Ukrajinská rapperka Alyona Alyona: Musíme zářit jako diamanty, abychom šířili naději

Měla být na turné po Evropě, ale rozhodla se zůstat na Ukrajině. „Když se rozhlédnete kolem, vidíte, že pracuji v dobrovolnickém centru. Všude okolo mě jsou léky,“ natáčí webkameru Alyona Alyona. Nejznámější ukrajinská rapperka zrušila dubnové turné po evropských zemích a šla dělat něco, co jí přišlo mnohem smysluplnější. Zásadní představitelka ukrajinského rapu, která v roce 2018 vystřelila s hitem Рибки a záhy o ní psaly Vogue i The New York Times, dnes balí léky, které dostávají především příslušníci Sil územní obrany. Přesto rap nehází za hlavu. Před dvěma týdny uveřejnila svoji Modlitbu za svoji zem, v květnu se pak chystá vrátit na pódia a přitáhnou pozornost publika k dění na Ukrajině a pomoci. V Česku by měla vystoupit 31. května v Praze v Roxy a 2. června v Brně na Flédě. Místo extravagantních outfitů, které jsou pro její klipy i show typické, je při rozhovoru oblečená do žluté mikiny a vlasy má zapletené do dvou copů. Ale přestože už druhý měsíc žije ve stínu války, nejčastější výraz, který se jí v průběhu rozhovoru vrací na tvář, je zcela nečekaně úsměv.

Bavíme se v padesátý první den války, která otřásla životy všech na Ukrajině. I u vás je teď všechno jinak. Jak se váš život v posledních dvou měsících změnil?

Celý leden a v podstatě i většinu února jsem strávila na západě Ukrajiny, kde jsem v ústraní psala knihu, ale pak nastal čas vrátit se zpět do ruchu města. Začít se zase věnovat sociálním sítím, psát nové skladby, připravovat se na koncerty. Vrátila jsem se do Kyjeva a zrovna 23. února jsem se stěhovala z jednoho bytu do druhého. Celý den jsem vybalovala, uklízela věci a rovnala oblečení. Pak jsem šla unavená spát a ráno mě probudil telefonát kamarádky, zpěvačky Mariny Kruť, která se mě zeptala: „Alyono, slyšíš to? Začala válka. Musíš se sbalit a utéct.“ Tři dny jsem ještě byla v Kyjevě, ale pak jsem se vydala za rodiči, které jsem pár měsíců neviděla. Myslela jsem, že to bude jen krátká návštěva, ale Kyjev mezitím uzavřeli a už jsem zůstala na venkově. Nejprve jsem hodně komunikovala přes sociální sítě a mluvila se zahraničními fanoušky a novináři. Stala se ze mě bojovnice na internetu, ale zjistila jsem, že potřebuji něco dělat i rukama. Nyní pracuji v dobrovolnickém centru - i když jsem donedávna vůbec nic nevěděla o lécích, dneska se v nich už celkem solidně vyznám.

Co přesně s děláte?

V dobrovolnickém centru se děje spousta různých aktivit. Šijeme tu maskovací sítě, v začátcích jsme dováželi léky z Kyjeva, protože naše lékárna byla jediná otevřená v celé oblasti. Nyní nám chodí humanitární pomoc z celé Evropy – léky z Řecka, Polska, Španělska, a tak je třídíme a popisujeme, na co jsou, protože mají letáky v různých jazycích. Z těch léků pak vytváříme takové základní krabice první pomoci vojákům. To je zrovna můj job - sestavovat krabice, aby v nich byly všechny potřebné prášky.

Nenapadlo vás odjet z Ukrajiny? Věřím, že jste měla dost nabídek ze zahraničí.

Na naše městečko dopadla jedna raketa. V ten moment jsme s rodiči sbalili nejnutnější věci a řekli jsme si, že pokud spadne ještě další, vydáme se do domu, který máme v centrální Ukrajině. K tomu ale nedošlo, a tak jsme zůstali. A pokud se ptáte na vycestování do zahraničí, zvalo mě opravdu hodně lidí, že k nim mohu přijet, ale víte co… Nejsem vdaná, nemám děti. A myslím, že i jako umělkyně mám odpovědnost za to, aby se lidé neutápěli ve smutku. Vnímám, že to dává naději. I tady ve vesnici cítím, že má na morálku vliv to, že jsem sice hvězda rapu, přesto jsem zůstala a pracuji tady.

Hrozí ve vašem okolí nyní nebezpečí?

V blízkých vesnicích, které byly okupovány, zůstala nevybuchlá munice, ale už byla odstraněna. Týden jsme neslyšeli zvuky války, zase jsou otevřené obchody a dá se chodit ven, ale když zapadne slunce, nikdo z nás nerozsvěcí světla. Možná jen pár svíček nebo malou lampičku, ale nic většího. Vzdušný prostor nad Ukrajinou není uzavřený a nikdo neví, co čekat.

Plánujete zase hrát, ale pokud vím, třeba dnes jste měla vystupovat v Hamburku a koncert byl zrušený.

Mělo to být součástí mé velké tour, jenže ta teď není možná. Celý můj tým je v různých částech světa. Někdo je na západní Ukrajině, někdo v cizině, někdo vstoupil do obranných jednotek. Ale pojedu sama, ještě s doprovodnou zpěvačkou. Víc nepotřebuji, abych rapovala. Velká show se konat nebude, nicméně koncerty budou a vydám ze sebe to nejlepší. Počínaje příštím týdnem se chci začít chystat, že budu jezdit do zahraničí. Na charitativní koncerty nebo na debaty, protože je potřeba získávat prostředky na pomoc Ukrajině - a v tom mohou být umělci velmi užiteční. Když už vidím, že dobrovolnické centrum tady funguje a situace v Kyjevě se stabilizovala, mohu vyrazit ven a pomáhat jiným způsobem, protože lidé v jiných částech Ukrajiny pomoc naléhavě potřebují.

A děláte už něco tvůrčího? Malé koncerty? Nebo na to vůbec nemáte pomyšlení?

Koncerty ne. Ale v prvních týdnech války jsem složila Modlitbu. Dostávala jsem mnoho zpráv od matek, které odešly do zahraničí se svými dětmi. Věděly, že musí své děti ochránit, ale zároveň je tížilo, že neví, jak pomoci těm, které zůstaly. Říkala jsem jim, že se mohou modlit, že to je něco velkého; je v tom víra a má to sílu. Proto jsem napsala Modlitbu, což není obvyklý rap, na který jsou moji posluchači zvyklý, ale vyšel z mého srdce. Na Velikonoce se chystám dát na Instagram tvrdou rapovou věc, dvě minuty, žádný refrén a dlouhá sloka. A pak chci vydat něžnou píseň o tradičních ukrajinských oslavách Velikonoc. Takže trochu píšu, ale rozhodně to není jako dřív, protože na to nemám čas a popravdě ani sílu. Zatím jsou to krátké básně, příspěvky na Instagram, postřehy, na velké rapy nemám inspiraci. To teprve přijde. Ráda ale sleduji nová díla ukrajinských hudebníků a umělců - a jsem šťastná, že něco cítí a tvoří. Protože to pomáhá i ukrajinským vojákům: slyší to, vnímají a třeba jim to zlepší náladu. Teď je pro umělce opravdu ideální čas, aby přitáhli pozornost k tomu, co se děje na Ukrajině.

Co dnes ukrajinští umělci dělají?

Ti, kteří odešli do zahraničí, se účastní charitativních koncertů a protestních akcí. Ti, kteří zůstali, tak mnozí šli bojovat a bránit zemi – zpěváci, herci i modelové. Jiní dál dělají umění. Komici pořádali malá představení v krytech, aby dali lidem naději, emocionální podporu a rozesmáli je. Muzikanti vyráželi do okupovaných měst a hráli uprostřed rozbombardovaných ruin, aby ukázali, že si život zase najde cestu a na troskách vyraší zeleň.

I vy chcete brzy vyrazit do zahraničí na charitativní koncerty a vrátit se s penězi zpět.

Ano, a nejen to. Plánuji také navštěvovat dobrovolnická centra v Evropě, protože tam je teď mnoho dětí z Ukrajiny. Ony mě hodně znají a pro ně bych chtěla udělat nějaké akce, nebo se s nimi aspoň potkat a vyfotit. Jsem pozvaná také na spoustu festivalů, které byly nasmlouvané v roce 2020, ale přesouvaly se kvůli covidu, takže tam také budu hrát a těším se, že budu moci poděkovat přímo všem lidem, kteří darovali peníze a pomáhají Ukrajině. Poděkovat za humanitární pomoc, za léky, za vybavení pro armádu.

Cítíte, jak vás zážitek přítomnosti války změnil? Případně změnil to, jak se najednou díváte na svou tvorbu a o čem se vám bude chtít rapovat?

Změnil každého na Ukrajině a každému ukázal, co v životě je důležité a co není. A myslím, že to určitě změní můj rap. Čeká mě nejspíš hodně spoluprací s různými evropskými rappery. Už na albu Galas jsem měla dost hostů, ale teď to bude hodně jiné. Hodně polských rapperů má docela silné názory na Putina a jeho agresi, které se potkávají s tím, co cítím já, a když to dáme dohromady, jistě padnou slova, která mají zaznít.

Pomohlo vám v současné situaci to, že jste studovala psychologii a pedagogiku a také jste několik let vedla mateřskou školu?

To mi pomáhalo celý život ve všem. Třeba na začátku kariéry, protože jsem se proslavila strašně rychle, stalo se to skoro přes noc a nebyla jsem na to připravená. Nikdo z mého okolí to také nečekal. A psychologie mi pomohla, aby mi to nestouplo do hlavy a nechytla jsem hvězdné manýry. A pak mi hodně pomohly děti. Naučily mě, jak mít rád a nic za to nečekat, prostě čistou lásku. A pomáhají mi i teď. Neodbytnou výčitkou každého Ukrajince a Ukrajinky dnes je, že to, co děláte, nestačí. Že i když pracujete celý den a dáte všechny svoje peníze, stejně to nebude dost. Ale děti mi ukázaly, že člověk může být spokojený s tím, že udělal aspoň něco, že se snažil. Nebo třeba neudělal vůbec nic a nevadí to – stačí už to, že jste Ukrajinec nebo Ukrajinka. Děti si všímají věcí – teď pomalu přichází jaro, kvetou květiny, objevili se i motýli, to vlastně letos nikdo z nás nezaznamenal, ale děti ano. Najednou to díky nim vidíte taky. Ale nic to zároveň nemění na tom, že válka je strašná a přála bych si, aby ji žádné dítě nikdy nemuselo zažít.

Mluvíte o tom, že umělci mají nyní za úkol povzbudit a pobavit obyvatelstvo, ale co drží nad hladinou vás? Jak se bráníte tomu nepropadnout vzteku, zoufalství, nenávisti?

Chodí to ve vlnách. Euforie, deprese, euforie, deprese. Jeden slyšíte dobré zprávy, další den vidíte fotografie zvěrstev z Buči. Kromě dětí mi dávají naději naši vojáci, přicházejí si sem ke mně pro léky a usmívají se, nejsou naštvaní, nebručí. Volají: Holky, moc vám děkujeme. To mě hrozně nabíjí a motivuje. Pokud se někdo jako oni, kteří bojovali a bojují, viděli zabíjení a ztratili kamarády, dokáže ještě smát, jak bych se já, která si tady sedí vlastně v bezpečí, nemohla smát taky. Všem i sobe radím: pokud máte špatnou náladu, udělejte si pěkné nehty, upravte si vlasy, naličte oči. Protože všichni máme tendenci kvůli tomu všemu, co se děje, zapomínat na to, že jsme ženy, že jsme muži. To lidské jako by se pod tlakem války a špatných zpráv vytrácelo. A to nejde. Musíme zářit jako diamanty, abychom šířili naději. Ale jak říkám, chodí to vlnách.