Občas mi čtenáři vyčítají, že se identifikují s postavou, která je fakt na dně, říká vítěz Litery

Známe se skoro třicet let, čili si i teď budeme tykat. Nepředpokládám, že bys takový úspěch v soutěži čekal, nebo čekal?

Mě překvapilo už to, že mi to v Hostu chtěli vydat. Ale když už se stalo, tak jsem si říkal, že by třeba aspoň nominace být mohla.

Vítězný Čistý, skromný život je tvoje už pátá kniha. A Stejně ses bál, že ti v nakladatelství řeknou „nemáme zájem“?

Tak možná jsem si byl jistější než u první sbírky povídek. Ale skutečně jsem si nebyl jistý, že je v tom naprosto nepochybná, mimořádná a jednoznačná kvalita, před kterou si všichni kleknou. Taky jsem jim to posílal ve tvaru, který byl předběžný, potom se to ještě dost vyvíjelo. Některé texty šly pryč.

V literatuře jsi začínal jako básník. Potěšilo tě, že se letos po dlouhých letech stala Knihou roku právě básnická sbírka Miloše Doležala Jana bude brzy sbírat lipový květ?

Letošní Magnesie byla vůbec plná drobných překvapení. Dalo by se tam zařadit i moje ocenění, protože povídky taky moc často nebodují - ani se neobjevují v nominacích.

Čím si to vysvětluješ?

Povídky jsou úžasný žánr, já je teda miluju. Ale asi je problém udělat z povídek knížku, která by držela pohromadě a měla koncepci. Román je komplexní dílo, které tě vtáhne a ve správnou chvíli vypustí. Sbírky povídek jsou často takovým sběrem za určité autorovo období. Ani Čechov neudělal sbírku povídek s nějakou koncepcí. Na druhou stranu, když se zadaří knížka povídek, která základní úběžník má, pak to může být skvělé. Mám třeba hrozně rád sbírku Dubliňané od Jamese Joyce. Ze střípků jeho osudu se mu povedlo poskládat komplexní obraz Dublinu. Povídka má oproti románu sílu v ráznosti a přesnosti.

Čteš tvorbu konkurence?

Naši povídkáři jsou skvělí i v kontextu světové literatury. Dělám kurzy tvůrčího psaní, je to spíš takový kulatý stůl, než že bych rozdával rozumy. Často si povídáme o Markovi Šindelkovi, což je neuvěřitelný aktuální fenomén. Když si vezmeš jeho knížku Zůstaňte s námi, tak to je forma povídky, která má styl, který se ve světové literatuře v podstatě ještě neobjevil. Je to originální, svérázná záležitost, strašně vtipná a přesná. Podařilo se mu dosáhnout vrcholu v povídkovém umění. Totéž platilo pro Jana Balabána. Také mám rád klasiky, kteří jsou trošičku pozapomenutí. Třeba Jaromíra Johna, jehož Večery na slamníku jsou srovnatelné s Hemingwayem. Ten svojí strohou novinářskou formou vytvořil zlom v literatuře. Ale totéž najdeš u Johna už o nějakých deset dvacet let dřív.