidět, jak moc bylo ve skutečnosti konzervativní hnutí pod povrchem poháněno kmenovou mentalitou, nenávistí k levici nebo obavou z měnící se Ameriky. A naopak jak malou roli hrály principy omezené vlády nebo uvědomění si role globálního lídra. Vidíme lidi, kteří po dvacet třicet let tyto věci hájili, a teď je opustili a užívají si, jak Trump provokuje levici, aniž by se zabývali škodou, kterou páchá.

Co to o nich říká?

Nemyslím, že ve většině případů šlo o vědomý klam. Myslím, že měli svá přesvědčení a principy, ale nejspíš je neměli hluboce zakořeněné - a o to rychleji je pak odložili. To je možná lekce, kterou si z toho odnesu, a říká nám to něco o konzervativcích a republikánech. I proto jsem lehce pesimistický ohledně budoucnosti a toho, kam se bude vyvíjet republikánská strana a konzervativní hnutí. Nemůžeme spoléhat na to, že ony principy jen tak přijdou zpátky a lidé se k nim zase přihlásí. Pokud Trump prohraje, tak to bude dobré, a trochu tlaku zmizí. Budou ale další lidé, kteří se budou hlásit k trumpovskému vidění světa. A to, jak jsme viděli, má větší vliv, než bychom chtěli. Jak mezi veřejností, tak elitami. To mě znepokojuje.

Stala se z republikánů strana hájící zájmy bílých?

Je to velká strana, takže to nelze říci takhle obecně, ale rozhodně je to strana, která není nepřátelská k politice bílé identity a určitě ji toleruje. To je dost špatné samo o sobě. Když Trump tweetuje něco bigotního a plného předsudků, ukazuje, že část bílých voličů je mnohem víc zneklidněná tím, kam se země ubírá. Často je přitom migranti nijak neovlivnili, žijí v oblastech, kde jich moc není a kde se nic moc nezměnilo. Ano, nedaří se jim dobře a vidíme problémy kvůli globalizaci. Myslím, že jsme podcenili, jak moc někteří lidé chtějí zpátky Ameriku z před třiceti čtyřiceti let. Nebo představu toho, jak si myslí, že Amerika vypadala. V každé zemi je trochu nostalgie po minulosti, ale je to okrajová věc, většinou se nesnažíte události posledních čtyřiceti let zvrátit.

Mohla by se z republikánské strany stát menšinová strana? Strana, která nedosáhne na podporu většiny společnosti, ale kvůli tomu, jak je americký systém nastaven (nepřímá volba prezidenta nebo rozdělení křesel v Senátu, které zvýhodňuje méně osídlené venkovské oblasti - pozn. red.) bude držet stále velkou moc? Jak Donald Trump, tak George Bush v roce 2000 nevyhráli většinou hlasů, ale zvítězili díky systému volitelů.

Myslím, že je to možné, zároveň existují důvody, aby se strana víc otevřela, obzvlášť pokud teď ztratí kontrolu v Senátu. Třeba se objeví ještě třetí strana, nevím, je to velmi nejasné. Myslím, že jsme nikdy nezažili něco jako je fenomén Trump. A teď jsme ho tu měli čtyři roky, takže kdo ví, co bude dál. Nesouhlasím, že to byla jenom epizoda a všechno se vrátí zpátky ke starému. Jak přesně Trump ovlivnil veřejnost i republikánskou stranu a jak dlouho se s jeho následky budeme vypořádávat, to ještě uvidíme.

Na druhou stranu Trump není jediný, kdo k této změně přispěl - v řadě případů je pouze symptomem změn, které již probíhaly delší dobu. Kde vidíte kořeny proměny strany?

Určitě to začalo před Trumpem. Možná bychom mohli jít až do šedesátých let, kdy se americký jih stal republikánským, což s sebou přineslo určitou obranu „starých pořádků“ a tíseň z nástupu Afroameričanů na veřejnou scénu. Ale když se podíváme do roku 2013, tak tehdy si republikánská strana nechala udělat studii, proč o rok dříve prohrála volby s Obamou. Studie jim mimo jiné doporučila, že by měli víc usilovat o podporu Hispánců, strana by měla být víc umírněná, zahrnovat menšiny atd. To je jenom sedm let, takže opravdu myslím, že posledních pár roků bylo rozhodujících. Trump je samozřejmě symptom, ale zároveň měl obrovský efekt jako prezident. Velkou roli hrají sociální média, pro mě byl tím zlomovým momentem okamžik, kdy lidé začali přebírat konspirační teorie. Je jedna věc hádat se o politice a nemít rád druhou stranu, to se dá zvládnout. Ale jakmile lidé začnou přebírat konspirační teorie, myslet si, že Barack Obama se nenarodil v USA a Hillary Clinton vraždila lidi, pak jste v úplně jiném světě. Pro mě se tohle děje skutečně posledních pět šest let. Předtím jsme na pravici viděli hodně intenzivních pocitů, občas i nenávisti k jiným skupinám, ale ne bláznivost na takové úrovni.

Trumpův politický styl se mimo jiné vyznačuje bojovností, agresivitou a neochotou ke kompromisu. Někteří spojují nástup tohoto stylu politiky s působením Newta Gingriche, šéfa republikánů v Kongresu v 90. letech, pro kterého byla typická obstrukční politika a eskalování konfliktu mezi republikány a demokraty. Vy jste v té době působil jako republikánský stratég, jak zpětně toto období vnímáte?

Dnešním pohledem tam asi bylo víc problematického, než jsme si tehdy mysleli. Ale pokud byste se mě zeptala v roce 2005, řekl bych, že Bush není jako Gingrich. Snažil se být inkluzivní prezident, i když byl tvrdý, co se týče války. Romney (republikánský kandidát na prezidenta v roce 2012, pozn. redakce) a McCain (kandidát v roce 2008, pozn. redakce) také nebyli jako Gingrich. Možná udělal nějaké věci, ale strana jako taková se zas tak nezměnila. Nicméně možná se mýlím a viděno retrospektivně bylo Gingrichovo vedení strany důležité. V té skládačce je tolik dílků, že je těžké to definitivně rozseknout.

Dalším dílkem by mohla být v roce 2008 nominace tehdejší aljašské guvernérky Sarah Palin na pozici viceprezidentky po bok Johna McCaina. Pro Palin bylo charakteristické populistické vystupování, je toto další událost, kterou republikánská strana sama pootevřela dveře Trumpovi?

Palin byla chyba a lituji, že jsem v tom hrál roli, byť malou. Jakmile si ji vybrali, podporoval jsem tohle rozhodnutí. Ale existuje i protiargument. Tehdy jsme mezi lidmi viděli hodně populistického naladění a McCain byl vnímán jako elitář, podobně jako Bush. Nápad vzít Palin na palubu mohl vést k tomu, že by se tohle naladění zdravým způsobem podchytilo. Palin se v roce 2008 neprofilovala jako někdo vystupující proti imigraci, nenajížděla na rasistickou notu, byla to žena - pokud by se z ní vyklubal jiný člověk, mohlo to dopadnout jinak. Mohl to být úspěšný pokus, jak rozšířit záběr strany, aniž se vzdala základních principů. Nakonec se ale ukázalo, že Palin byla nekvalifikovaná. Nehájím ji, ale nemyslím si, že myšlenka zahrnout do strany i populistické proudy byla bláznivá, musíte lidem podat ruku. Ovšem způsob, jak to nakonec dopadlo, její pohrdání intelektualismem, ochota dělat cokoliv, co chtěl dav… Ano, byla to trochu předzvěst budoucnosti.

O dva roky později, v roce 2010, se do Kongresu v rámci Republikánské strany dostala řada podporovatelů hnutí Tea Party, kteří požadovali rozpočtovou střídmost a omezení moci prezidenta. Řada z nich pak po nástupu Donalda Truma obrátila. Jak jste vnímal vy toto hnutí?

Měl jsem smíšené pocity, i něco z toho mohl být zdravý typ populismu. Lidé chtěli zpátky omezenou a malou vládu, nelíbily se jim některé Obamovy postupy, bylo v tom hodně občanské angažovanosti, chtěli měnit věci - a to je dobře. Hodně z toho nebylo vedené zlými úmysly. Ano, nedostatečně jsem vnímal tu protiimigrační a krutější stránku hnutí. Ale opět si myslím, že tehdy nebylo jasné, jakou podobu na sebe hnutí vezme. A i kdybych to viděl, nemohu jim přece zakázat kandidovat. Hodně lidí v roce 2016 říkalo, že jsme měli vidět všechny ty nálady ve společnosti, kterých Trump využil. Ale to neznamená, že lidé jako Jebb Bush (jeden z republikánských protikandidátů Donalda Trumpa v roce 2016 a bratr bývalého prezidenta George Bushe - pozn. red.) tyhle nálady neviděli. Rozhodli se, že jich nebudou zneužívat. Jebb Bush věděl, že část voličů je proti imigraci, ale  nechtěl být takový. Je trochu nefér kritizovat všechny, že nic nedělali: pokud nechcete být jako ti druzí, máte limit v tom, jak na lidi působit.

Nepřehnala část republikánů nepřátelský vztah k vládě, kterou kritizovali jako nepřítele lidí a chtěli ji oslabit? Nevrací se dnes malá akceschopnost vlády i nedůvěra lidí ve vládu třeba  v nezvládnuté pandemii koronaviru, na což poukazuje např. komentátor Fareed Zakaria?

Trochu asi ano, ale hlavní problém je, že Trump nenaslouchal expertům. Stejně tak nenaslouchal tajným službám ohledně zahraničního vměšování. Ne že o těch problémech nevíme a nemáme na ně lidi, ale prezident jim nevěnuje pozornost. Souhlasím, že tu bylo až příliš mnoho jednoduché protivládní rétoriky. To jsem už před dvaceti lety kritizoval, je to hloupé, nemůžete být prostě proti vládě jako takové. Stejně tak jsme viděli příliš mnoho shazování expertů. Na druhou stranu jsme si vedli poměrně dobře třeba v boji proti ebole, takže je to komplikovanější. Já se vždy nakonec vrátím k otázce konspiračních teorií, tam se podle mě láme chléb. Opravu lidé věří tomu, že doktor Fauci (jeden z předních amerických expertů v boji s koronavirem, pozn. red.) a zdravotnické organizace si pandemii prostě vymysleli? Lidé neříkají, že vláda tohle a tamto nezvládla, oni říkají, že jim lže. Že je vláda plná lidí, kteří se proti nim spikli. A to je velmi špatné. Ztráta důvěry společnosti se pod Trumpem ještě zhoršila.

Co očekáváte do budoucna? Jste spíš optimista, nebo pesimista?

Na jedné straně se obávám části levice, která chce lidi umlčet a nemít svobodnou debatu na univerzitách, na straně druhé považuji trumpovskou pravici za velmi špatnou a xenofobní. Doufám, že najdeme střed. Nevím, jak, ale povzbuzují mě příklady lidí, liberálů i konzervativců, kteří se postavili extrémům. Lidí, kterým záleží na liberální demokracii, ústavním pořádku a slušné vládě. Možná máme naději na nový střed.