Už dnes se Evropa bojí Čínu kritizovat. Myslíte, že zítra to bude jednodušší?

Čína zavádí nový zákon namířený proti snahám o „odštěpení, podvracení státní moci, teroristické aktivity a o vměšování zahraničních mocností“ v doposud do značné míry autonomním Hongkongu. Čínské státní složky, například tajná policie, budou smět na území Hongkongu oficiálně zřídit pobočky a postupovat proti údajným „narušitelům stability“. Je to největší porušení tzv. základního zákona, kterým se správa Hongkongu řídí od předání z rukou koloniální Velké Británie zpět pod svrchovanost Číny v roce 1997. Nový zákon o národní bezpečnosti míří i na lidi, jako je Wong Yik Mo. Čtyřiatřicetiletý muž patří k významným aktivistům protestního hnutí, a to v rámci strany Demosisto, jejíž členy komunistická čínská moc považuje za radikály. Přinášíme editovaný výběr z rozhovoru, který proběhl koncem minulého týdne. Detailnější rozbor hongkongského dění najdete v aktuálním vydání Respektu v článku “Shoříme spolu. Možná”.

Jak jste se cítil, když Čína oznámila schválení bezpečnostního zákona, který má opozici a protesty v Hongkongu zkrotit?

Nejprve jsem brečel. Probíral jsem potom s kamarádem, kdo by mě mohl zastoupit v případě zatčení, když v tom mi došlo, že v Hongkongu nikdo. Protože Čína se novým zákonem snaží zastavit přesně to, co dělám, tedy získávání mezinárodní podpory pro naše hnutí. Bojí se mezinárodního vlivu. Takže kdokoli by mě v práci nahradil, skončil by také ve vězení - v budoucím Hongkongu není místo pro takovou aktivitu. Takže jsem v háji, musím odejít. Samozřejmě jsem znal historii exilových komunit, Tibeťanů, Židů. Rozumem jsem jejich příběh chápal, ale až teď začínám v srdci cítit, co takový odchod znamená. Vždyť je to můj domov.

Jaké pocity převládají mezi vašimi přáteli? Bezmoc a jista odevzdanost, nebo spíše vztek, který povede k ještě větším protestům?

O dalším postupu právě probíhá velká debata. Nevidíme naději, protože Čína zvláště v posledním roce tlačí opravdu silně. Hongkong je už vlastně mrtvý.  Na podzim proběhnou volby do parlamentu, jenže i když demokratické síly vyhrají, Čína si stejně najde nějaký způsob, jak nás od moci odstavit. To ukazuje naši zoufalou situaci - ani výhra v nejvíce mírumilovném způsobu nás o mnoho dál neposune. Hodně lidí je zoufalých - a když jste zoufalý, děláte zoufalé věci. Ale také víme, že Hongkong je coby finanční centrum pro Čínu životně důležitý, to je naše výhoda. Máme v hnutí takový slogan: Když shoříme my, tak Čína shoří s námi. Když nám nedáte jinou možnost, tak zemřeme spolu. To je teď v mysli mnoha lidí.

Budou se podle vás tedy opakovat loňské masivní demonstrace?

Myslím, že spíše ne. Hodně lidí si z různých důvodů ani nemůže dovolit dál demonstrovat. Někteří demonstranti utekli na Tchaj-wan. Další jsou zranění - jedna boje kamarádka byla bodnutá nožem do zad, jiného kamaráda policisté zmrzačili. Osm tisíc demonstrantů bylo zatčených a z právních důvodů nemohou znovu do ulic. To je taktika policie: pomalu, po kouskách protest obrousit. Ale vyvinuli jsme jiné strategie. Snažíme se cíleně získat podporu u politiků ve světě. Zavedli jsme takzvanou žlutou ekonomiku (Demonstranti na digitálních mapách označují obchody různými barvami podle politických názorů jejich majitelů. A následně příznivce nabádají k nakupování u „žlutých“ živnostníků, kteří podpořili demonstrace, a k bojkotu „modrých“, kteří projevili sympatie k policii, a zvláště „červených“, již mají vazby na čínskou komunistickou stranu, pozn. TL). Možná bude značná část z nás muset odejít do světa tak jako kdysi Židé - uchovat si svou krev a počkat na správnou chvíli k návratu. Je to velmi smutné, ale nevzdáváme se.

Vaše úsilí z dálky vypadá skoro beznadějně. Jste jedno město, stojí proti vám velmoc. Na čem stavíte víru, že můžete uspět?

Oproti Ujgurům v Sin ťiangu máme v ruce zmíněnou zbraň - význam Hongkongu coby finančního centra a větší mezinárodní podpora. Bez solidarity jiných zemí nemáme šanci. Ani komunismus v 80. letech neporazila jen jedna země, ale solidarita. Proto se snažíme lobbovat ve světě, získat pro naši snahu podporu. Ale svět pořád čeká a spoléhá, že Hongkong bude bojovat a bojovat. Ale co jste udělali vy? Pomohli Číně vyrůst, pomohli Číně být “great again”. Jsme zoufalí, přátelé byli zbití policií, a pak od vašich vlád slyšíme komentáře, že je třeba hledat s vládou v Pekingu dialog. Přitom každý ví, že Peking nechce žádný kompromis, že mu to jen dává čas dál a dál sílit. A to jen proto, že vaše země chtějí bohatnout na byznysu s Čínou.

Co by tedy USA a Evropa měly pro pomoc hongkongským svobodám udělat?

Krátkodobě je třeba se Číně postavit. Je v povaze pekingského režimu, že nedělá kompromisy a vyhrožuje, nechce ukázat slabost a ustoupit. Jsou to evropské státy, které permanentně dělají kompromisy, aby se dostaly k „plodům“ čínského trhu. To je ten problém. Proto Západ tak slabě reagoval na loňské policejní násilí v Hongkongu; kromě nějakých prohlášení se nestalo vůbec nic. Proč by Čína měla svůj přístup k Hongkongu změnit? Ví, že neuděláte nic, čím byste obětovali ekonomické benefity pro správnou věc. Čína ví, že se tak chováte. Je to jako když silnější kluk ve třídě šikanuje menší dítě - pořád ho jen napomínáte a napomínáte a nic neuděláte. Je jasné, že s šikanou nepřestane. Pouhá prohlášení jsou teď k ničemu, když nikdy nenásleduje čin.

A co konkrétně by tedy naše vlády podle vás měly dělat?

Jedna možnost jsou cílené, ekonomické sankce. Když to nejde prosadit na úrovni celé EU, tak se mohou spojit aspoň některé státy a jít napřed. Třeba to nebude mít žádný dopad na čínskou politiku, ale aspoň to bude nějaký čin, trest. A je skutečně hodně lidí, kteří se na potlačování hongkongských svobod podílí a dali by se z dobrých důvodů potrestat, třeba ve vedení hongkongské policie. No a pak je tu sama ekonomika. Evropské státy se bojí Čínu otevřeně kritizovat. To je důsledek toho, že rozvinuté země již nejsou silné, potřebují čínský trh a investice k udržení svého blahobytu. To by se mělo změnit.

Myslíte tím i to, že větší nezávislost na čínském trhu a investicích povede k větší politické nezávislosti?

Ano, čím později v tomto směru začnete konat, tím těžší to bude - a tím zranitelnější vůči Číně budete. Lidé nechtějí vidět realitu, ale je to jako ve škole: když prokrastinujete, tak vám ujíždí vlak a zkouška je stále těžší a těžší. Každý den teď svým obchodováním a nekonáním přispíváte k posilování Číny. Už dnes se bojíte Čínu kritizovat i kvůli Hongkongu. Myslíte, že to zítra bude jednodušší? Nebuďte hloupí.

A co říkáte na poměrně ráznou reakci Donalda Trumpa? V pátek nařídil “začátek procesu” ukončení privilegií, kterým se Hongkong ve vztazích s USA díky svému autonomnímu statutu dosud těšil.

Trumpovy sankce nepochybně zasáhnou Čínu, nejen vládu, ale i civilisty - a pocítí je i Hongkong, zvláště naše ekonomika. Ale většina Hongkonžanů je podporuje. Potřebujeme, aby si svět uvědomil, že si nechceme sami škodit. Autoritářství se však v našem městě šíří jako rakovina, takže není na výběr nic než sankce - v naději, že máme pořád šanci na přežití, na znovuzrození.

Takže asi nejste nadšený dosavadní reakcí EU, která se omezila na diplomatické prohlášení?

Ano, jsem reakcí ministrů zahraniční EU zklamaný, vděčný jsem Švédsku, které se bez úspěchu pokoušelo prosadit zavedení sankcí - doufejme cílených vůči lidem odpovědným za erozi hongkongských svobod a vlády práva. Když evropské státy mluví o potřebě dialogu s Čínou, tak by mě zajímalo, jaký dialog probíhá. Protože z pohledu veřejnosti se zdá, že kdykoliv se nějaká zahraniční země snažila o dění v Hongkongu mluvit, tak Čína její tvrzení buď popřela, nebo s odkazem na “suverenitu” odmítala “vměšování do domácích záležitostí Číny”. Zajímalo by mě, zda politici opravdu věří v dialog s Čínou nebo se záměrně tváří jako hlupáci.

Co bude vaše považovat za svůj úspěch?

Musím nejprve něco vysvětlit. Při velkých demonstracích minulých let jsme dokázali některým návrhům zabránit: vládní reformě volebního systému během deštníkové revoluce 2014, vloni extradičnímu zákonu. Jenže jsme jen na chvíli zabránili zhoršení, neprosadili jsme nic víc z našich cílů. Čína tlačila dál a její moc se stejně v jiných ohledech dále zvýšila: omezila se svoboda médií, někteří naši politici byli diskvalifikováni. I kdybychom teď chtěli jen zastavit nový zákon o národní bezpečnosti, tak na tom budeme pořád hůře než před pár lety. Proto chceme mnohem více - a není to tím, že bychom byli „nenažraní“.

Chcete nezávislost?

Není nutné se zbavit Číny a mít nezávislost, to není konečný cíl. Co ale chceme, je zbavit se kontroly z Číny. Chceme sami rozhodovat o svých životech. Pak přijdou další problémy, výzvy, ale budou to naše problémy a budeme si je muset sami řešit. Máme v Hongkongu vlastní historii, kulturu, jazyk - toho si vážíme a Čína je potlačuje. To je ponižující. Vím, že je to emotivní, ale chceme volební právo, spravedlnost, konec policejního násilí. Nejde o separatismus, ale chceme vybírat své politické lídry, určovat si svůj osud. Zjednodušeně řečeno: chceme svobodu.