Rusku ten masakr v mém městě nikdy neodpustím, říká novinářka z Buče

Novinářka kyjevských novin Dělo Marija Pirohova (30) sleduje hrůzné záběry a zpravodajství z Buče v Česku, kam s maminkou utekla před válkou. Město zmasakrované ruskými vojáky, kteří v něm mučili a vraždili civilisty, je jejím domovem. V den dohodnutého humanitárního koridoru, který ovšem vinou Ruska selhal, utíkala v druhém březnovém týdnu právě odtud, ze severozápadního předměstí ukrajinské metropole. Její pohled na hrůzy války, analýzu situace i její pocity představujeme v písemně vedeném rozhovoru.

Potkaly jsme se ve vlaku z Kyjeva, když jste s matkou v den humanitárního koridoru opouštěly svůj domov ve městě Buča. Musely jste improvizovat, protože ruská armáda nepustila do města humanitární autobusy. Jak často jste v posledních dnech přemýšlela, co by se s vámi stalo, kdybyste ten den nedokázala opustit své město?

Když jsme byli s rodinou v Buče, měla jsem téměř pořád strach. Nejhorší byl ten hvizd - zvuk, který znamená, že letí raketa a my všichni můžeme za pár vteřin zemřít. Bála jsem se, že umřeme kvůli úlomkům dlaždic v koupelně, kde jsme se schovávali, protože můj muž rozhodně odmítal jít do sklepa. Nebo že se dům zřítí pod nárazem a my budeme pomalu umírat pod troskami, protože ruská armáda nepustí záchranáře do okupovaného města. Ale nebála jsem se lidí - ruské armády. Ačkoli jsem si pamatovala události v Doněcku v roce 2014 a nikdy jsem si nemyslela, že by ruští žoldáci byli nějací lidumilové, v Buče jsem si stále nedokázala představit, že by šli střílet do civilistů. Kdyby se mi nepodařilo dostat se z Buče, myslím, že bych nepřežila právě kvůli téhle falešné důvěře.

Co zažíváte, když se díváte na fotografie a záznamy ze svého města po odchodu ruských vojáků?

Cítím celou škálu emocí od nesnesitelného smutku až po spalující nenávist a vztek. Během války jsem plakala jen třikrát - když jsme byli evakuováni z Buče a podařilo se nám dostat na nádraží v Kyjevě, když jsem se musela rozloučit s manželem, a když jsem se dozvěděla, co se s obyvateli Buče a Hostomelu stalo. Nikdy v životě nezapomenu a neodpustím Rusku tenhle masakr. To, co se tam stalo, zůstane traumatem pro každého Ukrajince i pro celý národ. Všichni odpovědní se musí za svá zvěrstva zodpovídat v Haagu.

Žila jste v moderním komplexu nových vysokých domů na malém sídlišti. Máte zprávy o sousedech a rodinných přátelích? Hledáte se navzájem?

Máme několik skupin v messengeru, ve kterých kontaktujeme sousedy z našich vchodů i z celého  sídliště.  Občas tady od nich dostáváme zprávy. Jen občas, protože v domech stále nefunguje není elektřina a není ani stabilní připojení. Na sídlišti zůstalo doteď asi dvacet lidí. Mnozí žili ve sklepě a měli jen málo jídla a vody. Nyní pomáhají dobrovolníkům rozvážet jídlo starším lidem. Pokud vím, nikdo v našem areálu nebyl zabit, ale ruští vojáci zmlátili syna naší sousedky a několik dalších mužů. Sousedé posílali fotografie a videa, jak Rusové vykradli byty a jak zničili okolí domů tanky a vojenskými vozidly.

Váš manžel zůstal v Kyjevě. Už se byl podívat na váš dům a byt?

Náš dům ukazovali ve zprávách. Žili v něm asi tři týdny ruští vojáci, ubytovali se v našich bytech. Vloupali se do vstupní haly a všech bytů v našem domě - sousedé nám poslali video, na kterém jsou vidět naše rozbité dveře. Mnoho bytů Rusové vykradli. To víme od našich sousedů. Můj manžel doma zatím nebyl. Do Buče se téměř nikdo nedostane, protože se tam teprve odstraňují miny. Stále je nebezpečné tam jezdit a chodit domů, Rusové zaminovali i byty.

Mluvíte se sousedy, kteří v Buče zůstali? Co vám řekli o tamním životě v posledních týdnech?

S rodinou jsme se tam přestěhovali teprve nedávno a ještě jsme neměli čas se spřátelit se všemi sousedy. S lidmi, kteří tam pobývali, komunikujeme většinou právě na chatu. Podrobnosti nám nesdělují, ale víme, že jsou naštěstí všichni naživu. Někteří muži byli zbiti, ale nebyly zaznamenány žádné zprávy o mučení a zabíjení našich sousedů. Jak jsem říkala, sousedé nyní pomáhají s distribucí humanitární pomoci a také se snaží areál vyčistit.

Běloruští novináři zveřejnili fotografie a videozáznam ruských vojáků, kteří si domů posílají ukradené věci. Kradli oblečení, televizory, nářadí, klimatizace, dokonce i rybářské vybavení nebo židle. Víte, co ukradli vám?

Sousedka z patra říkala, že od nás si nesli notebooky. Ruská armáda vykradla všechny domy v našem komplexu. Sousedé je viděli, jak vynášejí věci z vchodů. O krádežích ale nic bližšího nevíme, naši sousedé neměli možnost ruskou armádu po celou dobu sledovat. A teď se všichni bojí jít domů a zkontrolovat byty právě kvůli minám.

Těšíte se domů, nebo vás odrazuje, že se Buča stala místem tak krutého násilí a zla?

Chci se vrátit domů, mám to v úmyslu. Ale existuje možnost, že se tam už nikdy nebudu cítit bezpečně. A to platí jak pro Buču, tak pro Ukrajinu obecně. Dokud bude Rusko existovat ve své současné podobě, nikdy nebude klid a mír. Je to jako v knihách o Harrym Potterovi, kde je věštba o Harrym a Voldemortovi - „ani jeden z nich nemůže žít, dokud žije ten druhý“. Děsivé je, že tuhle větu z pohádky lze aplikovat na realitu a že to přesně sedí.

Jak si pomáháte, aby vaše bolest byla snesitelná a neničila vás? Sledujete ještě zprávy a sociální sítě, nebo už raději odvracíte zrak?

Před válkou jsem byla novinářka, ale dnes prostě nemůžu nic napsat. Nemohu nic dělat. Neustále čtu zprávy a mám strach o své příbuzné a přátele, kteří zůstali na Ukrajině. Nemohu to nečíst a nesledovat, protože neznalost a nejistota jsou ještě horší. Už před válkou jsem měla posttraumatickou stresovou poruchu kvůli vážné operaci. Trvalo mi dlouho, než jsem se vzpamatovala, ale podařilo se mi to. Válka mě znovu traumatizovala a nemyslím si, že bych se s bolestí, strachem a hněvem dokázala vyrovnat sama. Po válce budu určitě potřebovat pomoc.

Mnoho Ukrajinců má v Rusku příbuzné nebo rodinné přátele. Pokud také znáte nějaké Rusy, jak na válku reagují?

Mám přátele z Ruska, ale na rozdíl od mnoha jiných Rusů si umí vyhledat informace a rozlišit pravdu od propagandy. Jsou šokováni tím, co se děje, a považují útok za ostudu.

Věříte, že se Rusko probudí a zjistí, co se na Ukrajině skutečně děje?

Takových Rusů, které znám já, není mnoho. Většina jich má k dispozici pouze televizi s kremelskou propagandou, která je indoktrinuje Putinovými myšlenkami už dvacet let. Nikdo nechce a nebude zjišťovat, zda je to pravda, nebo lež - všichni věří slovu svého „cara“. Takže si nemyslím, že se Rusko probudí a zjistí, co se na Ukrajině skutečně děje. Pokaždé, když jim někdo řekne, že všechny ty hrůzné obrázky a videa vyrobili ukrajinští „nacisté“ a „prohnilý Západ“, budou tomu tamní lidé věřit. Bude trvat několik generací, než Rusko uzná masakr jako masakr a Putina jako krvavého diktátora.

Na sociálních sítích je video, v němž ruští občané mluví o Ukrajincích jako o “chocholech”  a de facto říkají, že Ukrajinci jsou méněcenný druh. Před pár dny zveřejnila oficiální ruská agentura a web RIA Novosti článek, který vyzývá k likvidaci Ukrajinců a jejich „převýchově“. Je to pohrdání či nenávist k Ukrajině podle vás postojem velké části ruské společnosti, nebo jde o umělý obraz vytvořený Kremlem?

Osobně jsem se před válkou nesetkala se zvláštní nenávistí obyčejných Rusů vůči Ukrajincům. Nicméně často jsem od nich slyšela názor, že Ukrajinci nejsou samostatný národ, nýbrž „bratři“ Ruska, že ukrajinština je dialektem ruštiny. Nesetkala jsem se s pohrdáním, ale s povýšeným postojem ano, protože jejich vláda nikdy neuznala ukrajinskou státnost. Vždycky to bylo nepříjemné. Ale nemyslím si, že by dnes Rusové nenáviděli Ukrajince jako „méněcenný národ“ - spíše věří, že jejich armáda nás „zachraňuje“ před „nacisty u moci“. Přesně to jim Putin vštěpuje. Opakovaně se také vyjadřoval pohrdavě o Ukrajině jako o „uměle vytvořeném státě“. Těchto myšlenek se samozřejmě chopili radikální Rusové a přetvořili je do textů, které publikovaly například RIA Novosti. Ale myslím, že z určitého pohledu jsou takové texty dokonce užitečné - ukazují světu, co se může stát, pokud se Putinovy šílené myšlenky rozvinou.

Kde se vůbec vzala ta nadávka “chochol”?

„Chochol“ je staré slovo, tak Rusové v dávných dobách familiárně nebo žertem nazývali ukrajinské kozáky, kteří si holili hlavy a nechávali si jen dlouhý pramen vlasů, kterému se říkalo „chochol“ nebo „chocholok“. Postupem času to získalo urážlivý a hanlivý význam. Teď je to slovo, kterým Rusové vyjadřují pohrdání Ukrajinci.

Podle zpráv z Ukrajiny byla velká část obyvatel Buče nucena odejít do Běloruska. Víte o tom něco víc? Znáte lidi, kteří hledají své příbuzné a přátele zmizelé patrně v Bělorusku?

Zprávy o tom, že značná část obyvatel byla nucena odejít do Běloruska, nejsou zcela pravdivé. Někteří lidé z okolních vesnic tam skutečně byli evakuováni, ale většina těch, kteří se evakuovali na začátku března s námi a ještě i poté, nejprve odjela do Kyjeva a poté do jiných oblastí země. Nevím osobně o lidech, kteří zmizeli v Bělorusku, proto ani neznám jejich další osud, a neznám ani lidi, kteří teď hledají své známé. Ale možná je to jen prozatím a časem se dozvíme víc.

Starosta vašeho města Anatolij Fedoruk médiím řekl, že ruští vojáci si z Buče udělali safari. Víme, že před smrtí mučili lidi a znásilňovali ženy. Myslíte si, že Buča měla smůlu na nelidskou a brutální smečku ruských vojáků, jejichž chování je výjimečné, nebo jste došla k závěru, že pro ruskou armádu je mučení a zabíjení svázaných civilistů normální?

Už v Donbasu byla situace zhruba stejná: Rusové, kteří pomohli obsadit ukrajinský Doněck a Luhansk, mučili místní obyvatele a zabírali jejich majetek. Je dokonce známo, kde mučili lidi obzvlášť krutě - v prostorách bývalé továrny a uměleckého centra Izolyatsia. Krutost je charakteristickým rysem ruské armády. Zejména hladové, chudé a nevzdělané armády, které kremelská propaganda vymyla mozky a jež považuje každého Ukrajince za „nacistu“. Nicméně je jasné, že všechny armády se skládají z různých lidí, takže si ani nemyslím, že každý ruský voják je připraven mučit civilisty.

Proč myslíte, že to všechno Putin dělá? A co myslíte, že chce? Jak podle vás válka skončí?

Putinovo jednání je obvyklou imperiální politikou Ruska. Z historie vidíme, že Rusko se vždy snažilo zničit ukrajinskou státnost ve snaze nárokovat si titul jednoho z vůdců světového řádu. Ruské úřady vždy vnímaly Ukrajinu jako jednoho ze svých vazalů a nemohly připustit, aby se naše země přiklonila k Západu. První fáze preventivní operace byla zahájena v roce 2014. To nejenže umožnilo Putinovi obsadit část ukrajinského území, ale také zpomalilo naši ekonomiku. Válka, která začala 24. února 2022, je další fází této operace. Předpovídalo to mnoho ukrajinských odborníků, i když jsme tomu až do konce nechtěli uvěřit. Hlavním cílem je donutit Ukrajinu, aby přijala status nezařazené země. Pokud se to podaří, dalším krokem bude úplné ovládnutí ukrajinského státu ruskou autokracií. Myslím, že Putin by rád obnovil SSSR v jeho bývalých hranicích. Pravděpodobně sem mu nepodaří obsadit pobaltské státy, ale v budoucnu může zaútočit na Kazachstán nebo Gruzii. A zdá se mi, že konec této války má dvě varianty: úplnou porážku Ruska a následné ukončení jeho existence v současné podobě, nebo rozsáhlou válku mezi Ruskem a zeměmi Evropy a USA.

Jak by vypadala úplná porážka Ruska, o níž mluvíte?

V ideálním případě by Ukrajině mělo vrátit svá území do hranic před rokem 2014. I když není jasné, jak tahle území znovu integrovat - ruská propaganda a neexistence alternativy k ní dělaly po celých těch osm let své. Snaží se oddělit Donbas od zbytku Ukrajiny a obvinit ukrajinskou stranu z brutálního ostřelování. Ale Donbas byl ukrajinský dávno před Putinem, například byl součástí krátce existující Ukrajinské lidové republiky. Ruské jednotky nejenže rozmístily své dělostřelectvo v obytných oblastech okupovaných území, ale také je samy ostřelovaly, aby z toho pak obvinily ukrajinskou stranu. Svědčí o tom řada případů, kdy se štáb ruských kanálů objevil jen několik minut poté, co v jednom z domů v Doněcku vybuchla mina. Proto bude reintegrace Donbasu a Krymu velmi obtížným úkolem. Západ však může pomoci například tím, že pomocí sankcí budou obyvatelé těchto regionů ekonomicky motivováni ke sjednocení s Ukrajinou.

Myslíte si, že Západ dostatečně podporuje Ukrajinu v boji proti Putinovi? Co je třeba ještě udělat?

Západ naši zemi podporuje mnoha způsoby, ale stále to nestačí. Ukrajina potřebuje režim uzavřeného nebe, protože většina Ukrajinců se nejvíce obává raketových útoků ze vzduchu. Co se týče výzbroje, je potřeba více bezpilotních letounů, protože právě proti nim ruská armáda neumí moc bojovat. Rovněž by se měly zpřísnit sankce proti Rusku, zejména z finančního a energetického hlediska. Úplné embargo na ruskou ropu by ruskou ekonomiku tvrdě zasáhlo; stejná situace je i u plynu.

Máte nějaké zprávy od kolegů novinářů z Kyjeva o tom, co je třeba na Ukrajinu dodat?

Svět Ukrajině pomáhá humanitární pomocí a zbraněmi. Země potřebuje finanční podporu i z globálního hlediska, protože Rusko zablokovalo vývoz ukrajinských zemědělských produktů. Peníze jsou potřeba také na obnovu infrastruktury.

Jak přemýšlíte o své budoucnosti? Liší se vaše myšlenky a životní plány od těch před válkou?

Před válkou jsem si chtěla přečíst manželovu knihu, naučit se anglicky, začít spolupracovat s herními společnostmi, pořídit si psa, vyměnit záclony v kuchyni, zaletět si do Portugalska, získat vyšší úroveň ve videohře, začít chodit plavat do bazénu, obarvit si konečky vlasů na růžovo. Teď už chci jenom jít domů. To je celý můj plán.

Vy a vaše matka nyní žijete v České republice. Cítíte se v každodenním životě, že váš Češi podporují?

Moji příbuzní nám pomohli přijet do České republiky a najít zde ubytování. Mohli jsme se ubytovat zdarma v bytě v budově, která patří církvi v Kácově. Místní obyvatelé nám byli velmi nápomocni, dokonce přivezli dětské oblečení s ukrajinskou vlajkou pro sestřino dítě. Bylo to moc dojemné. Všichni jsou velmi milí a neustále se ptají, zda nepotřebujeme pomoc. Moc si toho cením. Ale především já a moje země potřebujeme, aby Evropané ovlivnili své vlády a přiměli je k rozhodnějším krokům proti ruské invazi.

Jsou z vašeho pohledu v Česku dobré podmínky pro lidi, kteří utekli před válkou na Ukrajině?

V centru pro pomoc Ukrajincům v Kutné Hoře jsme obdrželi toleranční vízum a zdravotní pojištění. Vytvořili opravdu velmi dobré podmínky pro lidi, kteří neumějí česky a jsou v cizí zemi dezorientovaní. Na jednom místě lze pohodlně vyřídit vízum, pojištění, SIM kartu, bankovní účet, humanitární pomoc i pomoc při hledání ubytování. Kromě toho jsou zde dobrovolníci, kteří hovoří ukrajinsky. Všichni Ukrajinci v České republice, o kterých vím, žijí v dobrých podmínkách, někteří už si dokonce našli práci. Ale každý chce jít domů. Dříve z Ukrajiny odcházelo mnoho lidí, kteří se chtěli vystěhovat do Evropy, Kanady a Spojených států, ale nyní se téměř každý, kdo odešel, chce za každou cenu vrátit domů.

Celý svět teď zná apokalyptické záběry rozbitého města Buča s mrtvými v ulicích.  Jaká byla Buča před válkou?

Buča byla prosperující městečko nedaleko Kyjeva, které se rozvíjelo. Z Kyjeva se sem často stěhují rodiny s dětmi nebo kreativní střední třída. Staví se zde mnoho nových moderních domů a v okolí jsou borové lesy. Líbil se mi náš bytový komplex v Buče, i ten stojí na okraji města u lesa. Měli jsme krásné okolí a v komplexu byl obchod s potravinami, obchod se zvířaty, lékárna, posilovna a kosmetický salon. Jinými slovy vše, co potřebujete k životu. Líbí se mi koncept, kdy je vše potřebné poblíž, a není třeba daleko cestovat. Hodně komplexů v Buče bylo postavených podle tohoto konceptu, i proto je zde velmi příjemné bydlet. Bylo to krásné město, kde lidé s láskou budovali své domovy, a oni prostě přišli a zničili ho. Je to strašné a nespravedlivé.