Zibura: Prázdniny v Evropě mi ukázaly, že žijeme v nejzajímavější části světa

Výlety Ladislava Zibury se nevyznačují extrémními zážitky, přesto je ve svých šestadvaceti letech jedním z nejznámějších českých cestovatelů. O svých výpravách píše knihy, které se prodávají v desetitisícových nákladech, jeho přednášková turné vyprodávají kulturní sály po celé republice. „Mě nezajímají památky nebo hory. Do světa si jezdím povídat s místními lidmi,“ říká Zibura o své autorské metodě.

Jeho první tři knihy čtenáře provedly exotickými krajinami Blízkého východu, Kavkazu a Asie, letos na jaře se ale Zibura vydal na výpravu, jejíž trasa na první dojem nepůsobí až tak atraktivně: do Evropy. Teď je polovina léta a Zibura se ze své cesty čerstvě vrátil domů. „Když jsem odjížděl na výlet po Evropě, nebyl jsem si jist, že je to téma dost nosné, jestli stačí na knihu. Teď už ale vím, že je,“ říká cestovatel týden po návratu z dvouměsíční cesty. „Ta rozdílnost mezi severem a jihem je úžasná.“

Jak dlouho jste zpátky v Česku?

Ani ne týden.

A jak dlouho jste byl na cestě?

Asi dva měsíce.

Jaký je to pocit, být zase doma?

Spousta lidí říká, že je pro ně po návratu těžké si zvyknout, že jsou zas zpátky doma, já mám ale vždy radost, když se odněkud vrátím. V cestování jsem nikdy neviděl smysl svého života, ale spíš ukojení mojí touhy po poznání, po sebevzdělávání, touhy vidět svět na vlastní oči. Takže teď mám asi takový pocit, jako bych po dvou měsících vylezl z knihovny. Na co je těžké si vždycky po návratu zvyknout, je to, že se toho kolem člověka najednou tolik neděje. Ráno se probudíte a večer usínáte ve stejné posteli, nepoznáte každý den tolik nových lidí. To je trochu náročné, ale zároveň radostné, protože se můžu vidět s těmi lidmi, které mám rád a znám roky.

Už se dostavila ta chvíle, kdy vás přestane bavit dokola vyprávět ty nejlepší historky?

Nebaví mě odpovídat na některé otázky, které se pořád opakují. Ale mluvit o věcech, co jsem zažil, to mě těší pořád. S různými lidmi se bavím o různých věcech. Mě ve světě už moc nezajímají památky nebo hory, ty mám pocit, že jsem už všechny viděl. Do světa si jezdím povídat. Teď jsem dva měsíce stopoval po Evropě a vyslechl si stovky příběhů. A s různými známými se můžu bavit o různých setkáních.

Na jaké otázky vás nebaví odpovídat?

Kde se ti líbilo nejvíc. Nebo co byl nejsilnější zážitek. Přijde mi to příznačné pro dnešní dobu, že se snažíme ze všeho vyextrahovat to jedno nej, že nevnímáme věci jako proces. Nechci v těchhle intencích přemýšlet. Uvědomuji si, že kdybych si vybral jednu nejlepší věc, tak všechny ty ostatní budou jenom skoro stejně tak dobré. Tak se snažím vnímat celou cestu jako proces, ke kterému patří dobré i špatné věci. A vím, že čím horší věci mě jeden den potkají, tak tím větší radost pak budu mít z té dobré.

Tak já se tedy nebudu ptát na nejlepší, ale zeptám se na nejhorší zážitek.

Ten se mi asi nestal. Jak o těch cestách píšu knihy, tak jsem rád i za ty špatné, o těch se dobře vypráví. Ale počkejte, vlastně, něco mě napadá - nejhorší okamžiky jsou ty, když stopnete řidiče a on vám chce předvést, jak umí rychle řídit. Mám strach, když někdo předjíždí přes dvojitou plnou čáru a je to třeba osmnáctiletý kluk, který nemá zkušenosti.

Sledoval jsem vaše putování skrze statusy, které jste průběžně psal na sociální sítě. Hodně těch obzvláště výživných bylo z různých hostelů. Co jste se o nich dozvěděl?

Hostel je hrozně zvláštní prostředí. Já ho vyhledávám, protože mě baví, když se dějí bizarní věci. Hostely jsou místem, kde se setkávají mladí lidé, kteří cestují a nemají na to moc peněz. Často zůstávají dlouho na jednom místě a nemají tam moc co dělat, tak třeba jen leží v posteli a hrají videohry. Je tam hodně lidí z různých zemí na jednom místě a tím vzniká pozoruhodný mix, který není vždycky úplně hezký. Jsou to také místa, kde se projevuje lidská bezohlednost. Lidé kolem vás jsou cizinci, které už nikdy neuvidíte, když někomu vezmete něco z lednice, nikdo se to nedozví. Hostely tím dávají vyniknout tomu nejhoršímu z nás. Lidé jsou bezohlední i co se týče hluku během noci, probíhají tam různé námluvy mezi dívkami a chlapci, občas to vyjde, což pak musí poslouchat zbytek pokoje…

To jste zažil?

Zrovna souložení ne. Mám výhodu, že mám tvrdé spaní. Ale v Estonsku jsem spal na pokoji s devíti velšskými vojáky, kteří se strašně opili. Vrátili se do hostelu uprostřed noci, kopali do věcí, jeden z nich se svlékl donaha a zůstal ležel na podlaze. Ráno se pak vyšetřovalo - promiňte ten výraz, jinak se to říct nedá - kdo se vysral do sprchy. Přijde mi pozoruhodné pozorovat lidi v těchto situacích. Já se s těmi lidmi v hostelech moc nebavím, někdy dokonce předstírám, že neumím anglicky. Ale přijde mi to jako legrační prostředí. A vlastně na něm není nic špatného. Když jste někde sám, v hostelu můžete potkat jiné mladé lidi. Je to věc, která patří k cestování. Je to mnohem zajímavější, než být třeba ubytovaný v nějakém bytě přes Airbnb a večer sám koukat na televizi.

Bude z cesty další kniha?

Když jsem odjížděl na výlet po Evropě, nebyl jsem si jist, že je to téma dost nosné, jestli stačí na knihu, ale teď už vím, že je. Evropa mě v mnoha ohledech překvapila. Hodně se mluví o jihovýchodní Asii, která je exotická a dostupná. Kdo má peníze, tak letí do Kanady či USA. Ale všechno jsou to dlouhé lety do zemí, kde si navíc musíte půjčit auto, abyste je projeli, celé je to tedy dost neekologické.

Ale když se podíváte na mapu světa, je jedna oblast, která je nejrozmanitější z celého světa, kde žijí desítky a stovky různých kultur, která má rozmanitou přírodu a zároveň se nachází na malé ploše, a to je Evropa. Narodili jsme se v nejzajímavější oblasti celého světa a přijde mi dobré si to připomínat. A vydat se probádat Evropu. Má to spoustu výhod. Člověk má k těm zemím kulturně blízko, takže je víc chápe, rozumí souvislostem. Když jste v buddhistickém chrámu v Asii, tak vám to přijde krásné a tiché a meditativní, ale myslím si, že člověk víc pochopí návštěvu francouzské gotické katedrály.

Kudy vedla vaše trasa?

Začal jsem v Praze, odtud dojel za polární kruh, pak odletěl z Dánska do Atén a odtamtud dostopoval zpátky domů. Když se to spojí, tak jsem vlastně dostopoval z Atén za polární kruh.

Tedy severojižní osa…

Ano. Nechtěl jsem následovat klasické rozdělení Evropy na západ a východ, protože si myslím, že by už přinejmenším mělo být trochu překonané. Tak jsem si vybral sever a jih. Ta rozdílnost je úžasná. Jeden den člověk usíná v Dánsku, kde je ta společnost velmi bohatá a mnoho lidí řeší hlavně to, za co utratí peníze a kam pojedou na dovolenou. A pak pokračuje do Albánie a Makedonie, kde mají podle mě ten nejhorší druh chudoby, kdy se člověk, aby uživil rodinu, musí odstěhovat jinam.

Tématem příští knihy tedy bude rozdíl mezi severem a jihem Evropy?

Já jí ještě nenapsal, takže nevím.

Bylo to ale tématem výletu.

Kniha se bude jmenovat Prázdniny v Evropě. A tématem bude, co mi řekli lidé. Jaký mají pocit ze svých zemí, čemu se lidé smějí v různých státech, jak různé národy smýšlejí o sobě samých. Třeba ve Švédsku vám každý řekne, že jsou velmi stydlivý až odtažitý národ. Finové o sobě zas tvrdí, že jsou poctiví. Je poctivý - to by mě nikdy nenapadlo použít jako označení nějakého člověka! Ale ve Finsku o sobě říkají všichni jakožto o národu. O tom všem bude příští kniha. A zároveň o tom, jaká je legrace stopovat. Stopování je hezká tradice, která ale definitivně zaniká. Ne proto, že nikdo nechce brát stopaře, ale že nikdo nechce stopovat. Všichni mi říkali, že by rádi brali stopaře, ale žádné nikde nevidí.

A proč lidé nestopují?

Je to pochopitelné: cena času lidí roste, naopak cena osobní přepravy je docela nízká. Ale i tak je to škoda, nenajdete nic, co by autostopu bylo podobné. Stojíte u silnice, držíte zvednutý palec a někdo kolem vás jede autem na určité místo. Když vás vezme kus cesty s sebou, nebude ho to stát o nic víc. Vy pojedete zadarmo a snažíte se odvděčit tím, že vedete konverzaci, snažíte se mu ukrátit cestu. Vzít si někoho úplně cizího do auta je velice intimní věc. Řidič se přitom rozhodl během pár vteřin, jestli vás vezme, nebo pojede dál. A najednou sedíte vedle sebe, jedete, nemáte co dělat, máte oba spoustu času. Moc mě baví, co mezi vámi v tu chvíli vzniká, co jde s těmi řidiči zažít.

Mezi východem a západem je patrný rozdíl v hodnotách. Na západě mají lidé spíš liberální hodnoty, na východě konzervativní. Je nějaký takový rozdíl mezi severem a jihem?

Já myslím, že hodnotové rozdíly jsou podmíněné ekonomickou situací, stejně jako mezi východem a západem.

Třeba v Putinově Rusku je běžný odpor k homosexuálům, což ale asi není podmíněné chudobou…

To je pravda. Co jde definitivně vysledovat je, že na jihu jsou lidé otevřenější. Mluví víc nahlas, rychleji, tolik nepřemýšlejí, nejsou stydliví, jsou temperamentní. Sever a jih rozlišuje také to, kolik mají lidé životního prostoru. Na severu ve Skandinávii je spousta místa, koupit si půdu ve Švédsku není drahé. Každý má chatu a kdo ne, ten zná někoho, kdo ji má. Lidé můžou trávit čas v uzavřené společnosti přátel. Třeba ve Finsku mi lidé říkali, že si najdete přátele do pětadvaceti a pak už si nové nehledáte. Na jihu jsou lidé víc nuceni žít pospolu. V Albánii mají hezký zvyk, že každý den v létě v jednu hodinu vyjdou všichni ven a korzují ulicemi, aby se potkali se sousedy. Zajdete si na kafe a pak se zas vrátíte zpátky domů.

Všiml jste si ještě dalších rozdílů?

Rozdíl mezi severem a jihem je extrémní, když se bavíte třeba o genderu. V Helsinkách mi mladí studenti sociologie vysvětlovali, že jsou přesvědčení o tom, že nikdo nemůže být čistokrevný heterosexuál. Že každý má v sobě aspoň trochu bisexuála. A říkali mi, že moje matka se dopouští diskriminačního jednání, když ode mě očekává, že bude mít vnoučata. Na druhou stranu si pamatuji, když jsem se kdysi na Ukrajině ve Lvově seznámil s velmi inteligentními holkami. Dělali jsme si legraci ze všeho: z nacionalismu a dalších věcí. Pak ale holky nadhodily, že se tam nedávno konal pochod homosexuálů. Ptal jsem se, co je na tom vtipného. A ony říkaly, že na Ukrajině přece žádní homosexuálové nejsou, že to máme jenom my v Evropě. Myslel jsem, že to je vtip, ale ony to myslely vážně. Vysvětlovaly mi, že jsme si homosexualitu vymysleli, protože už jsme neměli co dělat.

To si člověk uvědomí ty propasti. Ale stejně nejde úplně hodnotit národy jako celky. Vždy, když se té generalizace dopustím, objeví se někdo, kdo mi tu představu rozvrátí. To je jedna z věcí, proč je důležité cestovat, že jsou lidé konfrontovaní s tím, jak jsou jejich předsudky mylné.

Během své cesty jste své zážitky každý den zveřejňoval na sociálních sítích. Bylo to dané tím, že jste byl v Evropě, kde jsou levná data? Nebo to děláte i jindy.

Při předchozích cestách jsem to tolik nedělal, bylo těžší se dostat k internetu. Třeba v Číně jsem byl na wifi jen jednou za dva dny. V Evropě to bylo jednoduché, snadno si koupíte SIM kartu, v zemích EU je dokonce roaming, takže je přístup k internetu ještě jednodušší.

Jak to ovlivňuje vaší cestu?

Mně to dělá radost. Napsat něco na sítě pro mě není těžké. Něco mě napadne, za pět minut to tam naťukám, objednám si kafe a je to hotové. Zveřejním to na sítích, zamknu telefon a dám si ho do kapsy. Nediskutuju s lidmi. Je to dohromady třeba hodina času denně. Těší mě, že můžu lidem zprostředkovat něco, co oni třeba nezažívají. Cestovat je výsada, kterou hodně lidí nemá, ať už kvůli dětem, zdraví, věku nebo financím. Za ty roky jsem nasbíral pestré publikum. Sleduje mě třeba hodně lidí v důchodu.

Dřív jsem si kladl otázku, jestli je to dobré o tom pořád někam psát, jestli je to ještě cestování, pořád něco psát na ty sítě. Dospěl jsem k tomu, že tím multiplikuji dopad těch věcí, co zažívám nebo co mi lidé na cestách říkají. Například jsem toho v minulosti hodně slyšel o severském školství a najednou jedu v autě se švédským učitelem. Nebo jsem ve škole slyšel, jak lidé trpěli v Estonsku za sovětského režimu a najednou piju kávu s člověkem, který vyrostl na Sibiři, protože se jeho rodiče odmítli zúčastnit kolektivizace a byli odsunutí do vyhnanství. A ten člověk mluví skvělou americkou angličtinou, protože na Sibiři chytali Hlas Ameriky. Jsou to úžasná setkání a přijde mi fajn se o ně podělit.

Na čtenáře, který s vámi na cestě není a vidí jen vaše statusy, pod nimi komentáře od lidí a vaše reakce, to působí tak, že tomu věnujete docela dost času. A třeba si u toho říká, jestli vás to nevytrhává z přítomnosti na tom místě? Vrtá vám hlavou, co vám kdo napsal pod status do komentářů, přemýšlíte, jestli jste to napsal dobře nebo co napíšete příště…

Já to úplně chápu, na co narážíte. A sám si tu otázku kladu taky. Dospěl jsem k určitým pravidlům. Když někde sedím, napíšu status a už se snažím nezkoumat, co mi pod něj lidé píšou. Občas dělám to, že ještě 15 minut sleduji komentáře a až pak to zavřu. Nebo si tím krátím takové ty prázdné momenty, jako je čekání na autobus. Ale zároveň si říkám, že jsou to sice virtuální statusy, ale pořád ještě mají základ v tom skutečném, offline světě, v nějakém opravdovém zážitku, který se mi stal.

Potkal jste cestou lidi jako vy, co se také živí cestováním? Třeba spisovatele? Nebo influencery, které za jejich cestování platí firmy?

Upřímně, já se radši bavím s místními, než s těmi, co cestují. Nezávislí cestovatelé jsou si všichni podobní. Mají liberální názory, jsou nezávislí, mluví dobře anglicky, koukají na podobné seriály. Bavit se s nimi není moc obohacující. Je to takové plácání se po zádech, jak je super, že cestujeme. Častěji ale potkávám tzv. nomády. Netušil jsem, kolik jich existuje. To jsou třeba lidé, kteří si koupí kolo a už druhým rokem na něm někam jedou. Nebo cestují třeba tuk-tukem, anebo stopem. Rozhodli se, že budou prostě žít několik let na cestě. V některých městech je možné jich potkat hodně, třeba v Gruzii, která je vstupní branou do Evropy a kterou na svých cestách projíždějí.

A profesionální cestovatelé?

Já dnes vidím velký rozdíl mezi influencery, tedy lidmi, kteří jsou placení za to, že cestují, a lidmi jako já, kteří cestují za své peníze a živí se tím, že svůj zážitek nabídnou knihou či přednáškou, na kterou lidé přijdou. Influenceři jsou mi vlastně nesympatičtí. Já nemůžu věřit tomu, co píšou, protože je za to někdo zaplatil. To snižuje hodnotu všeho, co píšou.

Nabízel vám někdo takovou spolupráci?

Nabízeli mi toho strašně moc. Peníze, produkty, nebo abych byl tváří nějaké reklamy… Čím víc to člověk odmítá, tím víc roste jeho atraktivita. Zatím tomu vzdoruji. Dokud pro mě bude možné se živit knihami, tak si to chci zachovat. To, co říkám, je takhle důvěryhodnější. Nabídka jet někam na dva týdny zadarmo jen proto, že napíšu o nějaké cestovce, to nechci dělat. Jediné, co jsem kdy dostal zadarmo, byl foťák a spacák. Ale nikdo za to nic nechtěl. To je moje podmínka. Akorát když se mě někdo zeptá, co používám, tak mu to řeknu. Ale tím to končí.

Vy teď máte v hlavě, počítačových zápiscích a fotografiích nabraný hrubý materiál z nové cesty. Co se s ním teď bude dít dál? Jaký je pracovní postup, který vede až ke knize?

Je to dlouhý a bolestný proces, ale ze zkušenosti už vím, že čím víc času tomu člověk věnuje, tím je pak kniha lepší. Cestou si dělám strašně moc poznámek. Z cesty mám asi čtyři sta normostran textu. Z toho vyberu různé části tak, aby vznikla co nejrozmanitější kniha. Abych třeba pořád nepsal jen o tom, co kde jím. Aby panoptikum lidí, které se v knize objeví, bylo vyváženě namixované tak, aby každý byl jiný. Vzalo mě stopem celkem asi dvě stě lidí. Často to byly dlouhé stopy a strávil jsem s nimi hodně času. Těším se na to, že vyberu těch čtyřicet nejzajímavějších a jejich příběhy rozvedu víc.

Před psaním si vytvořím nějaké stěžejní body, o kterých určitě musím napsat. Samotný příběh pak vyprávím chronologicky. Důležitá část mojí práce je i ověřování toho, co mi lidé řekli. Někdy se ukáže, že je to pravda, jindy ne. Třeba ve Švédsku mi lidé řekli, že Švédsko je země, kde je nejvíc domácností o jednom člověku na světě. V Albánii mi zas někdo tvrdil, že Švýcarsko a Albánie jsou dvě nejbezpečnější země Evropy z hlediska počtu vražd.

U Švýcarska bych tomu i věřil…

Ale u Albánie ne. Ze zkušenosti vím, že padesát procent toho, co mi lidé tvrdí, jsou nesmysly. Dvacet pět procent je pravda, ale jen trochu. Třeba někdo říká, že v jeho zemi se vypije úplně nejvíc piva, přitom je ta jeho země třeba pátá na světě. A zhruba čtvrtina je fakt pravda.

To ještě není tak špatné.

Je mi jasné, že když mi někdo vypráví svůj příběh, tak si ho trochu přibarvuje. To mi ale přijde v pohodě, převyprávět někým vybásněný životní příbeh. To nenadělá škodu a je to něco jiného, než kdybych prezentoval nějaké obecné tvrzení jako fakt.

Jak dlouho celý proces psaní knihy zabere?

Budou to tak čtyři měsíce intentivní práce. Důležitou součástí jsou i ilustrace. Snažím se vše řešit do detailu. Jak roste prodaný náklad, tak stoupá i moje zodpovědnost. Vždy jezdím do nakladatelství Albatros, abych se podíval na to množství těch knih. Vede mě to k tomu, abych se zamýšlel nad každou větou.

Jaký náklad měla poslední kniha?

Měla náklad 30 tisíc a pak se dělal ještě 15 tisíc dotisk.

Takže teď bude první náklad 45 tisíc?

To nevím, záleží na Albatrosu, ale bude to v těchto řádech. Což je skvělé, protože to je úroveň, kdy se knihami mohu velmi dobře živit. A potvrzuje mi to, že je to zajímavé i pro lidi, jinak by to nečetli. První knihu si člověk koupí ze zvědavosti, ale když si koupí i druhou a třetí, je to znak, že je ta první bavila. Ukazuje to taky, že Češi mají opravdu rádi cestování. Když se zeptáte sto lidí, třetina vám řekne, že jejich koníčkem je právě cestování. Češi jsou národ cestovatelů. Je příznačné, že je potkáte všude ve světě a často na nejdivnějších místech. Na spoustu míst jezdí jenom Češi, třeba do hor v Albánii nebo Rumunsku. V Rumunsku když potkáte člověka a má ovce, tak je to Rumun, když ne, tak je to Čech.

Na Facebooku jste psal, že celý podzim budete přednášet ještě o těch starších výletech. To nemáte touhu mluvit o tom aktuálním výletě, který je v živé paměti, tedy o prázdninách Evropě?

Já myslím, že tuhle touhu by člověk měl tlumit. V klidu se zamyslet, dobře se připravit. A nabídnout lidem něco, co je promyšlené a není to šité horkou jehlou. Proto ani kniha nevyjde před Vánoci, jak by mohl někdo čekat, ale až před letními prázdninami. Nechci dělat knihy jako na běžícím pásu. S odstupem času dokáže člověk oddělit to, co mu přišlo po návratu jako úplně skvělé, ale přitom zas tak zajímavé není, od toho zásadního.

Vaše koncepce není postavená na objevování neznámého, jako to bylo u Hanzelky se Zikmundem, svět je dnes už objevený. Ani na překonávání překážek jako to dělají třeba Trabanti. Váš styl stojí na zvoleném tématu a na humoru, takže jde dělat vlastně donekonečna. Jak dlouho ještě chcete pokračovat?

Když člověk dělá něco, co ho rozvíjí a co ho baví, tak nemusí moc řešit, co bude za tři roky. Rozhoduji se vždycky tak, že udělám to, co mi přijde zrovna dobré. Když jsem před čtyřmi lety vydal první knihu, začal dělat přednášky a objevovat se v médiích, tak jsem se rozhodoval pořád o něčem novém. Vždy jsem udělal to, co mi pocitově přišlo jako dobrý nápad. Intuitivně mě to přivedlo k dobrým rozhodnutím. Takže dokud to bude bavit mě i lidi, tak to budu dělat. Ale jsem si jistý, že donekonečna to nebude.

Co jiného byste rád dělal?

Rád bych se držel psaní. Hodně mě láká napsat knihu o českém pravopisu. Je hrozně složitý a já sám mu rozumím jen v omezené míře a dělám v něm chyby. Z toho mého laického pohledu bych mohl napsat knihu, která bude lidem přístupnější, než kdyby ji psal vystudovaný bohemista. Také bych chtěl napsat něco o Česku, které mám díky svým přednáškám hodně procestované. Nebo napsat humoristický román. Příležitostí je spousta.

Mohl bych i využít zkušenosti s fungováním na sítích. Když člověk shromáždí dostatečné publikum, a já myslím, že ta kritická mez může být těch 50 tisíc na Facebooku a 20 tisíc na Instagramu jako to mám já, tak ho to může živit. A je jedno, jestli má cukrárnu v Krušných horách, píše knihy nebo dává lekce pletení. Určitě je tu taky možnost být influencerem a nechat si platit za postování na sítích, chci ale věřit, že je možné žít i jinak, než lidem cpát značky.

Máte nějaké oblíbené autory? Sledujete nějakého britského Ziburu?

Ostatní moc nesleduji. Co vím, tak oni to dělají jinak. Většinou mají hrozně dobré fotky a videa. Často se fotí na různých krásných místech. Já si ale myslím, že když na té fotce jsou oni, tak si už člověk nemůže představit, že tam je on. Video je zase moc konkrétní, ukazuje věci, jak jsou a nedává prostor imaginaci. Takže radši moc nikoho nesleduji.

Co mě inspiruje z cestovatelské literatury jsou velcí cestovatelé. Nedávno jsem se setkal s panem Zikmundem. Za 50 let budu moci vnoučatům říci, že jsem ho potkal, udrží se kontinuita mezi cestovateli. Mám rád i pana Stingla. U obou mě inspiruje pokora, se kterou na cestách přistupovali k místním lidem. A ještě mám jednoho oblíbeného autora. Je jím trochu zapomenutý Richard Halliburton, který cestoval na přelomu 19. a 20. století a na cestách rád rekonstruoval historické události. Třeba přešel Alpy na slonovi. Měl jemný, milý smysl pro humor, vše bral s nadhledem.

…a skončil špatně.

V 39 letech zahynul při přeplouvání Atlantského oceánu na čínské bárce. Každopádně mě hrozně baví jeho mladický švih a smysl pro humor. S ním já se identifikuji. Není třeba cestování ukazovat jako něco velkolepého, ale jako něco, co může prožít každý jinak. Když znáte lidi z různých zemí světa, věci se vás pak víc osobně týkají. Když dnes v televizi vidím, že ve Švédsku a Řecku jsou velké lesní požáry, tak před rokem by to pro mě byla jen další smutná zpráva, protože jsem tam nikdy nebyl. Teď je to pro mě hluboce osobní věc, protože jsem tam byl a znám tam pár lidí. A kdykoli potkám Švéda či Řeka, nebude to cizí člověk, ale někdo, jehož zemi jsem navštívil. To je ta nejlepší věc na cestování. Že nám dává přesah, který tak potřebujeme k řešení celosvětových témat.