Rusové se soustředí na informační válku v Africe

Píšete o ruských žoldácích ve velmi odlehlých a nebezpečných regionech Afriky. Jak vlastně pracujete?

Když jsem s tím před sedmi lety ve Středoafrické republice začal, tak to bylo celkem snadné. Ale poté, co jsem svá odhalení zveřejnil, se to změnilo. Tamní hlavní město Bangui je pro mě no-go zóna, nemohu do zemí, kde Rusové působí, létat, aby mě někdo na letišti nezadržel. Jezdím tedy z Nigérie autem, do Mali ta cesta trvá třeba i dva dny. Projíždím tam oblastmi, které ovládají různí separatisté či džihádisté, před vjezdem se ptám řidičů kamionů nebo taxíků na vhodné načasování, abych u silnice nenarazil na hlídky ozbrojenců. Někdy mi řeknou, že to můžu hned risknout, jindy mi doporučí, abych pár dní, týden, měsíc počkal, protože v oblasti právě probíhá armádní operace. Ve Středoafrické republice pak navštěvuji regiony, které jsou pod kontrolou rebelů bojujících proti vládě, a tedy i proti ruským žoldákům. Jednou mě tam zatkli – a propuštěn jsem byl jen díky tomu, že jsem je přesvědčil o tom, že opravdu chci rozkrýt aktivity ruských wagnerovců.

Kolik novinářů z relativně stabilních zemí regionu – Nigérie, Ghany, Senegalu – tuto práci dělá? 

Ruské porušování lidských práv zajímá více novinářů, ale problém je právě to nebezpečí při rešerších a nedostatek financí na takové cesty. Dělám to tedy asi vytrvaleji než jiní, protože za mnou stojí větší platforma, web The Daily Beast, díky němuž mám peníze na rešerše a moje texty mají větší dosah. Ale musím ocenit spoustu novinářů, kteří mi to umožňují. Obvykle jsem během rešerše v kontaktu s pěti, šesti místními novináři na různých místech například Středoafrické republiky a jen díky jejich práci se dostanu k tolika materiálům.