Snídaně na střeše opuštěného paneláku v Černobylu má jedinečné kouzlo

Od dětství ho baví pronikat na místa, kam jiní lidé běžně nechodí – do zavřených fabrik, rozpadlých vil nebo nefunkčních vojenských krytů. Na opuštěných místech pořizuje fotografie, které pak sdílí na svém facebookovém profilu Unlimited Freedom, jejž sleduje 23 tisíc lidí. Jde o poměrně známý koníček, pro který se vžil název urban exploring, zkráceně urbex - i v Česku se mu věnuje řada lidí. Ritchie Schmidt, který si přezdívá Freedom Ritchie, jde ale vždycky ještě o kus dál než ostatní.

Když třeba navštívil černobylskou zónu vzniklou výbuchem atomového reaktoru na Ukrajině, do prostoru pronikl ještě se dvěma kamarády bez povolení a navštívili tam i místa, kam se chodit nesmí. Jindy zase vyrazil na španělský ostrov La Palma poté, co se tam probudila k životu sopka a láva z ní zaplavila domovy mnoha místních lidí. „Baví mě vnímat ty pocity, kdy se ti do krve nalije adrenalin, dopamin a serotonin, když vlezeš na místa, o nichž lidi neví nebo kam se bojí jít. Mnohdy jsi po strašně dlouhé době první člověk, který tam vkročí. Když si to uvědomíš, je to silné,“ vysvětluje, proč něco podobného dělá. O svých zážitcích se nyní Schmidt chystá vydat knihu. A sní o tom, že se podívá na místo jaderné havárie ve Fukušimě.

Chytáte se právě teď na nějaký průzkum?

Až tady spolu dopijeme kafe, pojedu se podívat do jednoho krytu civilní obrany, kde chci pořídit fotografie. Vyfotím se tam v oblečení od lidí, kteří mě teď začali sponzorovat v tom, co dělám.

Jak se tam dostanete?

Pokud by ten prostor nebyl volně přístupný, tak tam nelezu. Jedno základní pravidlo urban exploringu je, že nikdy nevytvoříš násilně vstup. Vždy jdeš vstupem, který už vytvořený je - nebo je prostě volný. Takže dostat se tam nenásilnou cestou dá, jen o tom místě vědět a zjistit si, kudy se dá dovnitř vlézt.

A jak víte, kde ten kryt vůbec je?

Když to vezmu hodně obecně, navštěvuji hodně typů opuštěných prostor. Baví mě kryty a vojenské objekty celkově stejně jako opuštěné zámky a industriální prostory. Zajímám se o ně a hledám si ta místa na internetu. Spousta věcí se dá objevit čistě opticky, když jsi všímavý. Jedeš autem a všímáš si opuštěného prostoru. Když vidíš továrnu, kde vyrůstá strom ze střechy nebo je prostor děravý, tak ti to napoví. To samé u domů. To jsou prvotní vodítka jak zjistit, jestli je prostor opuštěný. Hodně studuji i mapy, když večer nemám co dělat, brouzdám si po leteckých snímcích země, projíždím vesničky a města, a když si všimnu domu s dírou ve střeše, tak se tam pak třeba jedu podívat. U těch krytů je to trochu jinak. Nejde to tak lehce dohledat, nechci to rozvádět. Už musíš studovat různá fóra na internetu, zajímat se třeba o studenou válku a o to, co tu vzniklo před rokem 1989, k tomu existují různé dokumenty.

Jak jste přišel na ten, kam jdete dnes?

Ve své mapě mám krytů vyjetých hodně. Z různých internetových fór a tak.

Jak často chodíte na podobné akce?

Teď to není tak intenzivní jako loni a předloni, kdy jsem ročně navštívil dvě stě lokací, což je šílené. Hlavně kloubit to s prací a rodinou. Od Nového roku jsem si řekl, že celý koncept postavím trošku jinak. Nebudu už ztrácet čas v uvozovkách malými věcmi tady v Česku, chtěl bych radši čas od času někam odletět, třeba jednou za měsíc, udělat světovou pecku, jako se mi povedlo s Černobylem. Takže teď to třeba není tak intenzivní jako dřív, ale na moje stránky přibývají světové lokace.

Asi skoro každý člověk někdy vlezl do opuštěné budovy. Kdy jste si řekl, že to, co děláte, už je tzv. urban exploring, a kdy jste tomu dal tu systematičnost?

Já s urbexem začal, aniž bych tušil, že to má oficiální název, už v patnácti. V tu dobu jsem měl nějaké problémy v rodině, skončil jsem na ulici a vyhledával jsem prostory, kde se schovat. A takové prostory mi poskytly fabriky, opuštěné domy. Mohl jsem tam přespat a našel jsem v tom zalíbení. Tam začala vznikat láska k opuštěným místům. Až asi před dvěma a půl roky jsem objevil, že ta moje láska má oficiální název. Že urban exploring dělá spousta lidí po světě a mají svoje stránky.

Změnilo to váš přístup?

Určitě. Začal jsem si všímat právě českých a hlavně zahraničních stránek s touhle tematikou. Začaly mě fascinovat hlavně fotky, krása opuštěného místa byla pro mě zásadní. Začal jsem to zkoušet taky a zjistil, že mám nějaké foto oko. V těch místech na mě ty objekty přímo vystupují, takže jsem do toho ještě víc zabředl.

Kromě toho, že chodíte na opuštěná místa, vás taky přitahují výšky.

Jsou to dvě trochu jiné věci, i když se občas doplňují. Dělám urban exploring a urban climbing. Urbex je průzkum města, moderních ruin, nemusíš nutně někde šplhat. Urban climbing je šplhání na všechno vysoké, co vytvořila ruka člověka, komíny, vysílače, mostní pilíře, střechy výškových budov. A často se v továrně nachází komín, takže se oba koníčky doplňují.

Stupňujete náročnost míst, do kterých se vydáváte? Jak to popisujete, zní to trochu jako adrenalinová zábava, při které je třeba stupňovat dávky…

Já jsem člověk, který má rád výzvy. Když jsem začal zabředávat do toho, co kolem máme za opuštěná místa, zesílila se touha je navštívit, ale někdy není snadné se k nim dostat. Příklad: obří industriální areál, je hlídaný, jsou v něm funkční objekty, ale uprostřed je krásná hala z 30. let a ty z ní chceš mít fotky. To už obnáší nějakou infiltraci přes hlídače. Je dobré zmínit, že urbex je zábava na hraně zákona. Ne vždy jsou to bezpečné ruiny na periferii. S tím souvisí onen způsob infiltrace a průběh. Je na každém, jak daleko si dovolí zajít. Já se snažím, aby abych nic formálně neporušil, kdykoli mě chytli - aby to byla vlastně jen chyba ochranky, že jsem se dostal tak daleko. Je pro mě zásadní, aby to nebyl trestný čin.

Není nedovolené vniknutí trestný čin?

Nedovolené vniknutí je, když vytvoříš vstup - a to já nikdy neudělám.

Co uděláte, když vás chytne ochranka?

Uhraju to na to, že jsem fotograf. Ochranka vidí techniku, ukážu jim alba na svých stránkách, vysvětlím, že nejsem zloděj. Z 98 procent jsou lidi v pohodě. Dvakrát mě chytla vojenská policie tam, kde jsem být neměl. Ale to nebudu rozmazávat.

Kde to bylo?

To nebudu říkat. Je to kousek od Prahy. Je to vojenský prostor, který vypadá opuštěně, ale opuštěný není. Prolézal jsem velkou dírou pod plotem, skočil po mně pán ve vojenském a začal mi hrozit vojenskou policií. Ale nakonec se to obešlo bez p*ůseru.

Skončil jste někdy na výslechu?

Jednou. V Českých Budějovicích, byli jsme tři, byl to areál bývalé škodovky. Celé je to opuštěné, jsou tam rozmlácená okna. Je to zašlé, ale uvnitř vybavené a krásné na fotky. Je tam vidět zub času, ve skříňkách věci lidí, co tam kdysi pracovali. Ale my jsme spustili čidlo pohybu, takže nás chytnul hlídač a nenechal se ukecat. Zavolal policii a strávili jsme asi sedm hodin na kriminálce. Dopadlo to nakonec dobře, dokázali jsme, že jsme do objektu vstoupili už vytvořeným vstupem, který tam byl dlouho, oni si zavolali technika, ověřili to a trestní stíhání bylo zastaveno.

Jaká byla nejhezčí místa, která jste poznal?

Za mě jednoznačně Černobyl. To byl dlouho můj sen. Samozřejmě jsem tam mohl letět na oficiální prohlídku s cestovkou, ale to je pod moji úroveň. Jsem hodně ovlivněný filmem Stalker od Tarkovského, miluju počítačovou hru Metro 2033 z postapokalyptického prostředí, baví mě prepperství, trochu počítám do budoucna s rozpadem společnosti. Myslím si, že černobylská zóna je naprosto skvělá simulace postapokalyptického světa, který mám v hlavě. Dali jsme to vloni na podzim ilegálně se dvěma kamarády, což obnášelo jít pěšky čtyřicet kilometrů divokou přírodou do města Pripjať - to bylo úplně úchvatné. Ruka člověka tam do ničeho nezasahuje, je to divoké, vrací se tam živočišné druhy jako medvěd, vlk, rys.

V čem se to lišilo od turistické prohlídky?

Do zóny smíš jen s povolením a průvodcem. S cestovkou se nedostaneš do spousty budov v Pripjati kvůli bezpečnosti. Třeba palác kultury, nádherné místo, budova s mozaikami. Ale s cestovkou ti ukážou jen fotky, což já nemůžu akceptovat. Ilegálnost vstupu byla krásná v tom, že jsme si vlezli na místa, na která jsme chtěli. Má to kouzlo v tom, že spíš ve spacáku v paneláku v Pripjati, ráno si vylezeš na střechu a piješ kávu u východu slunce nad reaktorem.

Tam to nedopadlo srážkou s policií?

Ano, ale záměrně. Kamarád, který má se vstupem do zóny největší zkušenosti a byl tam několikrát, prostě fakt stalker, si bohužel vzal na výpravu boty s novými vložkami a tím čtyřicetikilometrovým pochodem si zničil nohy. Když jsme došli do Pripjati, odpadl a po objektech s námi nechodil. Nebyl pak schopný ujít ani těch čtyřicet kilometrů zpět, takže jsme zvolili cestu, kterou mnoho stalkerů volí z pohodlnosti. To je nechat se zadržet. Na checkpointu tě zadrží vojáci, odvezou tě na policejní stanici do Černobylu, tam s tebou sepíšou protokol, zaplatíš pokutu, dovezou tě na autobus do Kyjeva a tím to končí. Jen se stalo, že ten kamarád s bolavýma nohama měl v pase ruská razítka, protože několikrát byl v Moskvě jako turista, a oni si mysleli, že je možná ruský špeh. Policie zavolala SBU, což je ukrajinská tajná služba, ta nás vyslýchala. Nakonec to dobře dopadlo, strávili jsme noc na batalionu, kde jsem se neskutečně opil s jeho velitelem a strašně rád na to vzpomínám. Pak nám jen zkrátili pobyt na Ukrajině a do pěti dnů jsme museli odletět.

Jak jste řešili to, aby vás neozářily radioaktivní zbytky z havárie?

Radioaktivita je všude, třeba tady kolem nás může být třeba 0,15 mikrosievertů. Měli jsme samozřejmě dozimetr a všechno měřili. Když jdeš na takovou akci, něco už víš. Zóna jako taková byla vyčištěná, dekontaminovaná. Silně zářící věci byly zlikvidované. To ale neznamená, že není nebezpečná. Je tam třeba rudý les, který hned po výbuchu dostal strašnou dávku radiace. Štěstí pro Pripjať bylo, že po explozi zavál vítr největší dávku radiace právě na ten les. Měřil jsem to a opravdu jsou tam stromy červené od té dávky. To místo je mrtvé a podle dozimetrů září tím víc, čím jdeš hlouběji do lesa. Na další místo jsme měli speciální ochranu, respirátory a celotělové obleky. Navštívili jsme s kamarádem suterén nemocnice, kde jsou doteď uskladněné obleky hasičů, kteří byli jako první u výbuchu. Všichni umřeli na akutní radiační syndrom. Ze tří metrů jsme měřili oblečení a dozimetr hlásil strašně vysoké hodnoty. Ale zase - když o tom něco víš, tak víš i to, že by ses v tom musel vyválet nebo to olízat, abys dostal dávku radiace. Takže hned potom jsme ze sebe vše sundali a uložili do pytle. Jsou tam nebezpečná místa, ale musíš vědět, co děláš. I když nic není stoprocentní.

Proč by někdo vůbec chtěl něco takového dělat - být v místnosti u ozářeného oblečení?

Viděl jsem seriál Černobyl na HBO, který je neskutečně dobře vyvedený. Když pak stojíš u toho oblečení, cítíš v ten moment úplně historii. Dochází ti, jak strašně málo stačí k tomu, aby se stal tak obrovský prů*er. Uvědomíš si, jak je lidský faktor nebezpečný. Když se procházíš po té zóně, vidíš tu mrtvost a víš, že lidé museli do dvou dnů opustit navždy město, neskutečně to na tebe působí. Já miluju historii a věci kolem zóny mám nastudované. Další věc, kterou jsem si kdysi vysnil, bylo vlézt si do středu ruského kola v Pripjati a udělat si tam fotku. To se mi povedlo napodruhé, poprvé nás vyrušila policejní hlídka. Pak jsem tam vylezl a udělal si selfie.

A kromě Černobylu - jakých zážitků z urbexu si ještě vážíte?

Podnikl jsem několik road tripů se ženou a malým synem naším obytňákem. Třeba polský roadtrip, tam bylo několik velkých zářezů, každý den jsme navštívili několik lokací. Některá místa ale předčila všechny ostatní. Byl to opuštěný zámek, nebudu říkat název, ale je to úžasný komplex. Věděl jsem, že uvnitř to bude pěkné, ale netušil jsem, že to bude tak silné. Procházel jsem chodbami, otevřenými dveřmi,  až jsem se dostal do kaple s nádherným gotickým stropem. V té chrámové lodi jsem zahlédl pootevřené zdobené masivní dveře vedoucí někam, které byly pootevřené. Otevřel jsem je a za nimi objevil hrobku. Šlechtickou, muž a žena, dva masivní hroby, jejich podobizny v reálné velikosti byly vytesané do pískovce přímo na nich. A za nimi byl do kamene vytesán rodokmen. Ještě teď mám husí kůži, když o tom mluvím. Fotku jsem upravil, protože z rodokmenu by mohlo jít určit, kde to je, a mně jde o to, aby se ta místa nepoškodila - tudíž snímek není tak pěkný jako originál. Ale tohle místo bylo neskutečné.

Co zažíváte, když vlezete do nemocnice v Černobylu, do kobky nebo vojenského krytu? Je to adrenalin?

Je to hodně o adrenalinu. Fakt mě baví vnímat pocity, kdy se ti do krve nalije adrenalin, dopamin a serotonin, když vlezeš na místa, o nichž lidé neví nebo kam se bojí jít. Mnohdy jsi po strašně dlouhé době první člověk, který tam vkročí. Když si to uvědomíš, je to silné. Další věc jsou fotky, které vznikají na opuštěných místech, jsou exkluzivní, protože nejdou udělat jinde. Zub času je strašně působivý. Baví mě opuštěné vily, kde vidíte ještě stopy života po bývalých obyvatelích, hrnky z poslední snídaně jsou pořád na stole, ale v rohu už místnost sžírá mech a kapradí.  Ten kontrast, jak si přírody bere zpátky to, co udělal člověk, je dokonalý. A rozmanitost fotek toho kontrastu je neskutečná.

Loni na podzim jste navštívil ostrov La Palma v době erupcí tamní sopky. Do jaké kategorie patří tenhle zážitek?

To bylo taky silné. Vždycky jsem chtěl vidět aktivní sopku. Při největších erupcích, co jsme tam zažili, jsme se dostali na kilometr k jícnu a šli bychom i dál, ale v jeden moment se otočil vítr a šel na nás velký sirný mrak, museli jsme utéct, protože tu bylo riziko udušení.

Neohrožují podobné výpravy kromě vás i jiné lidi, třeba záchranáře, kteří by za vámi v případě nouze vyráželi do akce? Nemáte z tohohle špatné svědomí?

Bude to znít asi namistrovaně a sobecky, ale já nestojím o to zaměstnávat záchranné složky kvůli svému rozmaru. Ti lidi jsou určitě jinde víc potřeba. Ale když dělám cokoli, ať je to urbex nebo lezení, pořád si myslím, že znalosti pohybu v terénu a fyzička mě do velké míry chrání před tím, aby se něco stalo a pomoc byla potřeba. Jasně, že nejsem stoprocentní, nikdo není. Ale oproti jiným lidem jsem na tom dobře. Kdyby se něco stalo, tak velký dík, že mě někdo zachrání. Ale může to být stejné, jako když na lyžaře spadne lavina. Taky třeba neměli co dělat na vysokém kopci v odlehlé přírodě. To, co dělám, je vlastně extrémní sport jako každý jiný. Ale běžné sporty jsou prezentované v televizi, mají velké sponzory, takže jsou vnímány jinak. Přitom tam taky často zasahují záchranáři.

Když jedete na tahle nebezpečná místa, snaží se vás někdo odradit?

Spousta lidí mě tahá od La Palmy, od Černobylu i od toho, abych lezl na komíny. To je jasné. Ale já si nenechám říct.

Prezentujete své fotky někdy už cestou na místo, jako to bylo v případě La Palmy, neozvaly se někdy třeba úřady ve snaze vás otočit?

Ale třeba na La Palmu místní lidé vyloženě turisty zvali. Ten ostrov přišel kvůli sopce o dva hlavní zdroje příjmu, turismus a banány, protože shořely všechny plantáže. Ti lidi z toho byli ekonomicky zničení a říkali: Přijeďte, udělejte si fotku, my vás tady potřebujeme. Takže jsem to bral takhle.

Zažil jste někdy vyloženě nebezpečnou situaci?

Nebezpečný byl určitě ten Černobyl v momentě pod bývalou nemocnicí. Nebezpečná byla sopka. Spousta industriálních prostor, které jsem navštívil, byla v tak špatném stavu, že byly na hraně bezpečnosti. Dost často jsou tam obří propady několika pater, stačí špatný krok a je konečná. Byl jsem i ve starých hornických štolách, kde hrozí, že tam bude oxid uhličitý, udusíš se a nikdo se to nedozví. V jedné štole se mi špatně dýchalo, zapalovač tam nehořel, takže tam bylo málo kyslíku. Trochu jsem zpanikařil, ale měl jsem s sebou zkušeného kamaráda, ten mě otočil a vytáhl ven. Z mého pohledu to bylo nebezpečné a vypsychoval jsem se - ale on to znal a prostě mě odvedl.

Stal se vám někdy úraz?

Jednou jsem si při šplhání rozřízl ruku o uříznutý hromosvod. Ale jinak jsem nikdy nespadl ani si nic nezlomil.

Nelákáte svým chozením na nebezpečná místa i lidi, kteří by tam jinak nešli, ale když vidí vás, tak si řeknou, že je to snadné?

Já rozhodně nejsem jediný, kdo prezentuje takové fotky. Internet je toho plný, spousta lidí dělá mnohem větší kraviny než já. Já se snažím i na stránkách říkat, že není dobré mě napodobovat. Že já vím, co dělám. Každému říkám, ať to nedělá. Vím, že fotky jsou pěkné, ale ne každý si to může dovolit. Jinak je každého věc, co si zkusí, to už já neovlivním Kdybych byl jediná stránka na internetu a nikdo nic jiného nedělal, tak ok, ale těch borců je fakt hodně. Já jsem malá ryba. Takže svědomí černé nemám.

Jak malá ryba jste? Na Facebooku vás sleduje 23 tisíc lidí. Je u nás někdo sledovanější?

Stránka Opuštěná místa má na Facebooku přes 50 tisíc sledujících, ta holka to dělá už dlouho, je výborná fotografka. Z dalších nevím, kdo by měl víc. Ale u mě je to nejen o tom, že někam lezu a že něco fotím. Lidi chodí na moji stránku i proto, že mají rádi interakci se mnou, která je specifická. Mají rádi můj i výrazný vzhled…

… že vidí na těch místech vidí usměvavého pankáče?

… jo, jsem svůj a lidi to baví. V tom je větší tajemství mého úspěchu než jen ve fotkách. Ale nebudu kecat, 23 tisíc za dva roky je úspěch.

Vy se živíte prací na stavbách a jako řemeslník, máte plán, aby vás mohl živit tenhle extrémní koníček? Jde to vůbec?

Je pár zahraničních borců, které to živí. Jedou YouTube kanály a točí videa. Nebo fungují přes Patreon, což je služba, kdy vytváříš exkluzivní placený obsah, který můžou sledovat jen tvoji předplatitelé, patroni. To mi spousta lidí navrhovala, ale já chci, aby můj obsah byl přístupný i tomu nejchudšímu člověku na světě, který si nemůže dovolit platit. Nebudu svůj obsah zamykat. V Česku se tím nikdo neživí. Ale třeba Švýcar Shiey se tím může živit velmi dobře. Nebo Polák s přezdívkou BNT, to je takový můj vzor. Můj sen je, že mě zčásti dokáže moje cestování živit. Ne vyloženě urbex, ale extrémní turistika, kterou dělám. Pokud se mi to povede, budu spokojený.

Jak budete získávat peníze?

Možností je spousta. Když jsem dopsal příběh výpravy do Černobylu, který jsem nazval Černobylské deníky, oslovila mě nakladatelství Albatros a Epocha. S Epochou jsme se pak domluvili, že by to vyšlo jako menší fotografický formát. Snažím se to dotáhnout do konce, snad to brzy vyjde. Domluva je taková, že po každém tripu by vznikla kniha, a tak by se rozšiřovala série příběhů z extrémní turistiky. To může být zdroj. Pak mám taky merch oblečení. Chtěl bych to ještě posunout a na oblečení tisknout fotky z míst, které navštívím, prodávat to a utrácet za cesty někam. Pár plánů mám a něco už se rodí. Snad to vyjde.

Máte sen, co byste chtěl vidět?

Největší sen byl navštívit kosmickou stanici Bajkonur v Kazachstánu, kde se nacházel raketoplán Buran. Tam je to výzva už kvůli infiltraci do objektu. Objevil jsem videa jiných urbexerů, kteří tam šli. Ale bylo to složité. Dvoudenní pochod přes poušť až k hangárům, kde je Buran, to mě nakoplo, že to musím dát taky. Ale kdyby to šlo zaplatit, tak ne - chci infiltraci jako v Černobylu. Nicméně Kazachstán kvůli covidu loni zpřísnil podmínky vstupu a takřka nebylo možné se tam dostat - a teď podle všeho Rusové Buran odvezli do muzea nebo se na to chystají. Takže tenhle sen nevyjde.

Máte ještě jiné?

Chtěl bych vyurbexovat Fukušimu, zónu vzniklou po havárii japonské atomové elektrárny. Pak bych chtěl navštívit obří nedostavěný mrakodrap v Číně, který už se nikdy nedokončí. Na jeho špici je jeřáb, tak na něj bych chtěl vylézt a vyfotit se tam.

Jaké představuje třeba Fukušima překážky?

Asi to bude hlídané, to si ale zmapuju. Největší překážky jsou aktuálně čas a peníze.

Byli tam už jiní urbexeři?

Jo, byli.

Je místo, kde ještě nikdo nebyl, ale všichni po tom touží, svatý grál všech urbexerů?

Budou to nějaké zajímavé vojenské areály, které jsou ještě funkční. Třeba oblast 51 (tajná americká vojenská základna v Nevadské poušti – pozn. red.). Zkusit se podívat za její plot, to si myslím, že pak budeš sakra někdo.

Na vašem Facebooku jsem viděl, že jste sháněl informace o tom, jak se tajně dostat do pařížských katakomb. Vyšlo to?

Nakonec jsem tam nebyl, ale pařížské katakomby jsou hodně zajímavé. Ve velkém se tam pohřbívali lidé, když na povrchu nebylo dost místa. To podzemí je obrovské. Na oficiální prohlídku je zpřístupněno asi 15 procent, ale existuje pařížský urbexer, který má tři vstupy do katakomb a dobře to tam zná. Jsme domluvení, že až tam přijedu, tak mě tam vezme a já to nafotím.

Byl tam už někdo z Česka?

Určitě, ale myslím, že jen na oficiálních prohlídkách. Možná tam byl někdo neoficiálně, ale nevím, to bych kecal. Až se tam dostanu já, tak to bude boom, protože to nafotím a odprezentuju jako nikdo jiný!

Z pohledu člověka zvenku, který vás nezná, byl rozhodně úspěchem projekt Modlitba, kdy jste spolu s umělcem, který si říká JW Mindstrike, v severních Čechách vytvořili velkou malbu na ploché střeše jednoho paneláku. Jde o nahou ženu vzhlížející k nebi s otevřenými ústy, k vidění je na Google Maps prostřednictvím satelitního snímku. Jak to vzniklo?

Modlitba byl velký zářez. Je to především dílo mého kamaráda, on je autorem námětu, společně jsme to pak namalovali na střechu té opuštěné budovy. Chtěli jsme, aby ta malba byla vidět na Google Maps - což se povedlo. To bylo velké, přineslo to neskutečný fame. S fotkami a s videem jsme vyjeli už loni v létě chvilku potom, co jsme to dodělali - ale sláva přišla až teď v lednu, když se to na Google Maps objevilo. Když jsme na sítích postovali, že si to tam každý může dohledat, bylo neskutečné, kolik lidí to sdílelo. Přitom to původně byla hloupá fotka holky z pornostránek. Celý týden se pak o tom všude psalo a mluvilo, nejen v Česku, třeba i ve Španělsku. Zapadlý Maxov v Česku sdílel na TikToku i známý influencer v Japonsku. Bylo hezké pozorovat, že dva týpci na chvíli odvedli pozornost od covidu a dalších negativních zpráv. Všichni žili modlitbou, aspoň z mého pohledu.

Jaký byl smysl té malby, kromě toho dostat ji na Google Maps?

Na to by pořádně odpověděl Mindstrike, rozhovor si jde pustit na DVTV. Ale z mého pohledu to hlubší smysl nemělo. Vybral neznámou pornoherečku, jednoho dne mi zavolal, že má nápad. Že ho dal na papír a chtěl by ho převést na střechu. Řekl jsem: Jasně kámo, jdu do toho s tebou. Podle mě je to sranda, nemá to hluboký význam. Název modlitba proto, že paní klečí a kouká k nebi jako k nějakému potenciálnímu bohu.

Čím jste obraz vytvořili?

Válečkem a ekologickými barvami. Ale je to obří, má to 600 metrů čtverečních, padlo na to asi 80 litrů barvy. Dělali jsme na tom loni v létě dva dny od rána do večera, na místě jsme i spali. Vyšlo to akorát - v neděli večer jsme dodělali poslední tahy, už začínalo zapadat slunce a my to ještě stihli nafotit dronem z výšky.

Jak jste věděli, že to vyfotí družice?

Zjišťovali jsme si, kdy probíhají aktualizace map, a vyšlo nám to.

Jak dlouho tam malba bude vidět?

Za další dva roky by měla zase proběhnout aktualizace, takže modlitba nějakou dobu vydrží.

Říkal jste, že teď se chcete soustředit spíše na velké věci. Co to bude?

Od loňska mám naplánováno navštívit Arménii a tamní ruský radioteleskop; opuštěný, nádherné místo. A letos bych chtěl na Kypr do opuštěného města Varosha. To jsou takové dvě aktuální mety.