Lidem se líbí, když si o vraždách odlehčeně povídají dvě kamarádky

Kdo ještě nikdy neposlouchal podcast Opravdové zločiny, může být jeho stylem trochu zaskočený. Dvě moderátorky si v jednu chvíli zcela vážným tónem vyprávějí o vraždě malého dítěte, ale o pár minut později už rozpustile vtipkují o partnerské žárlivosti a hlasitě se u toho smějí. Kombinace děsivých historek o skutečných zločinech a odlehčeného povídání je v každém případě mimořádně populární – podcast Opravdové zločiny je momentálně nejposlouchanějším dílem jak v žebříčcích Spotify, tak mezi Apple podcasty. „ My to říkáme jako kamarádka kamarádce. Já si myslím, že je to právě to díky tomu odlehčení stravitelnější,“ popisuje styl podcastu jeho spoluautorka Bára Krčmová. A její kolegyně Lucie Bechynková dodává, že tenhle jejich styl vznikl přirozeně. „Bára chodila ke mně domů na filmové večery koukat na horory, obě nás to téma bavilo, často jsme si o zločinech povídaly. Tak jsme si řekly, pojďme to zkusit nahrávat.“ Výsledek, který před dvěma lety začal jako volnočasová zábava, momentálně poslouchá kolem čtvrt milionu lidí - a autorky z něj plánují udělat své hlavní povolání. Velký úspěch jejich pořadu odráží celosvětový zájem o žánr true crime – podcasty o zločinech bodují po celém světě. Otázkou, co lidi na těchto temných příbězích tak přitahuje, se zaobírá hlavní téma v aktuálním Respektu. Následující rozhovor je jeho doplněním a pozvánkou ke koupi.

Lucie, v jedné z posledních epizod podcastu Opravdové zločiny vyprávíte příběh čtyřletého děvčete jménem Sharon, které v USA kdysi dávno beze stopy zmizelo, ale jeho tělo se teď po 64 letech povedlo policii identifikovat a vraždu vyřešit. Proč jste si zrovna tenhle příběh chtěla vyprávět?

Lucie: Jako vždycky jsem hledala na internetu informace o různých zločinech.  Sleduju spoustu zahraničních portálů, CNN, BBC, informace pak dohledávám třeba i na menších portálech. Narazila na příběh, že rozlouskli více než šedesát let starou vraždu a říkala jsem si, že tohle by k nám mohlo patřit. Ale je to strašně smutný příběh.

Čím konkrétně vás zaujal víc než jiné, že jste si řekla, že by mohl být zajímavý pro podcast?

Lucie: V podcastu máme široké spektrum zločinů, kromě vražd třeba i nevyřešené krádeže ve velkých galeriích. Nikdy mě nenapadlo, že by k nám něco nepatřilo. Pole zločinu je široké a já se snažím střídat témata. Musíme dát taky prostor lidem pro nádech, abychom je úplně nezničily. Mít každý díl o týraných dětech by pro ně bylo náročné.

Co si z příběhu Sharon posluchač odnese dnes?

Lucie: Já se trošku bojím, že si z toho něco odnesu, až budu mít vlastní dítě. Doma jsme se každopádně přítelem bavili, že naše budoucí dítě bude nejspíš nosit airtag nebo čip ukazující jeho polohu. Neumím si představit, že ho pustím samo do školy. Zrovna Sharon mi ale dala naději. Poslední dobou máme hodně případů vyřešených po desetiletích. Když se rodina dočká aspoň vysvětlení, je to pro ni zásadní úleva.

Báro, vy jste si v té samé epizodě vybrala k odvyprávění příběh Američanky Cindy James, kterou dlouho terorizoval neznámý agresor. Ona to bez úspěchu hlásila policii a pak se našla mrtvá s rukama spoutanýma za zády.

Bára: Narazila jsem na něj náhodou. Sleduji zahraniční instagramové účty, kde se dávají updaty a novinky, co se týče zločinu. Na jednom z nich byla právě fotka Cindy James. Ten příběh byl v něčem jiný, než co jsme dosud dělaly. Začalo to jako stalking, kdy jí někdo vyhrožoval zabitím, posílal jí výhružné dopisy - a dopadlo to, jak to dopadlo. Nejvíc mě na tom rozčílilo, že to policie to uzavřela jako sebevraždu, což prostě nesedí. To mě vyprovokovalo, abych to zpracovala.

Čím přesně tenhle příběh prošel vaším filtrem, že je dost zajímavý pro podcast?

Bára: Jednak tím, že si nevzpomínám, že bych něco podobného dřív zpracovávala. A pak taky to, že ta žena byla terorizovaná neznámou osobou několik let a nikdo jí nevěřil. Je to věc, která se může stát nám všem, ať už ženám nebo chlapům. Někdo vás sleduje, pomalu se to vyhrocuje a je důležité to řešit hned na začátku. Ona to řešila, ale nikdo jí bohužel nepomohl. Chtěla jsem tím mimo jiné říci, že když to nastane, tak radši se odstěhovat pryč, než to nechat zajít až takhle daleko.

Jsou tyhle dva případy pro váš podcast typické?

Bára: Zrovna ten můj byl v jádru stejný jako všechny ostatní. Hrála tam asi roli mužská ješitnost, rozvod, zlomené srdce. Jiné tam bylo stalkování, nečinnost policie - a že se to nevyšetřilo.

Lucie: Můj příběh holčičky byl bohužel typický. Příběhů dětí, které zmizí a najdou se po desítkách let, jsou spousty.

Vaše vyprávění je specifické v tom, že je nepodáváte jako detektivku. Nesnažíte se popsat, jak policie věc vyšetřila, spíš z pohledu jakéhosi vševědoucího vypravěče popíšete, co se stalo. Není tam tajemství a napětí, kdo je vrah. Co je tedy ta odměna, kterou posluchač dostane?

Lucie: On ten příběh dostane taky, ale v jiné formě. Nás poslouchají hlavně – asi z 80 procent - ženy a baví je právě ta forma. Že to není dokument. Třeba Kriminálka, která vypráví o zločinech detektivně, má obrovskou výhodu, že má záznamy z místa činu a rozhovory s policisty. My ji posloucháme a baví nás to, ale náš styl je jiný. Říkáme to odlehčeně jako kamarádka kamarádce; dopředu se ani nedomlouváme, o kom bude která z nás mluvit, abychom se nepřipravily o tu emoci a překvapení. Posluchač svůj příběh dostane, ale třeba v líp stravitelné verzi. Kriminálka je hodně brutální, ale právě ta naše light verze příběhu možná lidi baví.

Proč vůbec myslíte, že lidi baví poslouchat často velmi děsivé příběhy o vraždách, zmizení dětí, znásilněních?

Lucie: Já myslím, že lidi se rádi bojí. A taky je to baví proto, že se to reálně děje. Hodně nám píšou holky, že když se jim něco špatného děje, třeba se rozcházejí či rozvádějí, že když vidí, že je na tom někdo hůř, tak jim to pomůže. Že když nejste svázaní ve sklepě a nikdo vás nemučí, je to vlastně dobré.

Takže svou roli hraje i škodolibost?

Lucie: Cizí neštěstí vždy potěší. Problémy, které máte, ve srovnání s oběťmi zločinu vlastně nejsou tak špatné.

Vy se netajíte tím, že vás tyto příběhy fascinují. Kdy to začalo?

Bára: Máma mě od osmi let brala do kina na horory. Můj první byl 3:15 zemřeš. Taky jsme spolu sledovaly pořady o nadpřirozených jevech a hrozně nás to bavilo. S mamčou jsme byly na to takové parťačky. Když jsem byla starší, kupovala jsem si pak časopisy o zločinu. Hrozně ráda jsem se bála, tak bych to popsala. Ráda v sobě vyvolávám pocit úzkosti a strachu. Dělá mi to dobře, uvolním se u toho. Když čtu příběh, který připravuji do podcastu, vyvolává to u mě emoce, že si člověk říká, co hrozného se to děje na tom světě. A současně mám takový příjemný pocit, že je mi z toho ouzko, i když vím, že je hrozné to tak říct. Stejně tak hrozně ráda vyhledávám místa, kde se staly nějaké tragédie. Když jsem byla v Mnichově, kde vystříleli Mc Donald’s, tak jsem se do té restaurace jela podívat, abych stála přímo na místě. Až pojedu do Paříže, pojedu se podívat do Bataclanu, abych byla na místě, kde se stala ta tragédie. To temno mě vždycky pohltí a hrozně mě to fascinuje.

Lucie: U mě to na začátku bylo možná totéž, co říká Bára, bavilo mě to. Člověk vypne od všedních starostí.  Ale reálně bychom mrtvolu najít nechtěly. My jsme hrdinky, až když už je po všem. Ale motivace už není jen přinášet strašidelné příběhy. Teď máme zpětnou vazbu od lidí, která je často strašně pozitivní. Jedna holka nám třeba napsala, že díky nám dokázala opustit partnera, který jí bil, protože jsme měly díl s Bílým kruhem bezpečí. Nebo na naši besedu s posluchači přišla paní, že se u nás naučila jíst, ačkoli předtím trpěla příjmem potravy. Říkala nám, že jsme jí zachránily život. Když teď zpracovávám příběh, tak se těším, že mě to bude bavit, ale zároveň už to beru i tak, že to zlepšuje lidem život.

Co vás vlastně inspirovalo k podcastu?

Lucie: Úplně na začátku byl americký podcast, který jsem poslouchala. Dvě kamarádky si v něm vyprávějí o vraždách a já si říkala Jéžiš, to by mě strašně bavilo. V té době byla i silná éra dokumentů na Netflixu, já to všem vyprávěla, ale nikoho to nezajímalo. Bára v té době chodila ke mně domů na filmové večery koukat na horory, obě nás to téma bavilo, často jsme si o zločinech povídaly. Tak jsme si řekly, pojďme to zkusit nahrávat. Jsme rozhlasové moderátorky, tak to pro nás nebyla složitá práce, kterou bychom se musely učit. Navíc v podcastu jedeme na první dobrou, nestříháme; vše tam necháme, přeřeknutí i smích. Řekly jsme si, že takový podcast tu není a že se to třeba chytí. Pak jsme měly prvních dvě stě posluchačů a byly jsme nadšené. Bez reklamy, bez ničeho, to nás povzbudilo. A následně začal covid a nás bavilo a taky motivovalo něco dělat během lockdownů. Teď už si život bez podcastu neumíme představit.

Bylo tedy důležité, že jste předtím byly kamarádky?

Lucie: Ano. My jsme opravdu si chodily povídat o zločinu, jako když děti chodí do zájmového kroužku. Kdybychom s Bárou nebyly kamarádky, tak bychom podest nezačaly dělat. Chcete to dělat s někým, koho máte rád.

Ve vašem nesestříhaném podcastu  je třeba minuta smíchu, kdy se jedna z vás neudrží po vtipné narážce té druhé. Drsné příběhy vražd prokládáte vztahovými anekdotami a historkami se svého života, někdy hodnotíte i fyzický vzhled vrahů. Někomu tohle vadí a přijde mu to jako zlehčování tragédie, ale většina fanoušků vás právě proto poslouchá. Jak k tomu přistupujete vy samy?

Bára: Já si myslím, že je to díky tomu odlehčení víc stravitelné. Snažíme se o formu, jako byste seděl s kamarádem u piva a říkal mu nějaký příběh. To je podle mě vždy nejlepší cesta. Co se týče komentářů, tak míra hejtů oproti podpoře fanoušků je strašně malá. Bylo by ostatně divné, kdybychom nikomu nevadily a všichni nás jen milovali. Když někdo píše, že ho štvou naše kecy a že se mu nelíbí náš styl, je to s největší pravděpodobností nový posluchač. Když jsme začínaly, hodně lidí se ozývalo, jestli to nepřeháníme, že je to za hranou. Ale pak přišli na to, že se jim to líbí. Fanoušci už teď vědí, co od nás čekat.

Lucie: Když chce někdo vážné vyprávění alá dokument, může jít jinam, třeba si poslechnout zmíněnou Kriminálku. Pro náš styl je taky zásadní, že si skoro nic neříkáme dopředu. Napíšeme si jen navzájem jméno vraha nebo oběti, jejíž příběh budeme zpracovávat, abychom nezpracovávaly stejný příběh. Jinak si neříkáme nic, aby byly reakce té druhé spontánní.

Kolik lidí vás poslouchá?

Lucie: S některým dílem se dostaneme třeba na čtvrt milionu lidí. V žebříčcích Apple Podcasts a Spotify býváme už druhým rokem první, nejhůř druzí. Na konci roku nám ze Spotify napsali, že jsme nejposlouchanější podcast v Česku.

Než jste začaly dělat podcast, byly jste dobrými vypravěčkami a teď jste tenhle um zhodnotily? Člověk asi pozná, že když třeba říká nějakou historku, ostatní se zatajeným dechem poslouchají.

Bára: Já studovala herectví, takže jsem byla na tohle určitě zvyklá. Hrála jsem i v divadle, takže tyhle postupy využívám vlastně permanentně.

Často se objevují scény, že vy vyprávíte příběh a Lucie to „zabije“ nějakou vtipnou hláškou. Máte nějak rozdělené role?

Bára: Fakt, že jsme každá jiná, je možná ten důvod, proč to funguje. Někomu třeba vadí, že mi Lucka skáče do řeči, ale pak někdo napíše, že se mu právě tohle líbí. Někdo může mít radši Lucku, někdo mě. Kdybychom byly obě stejné, tak by to tak nefungovalo.

Jaký díl vás samotné nejvíc šokoval nebo ho nemůžete dostat z hlavy pro jeho brutálnost?

Bára: Nejtěžší byl případ Jaroslava Oplištila. Byl v roce 1990 propuštěn na amnestii Václava Havla, ukradl malé dítě na Bulovce, znásilnil ho a zabil. U toho jsem si hned v několika věcech říkala, jak se to mohlo stát? Tehdy jsem dělala sérii o vrazích propuštěných na amnestii a říkala si, jak mohli násilníky a vrahy propustit a oni pak mohli pracovat v nemocnici, navíc s dětmi? Tenhle případ mě ranil nejvíc, protože šlo o dítě. Děti jsou nejhorší. Sama nemám děti, ale mám mladšího brášku a vždy si to vztahuji na něho.

Lucie: Já pořád čekám, až se vyřeší případ Stephena Averyho, jehož případ zpracoval seriál Netflixu Making of a Murderer. On je přesvědčený, že je neprávem odsouzený a snaží se o obnovení procesu. Ten člověk sedí už asi 15 let, jeho rodiče stárnou, on také. Až vyleze, bude mít zničený život. Hrozně bych chtěla mít v našem podcastu díl, kdy už bude na svobodě.

Změnil podcast vaše chování ohledně větší opatrnosti v běžném životě?

Bára: Jsem mnohem víc opatrná. Než nasednu do taxíku, vždy volám příteli a dělám, že čeká na druhé straně. Řeknu mu třeba, že jsem v bílé oktávce a jsem tam za deset minut, aby řidič věděl, že tam na mě někdo čeká, i když nečeká. Když večer venčím psa, chodím jen tam, kde jsou lampy. Je to někdy až paranoia, ale říkám si, že lepší než to podcenit. Někdy je člověk na špatném místě, ale spoustě věcí se dá předejít. Třeba hlídat si pití na párty, nechodit s cizími chlapy opilá domů, to jsou základy.

Máte pocit, že se pod vlivem podcastu celkově víc bojíte?

Bára: Nemám pocit, že bych se víc bála. Na začátku jsem byla v šoku, jak je svět prohnilý a čeho jsou lidé schopní. Pak jsem si ale řekla, že kdybych se měla všeho bát, nikdy bych se nikam nepodívala. Třeba se toužím se podívat do Kolumbie, protože mě lákají příběhy drogových kartelů, chci si udělat výlet do Medellínu a Bogoty. Rodiče to děsí, já jim říkám, že budu opatrná a nebudu chodit tam, kde je to nebezpečné. Je dobré si být si vědomý, že zlo tu je, ale nesesouvat se kvůli tomu.

Lucie: Já teď byla na dovolené a byla tam paní, která se s manželem pořád hádala. Měla jsem pocit, že mě pohledem prosí o pomoc. Řekla jsem si, že je doma určitě bitá, reálně jsem se zaměřila na to, jestli potřebuje pomoc, a pořád ji pozorovala. P“od vlivem podcastu je vám každý trochu podezřelý. Jsme celkově ostražitější, ale zatím asi ještě ne šílené.

Proč je ve vašem podcastu mnohem víc amerických případů než těch českých?

Lucie: Je to tím, že se trochu bojíme. Na české případy, kdy je pachatel už po smrti, postupně dojde. Chodí nám hodně námětů od posluchačů, které zpracováváme. Ale když nám třeba psali, ať zpracujeme případ zavražděného novináře Jána Kuciaka nebo mafiánského kmotra Mrázka, tak jsme si řekly, že do toho nikdy nepůjdeme. Plácneme třeba z legrace nějakou blbost, protože to je náš styl, a někdo to bude chtít vysvětlit…

Takže to není tak, že vás ty české tak nezajímají.

Lucie: Ty nejznámější případy jako Orlické vraždy nebo Roubala, neděláme, protože ta práce je už tak dobře odvedená, že bychom nosily dříví do lesa. Ale kauzy jako třeba Mrázek, tam se spíš bojíme.

Už teď máte za sebou přes 190 dílů. Jak dlouho ještě chcete pokračovat?

Lucie: Moje představa je taková, že až do důchodu.

Bára: Teď se mě na to ptala kamarádka a já jí říkala, že se pořád něco děje. Je to na jednu stranu strašné, ale děje se to pořád a bude se to dít dál. Na druhou stranu dobře pro nás.

Je to pro vás už hlavní práce na plný úvazek?

Lucie: Co se týče financí, tak ještě ne. Z poslechu máme minimální příjem, protože je zadarmo.  Nechtěly jsme jít cestou, abychom z lidí tahali peníze, jako je to třeba na platformě Patreon. Máme klub, kde si lidé můžou zaplatit členství, ale i když nezaplatí, tak se k nám dostanou. Taky máme besedy, což je jeden způsob přivýdělku.

Bára: Podcast samotný nám zároveň přinesl spoustu práce okolo. Lidé nás znají, zvou si nás na moderování a tak dál.

Jaké máte plány do budoucna?

Lucie: Do budoucna bychom se chtěly podcastem živit úplně. Zatím je to tak ve čtvrtině cesty. Rádio nás baví, ale bere to čas, který bychom mohli věnovat tomuhle. Teď je hlavní cíl mít vlastní studio, což budeme mít od září.

Posloucháte samy nějaké kriminální podcasty?

Lucie: Já se přiznám ke Kriminálce, ta mě dřív až štvala, jak je dobrá. Pak mě bavilo České podsvětí Josefa Klímy. A podcast Pohřešovaná, což byl jednorázový projekt. V Americe je toho strašně moc. Poslouchám My Favorite Murder, To Live And Die in LA nebo taky Unsolved Murders. V USA jsou hrozně daleko. To, k čemu my teprve přicházíme, už mají zažité.

Bára: Já poslouchám různé podcasty, nejen krimi. Líbí se mi třeba podcast Aura od Teri Hodanové, protože je stejně stará. Miluji taky Historii českého zločinu, která je dělaná jako rozhlasová hra.