Nejdříve zeď nářků, pak centrum protestů, dnes turistický magnet

Přesně před čtyřiceti lety večer, tedy 8. prosince 1980, zastřelil duševně chorý Mark David Chapman Johna Lennona, který se tehdy vracel domů v doprovodu své ženy Yoko Ono do jejich newyorského bytu. Smrt světoznámého hudebníka a spoluzakladatele Beatles rezonovala po celém světě a výjimkou nebylo ani tehdejší komunistické Československo, kde v reakci na tragickou událost vznikla tzv. Lennonova zeď.  Stojí na pražském Velkopřevorském náměstí poblíž parku Kampa a v 80. letech se postupně stala místem, kde se shromažďovali odpůrci komunistického režimu. „V den výročí Lennonovy smrti se tu každý rok konala vzpomínková setkání. Šlo o shromáždění, kam chodili různí lidé, ať už to byli fanoušci Johna Lennona, rockové hudby nebo lidé, kteří měli rádi folk. Další se objevovali proto, že to získalo punc zakázané akce. V druhé polovině 80. let tato shromáždění přecházela v demonstrace, proti kterým pak poměrně ostře zasahovala policie,“ říká historik Petr Blažek, který o tomto známém pražském místě před několika dny vydal knihu Lennonova zeď v Praze (jejími spoluautory jsou Filip Pospíšil a Roman Laube).

Po sametové revoluci se však z někdejšího protestního plácku stal turistický magnet, kde si zahraniční návštěvníci Prahy pořizují fotografie. V den 40. výročí Lennonovy smrti je ovšem i toto místo vzhledem k probíhající pandemii nezvykle poloprázdné, jen dvě dívky tu zapalují svíčku a stárnoucí rocker si pořizuje selfie. Zeď však navzdory všemu zjevně stále plní funkci jakéhosi veřejného komunikačního prostoru – v prosincovém odpoledni roku 2020 je popsaná nápisy, které vyjadřují podporu demonstrantům v Hongkongu nebo odsuzují válku v Náhorním Karabachu. „Myslím, že i přes tu velkou proměnu si aspoň částečně zachovala funkci prostoru pro sebevyjadřování,“ souhlasí historik. Tuto funkci ostatně měla už dávno před Lennonovou smrtí – lidé tu psali nápisy a vzkazy nejméně od začátku 20. století.

V Československu v reakci na smrt známého zpěváka vznikla tzv. Lennonova zeď. Na Velkopřevorském náměstí v sousedství Kampy kdosi napsal na bývalý hydrant nápis „Za Johna Lennona“ a nakreslil tam křížek. Víme o tom něco bližšího, například kdo to byl?

Bylo to několik dnů po 8. prosinci 1980. Zpráva o smrti Johna Lennona do Československa dorazila až následující den a posléze vznikla první podoba symbolického hrobu Johna Lennona. Konkrétně tam bylo napsané „Vzpomínáme“, „Za Johna Lennona“ - a k tomu byl nakreslený křížek. Vše napsané křídou na nice bývalé studny, která tam byla do roku 1905. Kdo to přesně byl, nevíme. V knize, která teď vychází, se nám podařilo zjistit, kdo dělal další podobu zdi, která už byla „formalizovanější“. Byl to nápis udělaný pomocí šablony a barvy – stálo tam „Za Johna Winstona Lennona“ a bylo tam datum narození i úmrtí a později přibyla také fotografie. Autorem byl Stanislav Jurčík, dnes poměrně známý restaurátor.

To bylo kdy?

Nápis křídou se objevil v polovině prosince 1980, nabarvený nápis za použití šablony později. Fotografie, které máme k dispozici, jsou z počátku března 1981. Tam už nápis křídou dávno není, ale je tam vidět barvou onen nastříkaný nápis. Pak někdo doplnil fotografii, která se měnila, jak někdo kradl nebo uklízel. A vše dostalo podobu symbolického hrobu Johna Lennona – ta vydržela do dubna 1981, kdy zeď byla poprvé přemalována, patrně v souvislosti s konáním 16. sjezdu Komunistické strany Československa.

Jak se z křídou načmáraného nápisu stalo neoficiální, ale všeobecně známé pietní místo?

V knize popisujeme tradici nápisů na zdech, která byla starší než zeď Johna Lennona. Tyto nápisy na zdech vznikaly na Velkopřevorském náměstí i na vedlejší Kampě v okolí Werichovy vily už dlouho před rokem 1980. Ta tradice je velmi stará, máme fotografie z počátků 20. století, kdy se už nápisy objevují. Máme je doložené i ze 30. let nebo později ze 60 a 70. let. Tehdy byly nápisy na zdech v okolí velmi časté, a nejen na Kampě, ale i na pozdější Lennonově zdi, které se tehdy říkalo Zeď nářků.

Co tam bylo za nápisy?

Byly to říkanky, výkřiky, slova i kresby. Objevovaly se tam verše Václava Hraběte nebo Vladimíra Holana, který nějaký čas bydlel ve Werichově vile na Kampě. Ale jak jsem řekl, nápisy tam byly už od počátku 20. století. Není to ostatně nic nového, tradice značek a nápisů sahá hluboko do středověku.

A tato tradice zásadně napomohla vzniku pietního místa.

Ano, bylo to místo, kde už pro vznik Lennonovy zdi bylo připraveno prostředí. Dá se říci, že Lennonova zeď plynule navázala na předchozí nápisy, i když zásadním způsobem proměnila jejich charakter.

Co se tam tedy odehrávalo po roce 1980?

Ve výročním dni 8. prosince se tu konala setkání přímo na Velkopřevorském náměstí nebo na nedalekém můstku přes Čertovku. Šlo o shromáždění, kam chodili různí lidé, ať už to byli fanoušci Johna Lennona, rockové hudby, ale i lidé, kteří měli rádi folk.  Objevovali se tam i lidé, kteří tam začali chodit proto, že vše získalo punc zakázané akce. V druhé polovině 80. let tato shromáždění přecházela v demonstrace. Zasahovala tam poměrně ostře policie, respektive Sbor národní bezpečnosti. První velké zásahy byly v roce 1984, byť i předtím docházelo k různým konfliktům nebo napadání. V roce 1984 to ale bylo ostré. Bezpečnost vytlačovala shromážděné fanoušky z Velkopřevorského náměstí až na Karlův most a ustupující dav hnala auty. Zároveň proti mladým lidem byli nasazeni psi a příslušníci používali obušky. To se opakovalo v letech 1986 a 1987. Rok 1985 je zase výjimečný v tom, že se povedlo udělat velký průvod Prahou.

Co všechno se u zdi dělalo a znělo?

U Lennonovy zdi se podepisovaly petice proti rozmístění raket středního doletu. Byl tam i jeden z prvních opozičních projevů, který měl v roce 1987 Otakar Veverka, pozdější zakladatel Mírového klubu Johna Lennona. Mluvil v něm o Janu Palachovi, Janu Zajícovi nebo Václavu Havlovi. K Lennonově zdi chodili lidé, kteří později zakládali Nezávislé mírové sdružení, zejména Tomáš Dvořák nebo Hana Marvanová. Chodili tam i další lidé z opozice, třeba vydavatel Vokna a dlouholetý politický vězeň František Čuňas Stárek, chodil tam Martin Jirous nebo Petr Placák. Zeď hrála roli prostředí, kde se lidé mohli setkat a dozvědět se novinky, podepsat petici za propuštění politických vězňů.

Jak na vznik Lennonovy zdi reagoval režim? Už jste zmínil, že setkání byla rozháněna Veřejnou bezpečností…

Režim se snažil přerušit shromáždění nejdříve pomocí represe, později sahal k méně viditelným, spíš sofistikovaným manipulacím. Třeba když se prostor zdi přeměnil na oficiální plakátovací plochu, nebo se na místo navážel písek. A později byl ještě sofistikovanější. Na objednávku SNB se v Městské knihovně v roce 1987 odehrál koncert věnovaný Johnu Lennonovi, jehož cílem bylo odlákat lidi z Kampy, aby nedošlo k velkému shromáždění a případné demonstraci. Když to nepomohlo, tak v roce 1988 přímo na místě svazáci uspořádali koncert. O Lennonově zdi dokonce jednalo předsednictvo Městského výboru KSČ a jeho šéf Miroslav Štěpán navrhoval, aby tam byla umístěna pamětní deska Johna Lennona, a tradici tak převzal režim.

S jakými argumenty?

S tím, že John Lennon není člověkem, který by měl být symbolem protirežimních aktivit, ale naopak člověkem, jenž kritizoval kapitalismus a Spojené státy. Tahle absurdní představa se nakonec nenaplnila a pamětní deska už v roce 1989 nebyla instalována. Později se však našla a v naší knize máme její fotografii. O zdi byl za minulého režimu připravován dokonce film, který byl ale odvysílán až v roce 1990. Byl napůl připravený ještě před listopadem, o svém setkání s Lennonem v něm mluví třeba Karel Gott. Druhá část už ale byla natočena ve změněné atmosféře po roce 1989. Ten film proto vyznívá strašně zvláštně: na jedné straně jsou tam nesmyslné předlistopadové fráze o Lennonovi, na druhé straně je tu zachycena porevoluční euforie po listopadu.

Fungovala zeď i mimo výročí smrti Johna Lennona?

Fungovala průběžně po celý rok, nejen o výročích. Bylo to oblíbené místo setkání lidí, kteří přijížděli do Prahy, měli rádi rock a nebo ji vnímali jako až poutní místo. Byť je paradox, že od roku 1982 neexistovala na původním místě - ta „pravá“ byla až do roku 1990 překrytá plakátovací plochou. Lidé se v té době setkávali v okolí blízkého můstku přes Čertovku. Výtvarník Pepino Marazzi na mostě vždy před setkáním nastříkal velký portrét Johna Lennona, u kterého se lidé shromáždili.

Proč režimu tak vadilo, že se lidé shromažďoval u zdi, a proč jim vadil Lennon?

Já myslím, že důvod souvisel s tím, že to nebylo organizované oficiálními strukturami. Jeden ze zdrojů odporu proti tehdejšímu režimu byl mezi příznivci rockové a undergroundové hudby – a zeď byla součástí toho všeho. Tehdejší shromáždění u Lennonovy zdi byla specifická v tom, že se konala každý rok, byla v centru Prahy a přerůstala v demonstrace, ale jinak nebyla zase tak výjimečná. Podobné zásahy proti lidem, kteří třeba chtěli udělat undergroundový koncert, byly celkem běžné. Myslím, že v souvislosti s Lennonovou zdí režim také vnímal to, že o ní poměrně rychle začala psát opoziční periodika. První články ve Voknu se objevily už v roce 1982, jeden tehdy napsala Věra Jirousová. O prvním setkání po Lennonově smrti psal i signatář Charty 77 Jiří Wolf a dával ho do kontextu svobodných projevů, hovořil o „zdi demokracie“. Mezi nápisy po prvním přemalování se objevovaly i takové, které mluvily o tom, že zeď byla zničená fízly.

Také tam někdo napsal „Vy máte Lenina, nechte nám Lennona“.

Ano, ty nápisy byly zkrátka politické. Informace o zdi v samizdatu byly každopádně jedním z důvodů, proč ji režim začal vnímat jako nepřátelskou aktivitu. O srazech informovala i zahraniční média a stanice jako Rádio Svobodná Evropa a Hlas Ameriky. To na místo přivedlo mimopražské návštěvníky.  Takže i když v rámci aktivit policie a preventivních výslechů ve školách a na pracovištích režim dosáhl toho, že část lidí se znovu na srazech neobjevila a zůstala doma, přijeli jiní. Ve druhé polovině 80. let už velkou část představovali mimopražští. Lennonova zeď získala pověst důležitého místa a když lidé jeli na koncert do Prahy nebo jen do hospody, tak se tam prostě zastavovali.

Jak se Lennonova zeď proměnila po sametové revoluci? A má dnes ještě původní význam zdi svobody?

V knize ukazujeme dalších třicet let vývoje, kde se odehrála řada událostí reagujících na aktuální dění. Konaly se tam různé demonstrace, umělecké skupiny ji přemalovávaly, byly tu happeningy. Samozřejmě zároveň se zeď stala turistickou atrakcí a zdrojem byznysu. Dnes dává obživu průvodcům a různým agenturám, kteří tam turisty vodí a prodávají jim spreje. I techniky malování se změnily, už to nejsou nápisy křídou. Ale myslím, že i přes tu velkou proměnu si zeď aspoň částečně zachovala funkci prostoru pro sebevyjadřování.

Asi dnes není shoda na tom, jak by mělo tohle místo vypadat…

Ano, různí lidé to vnímají jinak. Třeba místní vnímali s velkou nelibostí, když tam chodilo obrovské množství turistů, ale i to je odraz současnosti. Zeď už je součástí turistického průmyslu, byznysu. Dokonce se tam odehrály různé promo akce, ať už Národního muzea nebo Muzea Kampa. Zeď dokonce využila jedna automobilka k prezentaci nového typu vozidla, které z ní jakoby vyjíždí. Těch dalších třicet let je zkrátka také zajímavých. Včetně toho, že se tam ukazuje se i snaha o určitou konzervaci. Původní role místa pro odpor proti režimu se úplně nedaří, pokud se o to starají úřady. Několikrát tu byla snaha vytvořil oficiální Lennonův portrét, ať se toho účastnil magistrát nebo Mírový klub Johna Lennona. Ale výsledek vždy skončí stejně – vše je přemalováno. A je to asi nakonec dobře. Nejhorší by bylo, kdyby se z toho stala umělá atrakce a za peníze města by se tam dělo něco, co by nebylo vůbec spontánní.