Letos a příští rok to bude pro kulturu těžší než za covidu

Vlna nespokojenosti se zvedá na české kulturní scéně a silná kritika v posledních týdnech míří směrem k ministerstvu kultury. Po covidu vše působí, jako by se provoz vracel k normálu, ovšem je to jen zdání na povrchu. Ceny energií jdou nahoru, inflace roste, nájmy se zvyšují. Současně s tím se publikum do koncertních sálů, divadel i galerií nevrací v takové míře, jak by se dalo čekat - i ono šetří. Postcovidovou krizi umocňují pochybností nad konáním ministerstva kultury. Na konci dubna se dvě odborné komise - pro divadlo a pro tanec – distancovaly od způsobu, kterým úředníci nově rozdělují peníze festivalům. Hlavním důvodem bylo, že metodika stanovení výše dotace byla vypracována až poté, co členové komise vyhodnotili projekty, tudíž nebyla dopředu známá všechna pravidla. Nespokojenost na literární scéně zase vyvolalo snížení podpory pro vydávání české literatury o 700 tisíc, což znamená, že se podpory nedočká 46 titulů (loni to bylo pouze 11). Existence mnoha dlouhodobě úspěšných a významných kulturních institucí je v tuto chvíli závislá podpoře, která buď nepřichází včas, nebo je nejistá. To je mezi mnoha jinými i případ orchestru PKF – Prague Philharmonia, jehož ředitelka Kateřina Kalistová v této souvislosti mluví o otázce bytí a nebytí.

Nenastalo nyní paradoxně ruku v ruce s uvolněním, k němuž se všichni v posledních dvou letech upínali, zároveň to nejobtížnější období pro českou kulturu?

Můj názor je, že tento a příští rok bude pro mnohé instituce těžší než za covidu, kdy se provoz omezil. Existovala možnost mimořádné pomoci státu a první rok i Prahy, abychom se udrželi při životě. Nyní ale nastala doba, o níž si už všichni mysleli, že vše bude v pořádku. Že se to zase rozjede a zase budeme spokojení. Budeme chodit na kulturu a bude narváno, jenže ono to tak není - a s tím přichází velká deziluze lidí v kultuře. Publikum neví, jak se bude se současnou inflací a s válkou vyvíjet ekonomická situace, proto šetří, nekupuje si lístky jako dříve. To těžké teprve přijde.

Týká se to i PKF?

Nám naštěstí neubývá individuálních návštěvníků koncertů ani abonentů, kteří si kupují lístky na celou koncertní řadu. Během sezóny máme devět koncertů a každý hrajeme jen jednou, takže to je pro publikum unikum. Na to si stěžovat nemůžeme. Ale já samozřejmě nechodím jen na náš orchestr, takže vidím, že vždy není plno. Úbytek zájmu je znát na úrovni individuálních lístků. Lidé neplánují dlouho dopředu. Vyčkávají, nevědí, co bude. Už prostě není vyprodáno půl roku předem.

V čem tedy bude letošní sezóna jiná?

Rostou ceny energií. Zhruba o 30 procent, to se týká všech – divadel i koncertních sálů, kde šly nahoru i nájmy. Celou příští sezónu hrajeme v Rudolfinu, tam se také potýkáme s dílčím nárůstem. A když jezdíte po festivalech a do zahraničí, musíte se tam dopravit třeba autobusem. Když jsme v létě loňského roku plánovali turné do Itálie a Francie, tak byly ceny za dopravu naprosto jinde než dnes.

Co z toho pro vás aktuálně vyplývá?

 PKF – Prague Philharmonia je mezi orchestry v Česku unikátní tím, že jsme soukromý orchestr, kterých není mnoho. Obvykle jsou orchestry zřizovány městem nebo kraji, které je podporují, ovšem my jsme nestátní nezisková organizace. Současně máme 50 kmenových hráčů, kteří jsou financováni na stálé honoráře. A měsíční mzda  - okolo třiceti tisíc, což je na Prahu stále podprůměrný plat - jim chodila i v době covidu. To jsme nepřerušili. Dnes kromě čtyřletého grantu od hlavního města Prahy čerpáme na ministerstvu kultury z programů státní podpory divadel a orchestrů - a to je pro nás stěžejní grant. V minulém roce jsme dostali 13,5 milionu, nyní čekáme na výsledek, jak to dopadne letos. Říkám to sice trochu v uvozovkách, ale je to pro nás otázka života a smrti.

Mohli byste fungovat bez tohoto grantu ministerstva kultury, nebo pokrýt náklady, kdyby byl nižší?

Když ho dostaneme výrazně nižší, tak ne.

Plánujete už nějaké kroky? Zdražení vstupenek, škrty v programu?

Zatím nic takového neplánujeme. Čekáme, jak grant ministerstva kultury dopadne. Pro nás je dlouhodobý cíl vrátit se do stavu, jaký panoval v předcovidové době, kdy byl orchestr financovaný z veřejných peněz ze zhruba třiceti procent a ze sedmdesáti byl soběstačný. V minulém roce, v tom covidovém, jsme se pohybovali lehce nad čtyřiceti procenty z veřejných peněz. Obrovský problém nyní ale je, že si nemůžeme na provoz vydělávat hraním na zahraničních zájezdech, což byla stěžejní část našich příjmů, a to se hned tak nevrátí.

Čím to?

Pro nás byl vždy zajímavý asijský trh, jezdilo se i do Ománu. Na zájezdech a turné se vydělávají peníze. Ovšem asijský trh se z hlediska covidu jen tak neuvolní. Bude trvat tři čtyři roky, než se to vrátí do původního stavu.

Jakou v tuto chvíli zaujmete strategii?

Stabilním zdrojem příjmům se pro nás staly peníze od sponzorů a mecenášů - a o ně se budeme chtít v budoucnu ještě více opřít. Myslím, že prestiž sponzorovat umění v Česku poroste, a pro instituce to bude důležité i kvůli nestabilitě veřejného financování.

Sama máte zkušenosti z obou stran. Ve dvou obdobích jste působila jako úřednice na ministerstvu kultury, měla jste na starosti právě živou kulturu, nyní to zažíváte v kůži žadatele. Dokážete pojmenovat, co by efektivně pomohlo české kultuře?

Kdybych mohla mít pouze dvě přání, co si počít s českou kulturou v následujícím volebním období, bylo by to dostatečné finanční zajištění stávajících dotačních titulů ministerstva kultury - a systémovým krokem by pak bylo víceleté financování na úrovni státu, které za stávající právní úpravy není možné. Je potřeba v tom smyslu změnit zákon o rozpočtových pravidlech, který je samozřejmě v gesci ministerstva financí. Přesto - kdyby vláda zavedla čtyřleté financování, jako to dělají územně samosprávné celky, strašně by nám to pomohlo. My jsme téměř v polovině roku a já nemám ani ponětí, kolik dostaneme peněz od ministerstva kultury. Moje jediná jistota je, že to bude míň, než jsme měli loni kvůli škrtům.

O jak velké škrty se jedná?

V loňském roce se v programu rozdělovalo 750 milionů, letos je prozatím schváleno 300 milionů a o navýšení o dalších 50 milionů se jedná. Z toho jdou 4/5 na divadla a 1/5 na orchestry. Ale kulturní instituce jako profesionální orchestr musí plánovat několik let dopředu. Nejde se nechat unášet proudem a reagovat na v průběhu času. Musíte mít naplánováno několik sezón dopředu. A pokud v půlce roku nevíte, kolik dostanete, dá se kulturní instituce řídit jen velmi obtížně. A aby mohla kultura fungovat, vykonávat veřejnou službu a reprezentovat Českou republiku, nelze ji vnímat jen jako nějakou zájmovou činnost. V případě našeho orchestru to znamená, že je plný profesionálních hráčů, kteří od pěti let neznají nic než hudbu, hrají na světové úrovni a často jezdí reprezentovat Česko a českou hudební tradici do zahraničí. To samo má pro Českou republiku ohromný význam.

Vy jste do čela PKF nastoupila v únoru 2020, pár týdnů před lockdownem. Neprožila jste tedy ještě ve vedení žádnou normální sezónu. Vše bylo zatím atypické…

Když jsem 7. února nastoupila, moje první rozhodnutí bylo, že jsme ještě před lockdownem rušili koncert v Asii, účinkování na festivalu v Koreji.  A pak už to šlo jedno za druhým. Pro zaměstnance v kanceláři to bylo psychicky náročné. V kultuře panuje uspokojení z toho, že uskutečníte projekt či představení. Můžete ten zážitek společně sdílet a mít z něj radost. To je jedna z odměn za to, že děláte v kultuře. Ale tady se rok a půl na něčem dělalo, plánovalo se, pak zase přesouvalo a na poslední chvíli rušilo kvůli restriktivním opatřením. To bylo demotivující a všichni si tu prošli očistcem. Naštěstí na to člověk rychle zapomene.

Takže se v tomhle vracíte do normálu?

Už loni v červnu jsme začali hrát a od září hrajeme zcela normálně - a nezrušili jsme jediný koncert. Bavíme se také o nové koncepci dětské řady. Člověk si ale uvědomil, jak jsou kulturní instituce křehké a nestabilní ze své podstaty, a právě proto je stát nezastupitelný s jeho možnou pomocí a podporou, jak složité situace překlenout. Hodně se mluví o tom, jak se staví nové koncertní sály v Brně, Ostravě i Praze – ale pokud nebudeme myslet na kulturní instituce, jako jsou tvůrčí soubory, orchestry, tak v těch sálech nakonec nebude mít kdo vystupovat.