Antonie Formanová: Učím se nemít strach z prázdna v diáři

Objednejte si k odběru newslettery a informační servis Respektu

Upozornila na sebe před pěti lety v televizním filmu Dukla 61 o neštěstí v ostravském dole, následně si ji jako výrazný typ do svého vizuálně nápaditého a tematicky provokativního filmu Okupace o normalizaci v nás a českém hrdinství i zbabělosti vybral Michal Nohejl. Role jí vynesla Českého lva za vedlejší ženský herecký výkon. Od září se pak jméno Antonie Formanové, čerstvé absolventky Katedry alternativního a loutkového divadla na DAMU, bude objevovat v programu Dejvického divadla, kam nastupuje jako posila spolu s Annou Fialovou. Zároveň jí čeká role dcery Karla Havlíčka Borovského Zdeňky v připravované sérii Dcera národa, kterou chystá pro francouzský Canal+ jako první tuzemský počin nové videotéky na českém trhu režisér Matěj Chlupáček. O režii se podělí s režisérkou Cristinou Grosan (Běžná selhání). „Modernizace by mohla být pro národní obrození dobrá. Částečně by to měla být komedie,“ říká pětadvacetiletá vnučka režiséra Miloše Formana, která zkouší být s každou další rolí a projektem víc za sebe než za slavné jméno. Rozhovor doplňuje profil v aktuálním vydání Respektu.

V listopadu byste měla začít natáčet sérii Dcera národa z doby národního obrození. Je to vaše první hlavní role a hrajete Zdeňku Havlíčkovou, dceru Karla Havlíčka Borovského. Znala jste ji a její příběh než jste roli vzala?

Karla Havlíčka jsem znala, jeho dceru ne. Teď si to doplňuji čtením. Baví mě jako rebelka. A překvapuje mě, že mezi dneškem a devatenáctým stoletím, co se týče tužeb a života mladých lidí, zase není takový rozdíl. Něčím mi je zároveň Zdeňka blízká. Není to samozřejmě stejný příběh ani případ, ale já jsem taky pro řadu lidí pořád hlavně „vnučka Miloše Formana“ a jsem spojovaná především „jen“ s tím jménem. Její vzdorovitost a to, že šla proti systému, mě něčím láká.

Když hrajete skutečnou osobnost z historie, přemýšlíte, jak moc je to věrné? Jak pojetí odpovídá realitě, nebo naopak vyznáváte autorskou licenci, kdy je možné například z Boženy Němcové udělat emancipovanou, sexuálně hyperaktivní ženu?

Někdy může přílišná modernizace ublížit. Zároveň věřím inspiraci a přípravě a přijde mi, že by tahle cesta mohla být pro národní obrození dobrá. Že by to mohlo fungovat právě díky postavě Zdeňky. Částečně by to měla být komedie, byť její život byl velké drama. Prožila samé nešťastné lásky, pořád ji někdo opouštěl, pořád ji někam posílali, něco jí zakazovali, zemřela ve čtyřiadvaceti na tuberkulózu. Neříkám, že byla svatá, ale umím si představit, že by to mohlo být vtipné třeba právě díky její vzdorovitosti.

V jednom snímku zasazeném do moderní československé historie už jste hrála, byť to nebylo tak daleko jako národní obrození. Film Okupace, za který jste dostala Českého lva za vedlejší ženskou roli, se odehrává za normalizace. Pro mladou generaci už je to často příliš vzdálené. Jaká je vaše zkušenost?

Pro mladé lidi je normalizace něčím jako doba strašně nepochopitelná. Byla jsem na debatě k filmu v Uherském Hradišti a studenti vůbec nechápali, jak se ti lidé mohli chovat tak, jak se chovali. Je cítit rozdíl ve vnímání, propast. Generace, které to prožily zevnitř, to prostě berou tak, že to takhle bylo a neměly jinou možnost. Mladší generace se ptají, proč něco nedělali? Proč nebyli proti? Proč stáhli ocas? Okupaci se, aspoň podle mého, povedlo tohle téma modernizovat a přiblížit jinému publiku nápaditou formou.

Má ještě pořád smysl připomínat komunismus? Zdá se, že plno lidí už by na tu dobu nejraději zapomnělo.

Pro někoho už může být otravné bavit se o komunistické minulosti, ale proč si to nepřipomínat, když je to zásadní a kolikrát se zdá, že lidé skutečně zapomínají.

V Okupaci hrajete mladou dívku Miladu, která má jediná z postav nějakou integritu a snaží se jednat „správně“ v situaci, jež začíná divočet a v níž se začínají projevovat dost potemnělé charaktery. Jsou tam i scény, které jsou hodně emoční a intimní. Jak jste k ní hledala cestu?

Hodně jsme zkoušeli a hledali spolu s režisérem a scénáristy. Milada je pozorovatel celé té situace. Občas jsem u ní cítila, že bych něco udělala já jako Antonie jinak. Toho srovnávání jsem se ale musela zbavit. Třeba ve scéně, když zachraňuje doslova vlastním tělem postavu Cyrila Dobrého. Původně to její gesto bylo ještě výraznější. Měla se původně nečekaně odhalit úplně. S myšlenkou, že tím zastaví Rusovo jednání. Řešili jsme to s režisérem Michalem Nohejlem. Možná v tom hrála roli i má nervozita, ale najednou mi k ní takový styl neseděl. Hledali jsme tedy kompromisní cestu, jak to udělat, aby to dávalo smysl.

Umíte se ozvat a prosadit, když cítíte, že vám role třeba úplně nesedí nebo jí nerozumíte? Nebo naopak maximálně věříte režisérovi?

Snažím se vždycky naplnit vizi, daný charakter, ale když mám otázky, ptám se. Když už je pak člověk s postavou déle a líp ji zná, vycítí, když nějaká věta, akce nebo gesto nesedí. Ono je to nakonec vidět i v herectví, které není najednou přirozené. Zatím jsem měla naštěstí dobrou zkušenost s otevřenými režiséry. Postava se vždy domýšlela na místě. I u Dcery národa je v plánu, že bude na place scenárista a dramaturg, který bude rovnou řešit, pokud by něco drhlo nebo nefungovalo, a bude se přepisovat, aby to bylo co nejpřirozenější.

Aktuálně máte rozdělaných několik projektů rozprostřených mezi formami a formáty – od loutek v Divadle Minor přes taneční představení v Akropoli po činohru v Dejvickém divadle. Proč tolik?

Mám ráda, když jsem v nějakém běhu, když toho mám hodně. I když už jsem došla i do bodu, kdy toho bylo moc, a měla jsem pocit, že si zahrávám s vyhořením. Když chodí věci, které chci dělat, dělám všechno pro to, abych je mohla dělat všechny. Zároveň si musí člověk dávat pozor, aby je dělal pořádně. Jsem tak mezi dvěma paradoxními tlaky - tlak, že mám hodně projektů, a pak tlak obav, že jim nedávám všechno, co bych si třeba představovala.

Neumíte si vybrat, neumíte odmítat nebo se bojíte, že vám něco proklouzne mezi prsty, že propásnete šanci?

Od všeho trochu. Záleží na nabídce. Někdy chci vyzkoušet všechno, jindy se bojím, že se třeba taková nabídka už nebude opakovat. Nebo se bojím, abych měla dost práce. Minulý rok se mi třeba stalo, že jsem měla dlouhou pauzu bez práce přes celý podzim do zimy a zavolal Štěpán Gajdoš s nabídkou projektu Po škole v Divadle Rubín, kterou jsem vzala, protože mě děsila ta mezera a zároveň zajímala práce s ním. Děsilo mě nic tam nemít. Nakonec se ukázalo, že to byla přesně ta situace, kdy už to bylo přes mou kapacitu. Na zkoušení jsme měli málo času, sháněl se náhradní herec. Tehdy jsem si řekla, že si to příště rozmyslím a budu si víc vážit pauz, které občas přirozeně nastanou. Jsem čerstvě po škole a pracovní režim se ještě učím stavět. Učím se v tom chodit.

V Minoru se věnujete klasické loutce v pohádce Dlouhý, Široký a Bystrozraký. Hrajete pro dětské publikum. V čem je specifické a hrajete pro něj radši než pro dospělé?

Neřekla bych, že mám raději jedno nebo druhé. Děti jsou publikum hodně náročné. Je náročnější udržet jejich pozornost. Zaujmout je. A zároveň jsou to diváci, kteří hned říkají, co si myslí. Reagují. Zrovna teď byl v publiku chlapeček, který od začátku hry říkal “ne”. Nevím, co se mu nelíbilo, nebo ho nebavila ta hudba, kterou to začíná, bylo to na něj moc hlučné. Prostě s tím nechtěl jít, takže nakonec s rodiči odešli. Bylo mi ho úplně líto. Nevěděla jsem, co můžu pro něj udělat. Ale zvykám si a učím se. Zdá se mi, že je složitější dnešní děti zaujmout. Navíc v Minoru pracuji s klasickými marionetami, je to kukátkové divadlo. Takže mám pocit, že to musím hnát dopředu. Nově zkouším více komunikovat s dětmi už před začátkem představení. Odkoukala jsem to trochu od svého táty. Říkám tomu “navozování divadelní atmosféry”. Děti nevědí, co mohou čekat. Když začnu rovnou hrát, déle jim trvá, než se naladí. Teď s nimi mluvím, zvu je dopředu. Specifikum je i to, že se strašně před nimi stydím. Ale divadlo je kouzelné v tom, že člověk dostává šanci se zlepšovat. Což třeba na filmu nemá. Jednou se to natočí a hotovo.

Ve vašem profilu na stránkách Minoru stojí, že jste se narodila „v roce Nagana“? Jste fanynka hokeje? Nebo to má jiný důvod?

Můj táta je velký hokejový fanatik. Dokonce hokej i hraje. Jako malé děti jsme ho hrávaly s ním. Takže vím, co je Nagano, vím, co to znamená, a mám pocit, že jsem ho prožila jako událost, byť je to nesmysl, protože si to jako událost nepamatuji. V roce 1998 jsem se teprve narodila. Ráda to ale používám od doby, kdy jsme ještě na škole s kamarádkami připravovaly představení Papagen, které se týkalo našich otců, a tohle je pro mě spojené s mým tátou. Jako jediná ze tří dcer jsem se naučila hrát hokej na Playstationu a často jsem s ním hrávala zápasy. Občas jsem byla i lepší než on, což nenesl úplně dobře. Já ale v opačném případě také ne. V tom jsem se očividně také potatila.

Za který tým NHL jste hrála?

V jednu chvíli jsme si oba oblíbili Boston Bruins. Ale táta většinou v NHL šel podle českých hráčů. Takže jednu chvíli hrál dlouho za Jágra, teď si oblíbil Pastrňáka. Kde je on, tam chce hrát. Tím pádem mi můj oblíbený tým sebral. Zároveň nejsem zas takový hokejový fanatik. Baví mě to víc než fotbal, ale že bych koukala na každý zápas nebo znala všechny hráče, to ne.

U nás byl podobně rodinným dědičným sportem volejbal, dodnes na něj s tátou koukám a mám u toho těžko popsatelný pocit bezpečného návratu do dětství.

Přes otce a vzpomínky mám k hokeji určitou vášeň. Ale táta nás pořád bral na nějaké extrémní sporty, na hory, na snowboard, lezli jsme na skály, surfovali. Hokej mám nakonec spojený hlavně s těmi videohrami.

Dívala jste se na hokej někdy s dědou Milošem Formanem?

Taky. Děda byl velký fanoušek. Pamatuji si, že měl doma v pracovně obrovskou televizi, před kterou seděl v tom svém koženém křesle. Občas jsme si pustili nějaký film, ale většinou koukal právě na hokej. Můj táta z toho byl nadšený, protože doma takhle obří televizi, v podstatě domácí kino, neměl.

Už jste to zmínila, narodila jste se nejen v roce Nagana, ale i do „správné rodiny“. Do jaké míry myslíte, že ve vašich dosavadních šancích, které jste dostávala, hrálo roli vaše jméno?

Jsem člověk štěstěny. Věci ke mně přicházejí nečekaně, ve správný čas. Každý rok mě něco překvapí. Myslím, že mám talent, ale hlavně štěstí. Mladí herci se občas musí prokousat přes nabídky, které třeba dělat nechtějí, ale berou je jako cestu k tomu, co by dělat chtěli. To se mi nestalo. Jako první věc jsem natočila televizní film Dukla 61 a první divadelní představení mimo školní půdu jsem dělala v Kavárně v Dejvickém divadle. Obě jsou to skvělé příležitosti, které souvisí s nějakým štěstím. I to, že pocházím z rodiny, z jaké pocházím, je štěstí.

Našla jste cestu, jak si v sobě srovnat, že máte tohle nepopiratelné privilegium a výhodu a zároveň chcete být sama za sebe?

Otázky často směřují na mého dědu Miloše Formana. Což mi nevadí. Je čest nosit jméno Forman. Mám ale pocit, že se mi poslední dobou daří být víc sama za sebe než jen za to jméno. Vím, co chci dělat, dělám to, jak nejlíp umím. Mám teď pocit, že projekty nějak vybírají mě jako Antonii Formanovou, a ne jako vnučku Miloše Formana. Nikdy se ale pořádně nedovím, jestli mě někdo obsadí kvůli mně, nebo kvůli jménu. Možná nehrálo roli nebo mi otevřelo dveře. Do Dukly 61 mě nikdo neznal, pořádně ani moc David Ondříček, který mi tak prokázal důvěru. Mít ve filmu vnučku Miloše Formana mohlo zároveň znít zajímavě. I když tady cítím a doufám, že jméno zas tak velkou roli nehrálo.

Uvažovala jste někdy, že byste si změnila jméno, abyste byla sama za sebe?

Neuvažovala. Je to moje jméno. Když budu mít děti, nebude dál pokračovat. Takže mám tendenci si ho uchovat. Je to čest a pýcha, které se nechci vzdát. Někdo si může myslet, že to jméno zneužívám - a je vlastně přirozené, že si to někdo myslí. Ale se sestrami se snažíme dávat najevo, že to takhle nevnímáme. Že je pro nás spíš důležité jako „rodina“, od které bych se nechtěla vzdálit.

Jak vás s tím jménem brali spolužáci na DAMU?

Úplně normálně.

Neměli vás za protekční dítě?

Neměli. Byli vstřícní. Doteď jsme v kontaktu, někdy i spolupracujeme. Každý děláme trochu něco jiného a podporujeme se. Svoji nejlepší kamarádku jsem poznala na DAMU. Je jasné, že otázka na spojitost s dědou Formanem padla, ale tím to haslo. Jistý předsudek jsem cítila maximálně na gymnáziu.

Jaký?

Jsem celkem introvert a ze začátku jsme se se spolužáky moc nebavila. Později jsem se dozvěděla, že to někteří budoucí kamarádi brali tak, že si držím odstup. Že jsem namyšlená kvůli svému jménu. Byla tam určitá bariéra. Brzy to ale zmizelo.

Říkáte, že jste introvert, je i tohle důvod, proč jste si vybrala alternativní divadlo a loutku?

Alternativní divadlo studoval táta, teda za něj to byla jen loutka. Hodně jsem to s ním probírala. Zvažovala jsem i konzervatoř. Dal mi ale radu, za kterou jsem vděčná: Jsi mladá, co tě baví, se může změnit, rozmysli se, dej si čas. Šla jsem tedy na gympl, za což jsem ráda. Sice mě to rozhodnutí na pár let zdrželo od divadla, ale zase jsem si potvrdila, že to chci dělat. Alterna pak byla nějak automaticky. Bavilo mě, že nabízí víc možností. Určitě mě i ovlivnilo, že jsem vyrůstala mezi loutkami, které mě taky lákaly. U toho jsem ale i tancovala, malovala. A alterna tohle nabízí – člověk si vyzkouší něco jiného. Chvíli jsem zvažovala i režii na FAMU, ale tam by to jméno naskakovalo hned a červeně. Tomu jsem se chtěla vyhnout.

Skončila jste DAMU. Chcete být ve stálém angažmá nebo raději na volné noze?

Od září budu v angažmá v Dejvickém divadle, což byl můj sen. Nad angažmá jsem vždycky nějak polemizovala. Říkala jsem si ale, že kdyby to mělo přijít, tak bych šla nejraději do Dejvického. Je mi blízko malou formou, znám v něm všechny lidi díky tomu, že jsem tam za studií pracovala jako šatnářka a později hrála v několika inscenacích. Když mi to umělecký ředitel Martin Myšička nabídl, došlo mi, že je to vlastně to, co teď chci. Minimálně si to vyzkoušet. Dejvice jsou pro mě tím pravým.

Jít do Dejvického divadla hned po škole, kde jste navíc neabsolvovala činohru, ale alternativní divadlo, se každému nepoštěstí. Kdy přesně nabídka přišla?

V Dejvickém jsem hrála v několika hrách, alternovala v Každý má svou pravdu za Veroniku Khek Kubařovou. Martin Myšička mi angažmá nabídl po hře Kde je ta ryba, kterou pro Dejvické připravil David Ondříček. Už předtím naznačoval, že bychom si mohli sednout a probrat oficiálnější spolupráci, když už mám hotovou školu a pár hostování. Nabídl místo také Anně Fialové. Jsem moc ráda, že tam půjdeme spolu.

O Dejvickém kolují legendy. Co je pro vás osobně kouzlo toho divadla?

Baví mě rodinná atmosféra. Je to soubor, v němž člověk cítí, že ti lidé spolu něco zažili. Což je dané i tím, že je to malé divadlo. V tom je mi to blízké – že z něj necítím instituci. S řadou členů mám blízký vztah. Martha Issová je pro mě po Dukle 61 vlastně jako sestra. Simona Babčáková, s níž jsem se seznámila přes svého tátu, se kterým zkoušela ve hře Deadtown, mě připravovala na přijímací zkoušky na DAMU, vzala mě do své improvizační skupiny No a! U ní jsem objevila, jak moc mě improvizace baví, a stala se takovým mým guru. Zároveň je zrovna v Dejvickém většina herců, které obdivuji - a inspirují mě, když je můžu sledovat při práci. V něčem je to autorský typ tvorby podobný filmu. Dejvice jsou otevřená náruč. Od kolegyň a kolegů vím, že to není vůbec automatické a není občas snadné stát se součástí šatny velkých zavedených souborů. Probourat se tam, což já jsem nemusela. Bylo to úplně hladké přistání.

Jak angažmá v Dejvickém změní, co děláte? 

Cítím, že nejspíš nebudu mít tolik prostoru a možností dělat své vlastní věci. Proto jsem ráda, že jsem stihla dodělat projekt JUMBO na festival ARENA. Zároveň se těším, že budu méně rozlétaná. Doteď jsem si všechno skládala sama a už jsem cítila, že jsem na hodně místech. Stalo se mi, že jsem každý den hrála v jiném divadle. Přepínání a přebíhání je náročné. Možná bych jako první hru měla v Dejvickém zkoušet s Jiřím Havelkou, který mi vedl diplomku na DAMU, takže by to byl ještě bonus. Jeho práci mám ráda. Dejvické je ale dobré i v tom, že vedení ví, že není jednoduché uživit se jenom z hraní na divadle a herci musí brát role jinde – ve filmech, seriálech nebo namlouvají audioknihy, moderují.

Vaše sestra nedávno připravila spolu s bývalým předním režisérem Národního Divadla Janem Fričem, který si mezitím dal pauzu od divadla právě kvůli neúnosným podmínkám snižujícím dle něj kvalitu, velkou studii o tom, zda se dá v Česku dnes uživit divadlem. Dá? Jaká je vaše zkušenost?

Uživit se dá těžce. Pokud člověk nemá nabídky mimo divadlo, je jeho jediná šance pořád zkoušet a hrát v několika inscenacích paralelně, což je neskutečně náročné. Máte několik premiér v roce a nezastavíte se. Na jednu stranu je to živá, naplňující práce, na druhou vyčerpávající práce bez větší jistoty. Zatím jsem v tom prostředí ale nová a finančně jsem na tom pořád dobře. A zároveň se mi nestalo, že bych musela vzít zakázku, která by se mi třeba příčila, abych se uživila.

Jak vnímáte svoji budoucnost na tuzemské divadelní scéně? Často se mluví o tom, že mladá generace má méně možností.

Nemám promyšlený plán ani představu, kam by se měla moje kariéra ubírat. Zatím ke mně projekty přicházejí tak, že mi to přijde správné. Určitě bych si chtěla zahrát v zahraničním filmu. Co se generačních možností týče, je možná těžší dělat velké projekty. Peníze spíš chodí k osvědčeným autorům, ale zároveň se pořád objevují noví lidé, kteří mají co nabídnout. Je plno těch, s nimiž bych chtěla zkusit pracovat. Škola mě navíc naučila, že i z mála se dá něco udělat. Byť je to možná náročnější.

Předchozí vydání najdete na webu respekt.cz v rubrikách Informační servis a Newsletter