Pandemie covidu byla v něčem snad i nádherná

Šití roušek, prázdná Praha, operní pěvkyně jako pokladní v supermarketu, antirouškařské demonstrace, zdravotníci v první linii, srnky v nemocnicích. Byli jsme best in covid? Jak se česká společnost popasovala s virem, který pozastavil svět? Dva pandemické roky, které se zdají být dnes už nesmírně daleko, zachycuje observační dokument Velké nic, který ve čtvrtek vstoupil do českých kin. Režisér Vít Klusák v něm poprvé spojil síly s manželkou Marikou Pecháčkovou a bezprostředně po začátku pandemie v březnu 2020 začali natáčet dobu, kterou charakterizoval chaos, absurdní situace, obrovská solidarita i obrovská rozhádanost. Empatický, jemně ironický černobílý snímek je i úvahou nad tím, co covid ve společnosti změnil a co se naopak rychle vrátilo „do normálu“. „Chtěla jsem, abychom covidovou dobu snímali jako něco, v čem se rodí cosi nového, čehož tep je slyšet jen tehdy, když se všechno ztiší a zastaví,“ říká Marika Pecháčková.

Co byl úplně první záběr, který jste natočili?

Vít Klusák (VK): Předposlední záběr celého filmu. Na liduprázdném Hradčanském náměstí probleskuje do kamery slunce a z levé strany proběhne běžec.

Marika Pecháčková (MP): Jeli zachytit prázdnotu a ticho, ale v tu ránu přijelo asi dvanáct náklaďáků a začali rekonstruovat morový sloup. Přivezli po deseti letech sochu svatého Víta, kterou na něj chtěli umístit. Morový sloup je tam na památku jedné z posledních pandemií v Čechách. Řekli jsme si, že je to znamení, abychom do toho filmu šli.

Na pandemii covidu má každý názor – a často jsou to názory diametrálně rozdílné a vyhrocené. I vy máte určitě názor. Proč jste ten film vlastně dělali?

VK: Chtěli jsme přepólovat diskusi, kterou charakterizovalo hlavně „Už aby to skončilo, už abychom se mohli vrátit k normálu“. O pandemii a jejích souvislostech se mluvilo jako o něčem otravném, co všechno zničilo, pokazilo, překazilo a je zapotřebí se vrátit k tomu, jak svět fungoval dřív. Oba jsme cítili, že nás to vytržení ze stereotypu baví a zajímá a že se nám líbí prázdná místa a zastavení koloběhu běžnosti. Chtěli jsme ukázat, že pandemie je v něčem i snad nádherná.

Nádherná možná není slovo, které by použili lidé, kteří třeba přišli o práci nebo se ocitli v existenční nouzi. Ze dne na den byli v nejistotě, v depresi.

VK: Právě proto se trochu to slovo „nádherná“ stydím použít. Uvědomuji si, že je spousta lidí, kterým někdo zemřel, měli existenční problémy, ale také jsem se setkal s lidmi, kteří přestali dělat něco, co je nebavilo, nebo se odstěhovali na venkov. Znám dost tátů, kteří konečně viděli děti vyrůstat. Sám jsem jeden z nich.

MP: Ve filmu se objeví nápis „We won’t return to normality, because normality was the problem“, který pro mě byl myšlenkovou kotvou filmu. Vracela jsem se k ní při výběru toho, co v něm má nebo nemá být. Osobně vnímám pandemii jako svého druhu mesiáše, protože to, jak se zamíchalo ve světovém dění kartami, bylo nějak spásné. Jakoby klíčil nový svět. Během natáčení jsem si uvědomila, že do toho snažím vnášet mytický jazyk. Chtěla jsem, abychom covidovou dobu snímali jako něco, v čem se rodí cosi nového, čehož tep je slyšet jen tehdy, když se všechno ztiší a zastaví. Na jedné straně je zkažená společnost, ve které je pro nás všechno živé produktem nebo objektem - a na straně druhé toužení po lepším světě, jehož závan covid přinesl.

Tuhle perspektivu potenciálu rodícího se lepšího světa jste sdíleli? Vzhledem k vašim předchozím, více politickým, sociálně-kritickým a ironizujícím filmům, kde jste víc před kamerou, bych čekala, že se na to téma budete chtít podívat jinak.

VK: Východisko jsem sdílel, ale vykládal jsem si to pragmatičtěji. Zajímalo mě, že pandemie ukázala, že procesy, o kterých běžně říkáme, že jsou nezastavitelné, protože by všechno zkrachovalo a nastala by strašná bída, jdou omezit a kupodivu to zas tak nebolí. Že lze ze dne na den posadit letadla na zem. Bral jsem si z toho, že je to taková výzva před zkouškami, jež nás čekají v souvislosti s globálním oteplováním. Pandemii beru jako test, že jde zatáhnout za záchrannou brzdu ze dne na den. Že bude možné ty drastičtější kroky udělat, aniž bychom se museli děsit, že tím skončí svět.

Jak jste prožívali první lockdown?

VK: Hned jsme se pustili do natáčení. První natáčení den byl 24. března 2020. Do čtrnácti dnů jsme poskládali štáb, z Británie koupili respirátory, jeden za 450 korun. Bez vlastních ochranných prostředků by nás nikdo nikam taky nepustil.

MP: Vít v Praze točil a já odjela s dětmi na chalupu, protože jsem se bála. Zažívala jsem asi dost opačný čas než Vít – zastavení, které bylo magické.