Kolébka arabského jara se vrací k autoritářství: tuniský prezident si napsal ústavu

V Tunisku koncem roku 2010 začalo arabské jaro, tedy vlna demonstrací a revolt nesená touhou po důstojnějším a svobodnějším životě. V mnoha zemích byly ale naděje brzy zklamány - k moci se opět vrátili autoritáři nebo začaly letité občanské války. Samo Tunisko však dál platilo za premianta: zemi, které se navzdory všem potížím podařilo uvést do života demokratickou ústavu a měnit vlády v souladu s volebními výsledky. Tento týden si nicméně země schválila novou ústavu, která výrazně posiluje pravomoci současného prezidenta. Znamená to i konec této demokratické naděje? O tom jsme mluvili se specialistkou na Tunisko, politoložkou Terezou Jermanovou, která působí na katedře Blízkého východu Univerzity Karlovy a v Asociaci pro mezinárodní otázky.

Jaké nejpodstatnější změny nová ústava přináší?

Paradoxně skoro žádné, tedy pokud současnou situaci srovnáváme s děním za poslední rok. Pondělní referendum se nikoliv náhodou konalo 25. července, tedy ve stejný den, kdy tuniský prezident Kaís Saíd o rok dříve vykonal to, co mnozí nazývají pučem. Tehdy odvolal premiéra a pozastavil činnost demokraticky zvoleného parlamentu, který nechal obsadit armádními tanky. A začal vládnout dekrety. Nová ústava – alespoň v očích prezidenta a jeho příznivců – dává jakousi oficiálnější podobu jeho vládě jednoho muže. Říkám oficiálnější, nikoliv legitimnější, protože o její legitimitě panují v Tunisku i v zahraničí velké pochybnosti.

A pokud novou ústavu srovnáváme s její předchůdkyní z roku 2014?

Pak jde o diametrální rozdíl. Je patrný v kvalitě textu, v jeho demokratickém charakteru i v procesu, jakým vznikal. Současná ústava je narychlo spíchnutá a některé zásadní otázky nechává nevyjasněné. Zatímco ta minulá dělila exekutivní a legislativní moc mezi premiéra, prezidenta a parlament a zajišťovala nezávislost soudnictví, jinými slovy vytvářela systém brzd a protivah, v té současné prezident stojí nad všemi ostatními složkami moci. A žádné pojistky proti jeho svévoli tu neexistují. Konečně nynější text je patrně výtvorem především samotného prezidenta spíše než produktem debat mezi zastánci různých politických a názorových proudů, jak tomu bylo u ústavy z roku 2014. Ta byla přijata po dvou letech vyjednávání na základě široké shody napříč politickým spektrem.

Znamená to prozatím konec demokratických nadějí? Přední opoziční politici mluví o začátku diktátorské éry.

Nemyslím, že je to konec demokratických nadějí v tom smyslu, že v demokracii už nikdo nedoufá – i když pozorovatelé si nyní všímají rozšířené apatie mezi lidmi. Připomněla bych, že byl Saíd v roce 2019 zvolen prezidentem právě s nadějí, že v zemi sužované dlouhou ekonomickou krizí pomůže demokracii naplnit skutečným obsahem. Tedy nejen politickou soutěží stran ve volbách nebo svobodou slova, ale i důstojnými životními podmínkami. Kvůli těm nakonec tuniská revoluce na sklonku roku 2010 odstartovala. Dokonce i poté, co Saíd vloni rozpustil kritizovaný parlament, mnozí věřili, že je to nutná daň za potřebné oživení demokracie. Teď je už sice nad slunce jasné, že to bylo zbožné přání a demokracie se pro tento okamžik skutečně jeví ztracená, ale část lidí se s tím určitě nehodlá smířit.

Jaké byly jeho kroky?

Diktátorská éra nezačala nyní, ale už vloni. Pokud o tom někdo pochyboval po červencovém pozastavení činnosti parlamentu, Saídovy další kroky už byly v tomto ohledu jednoznačné. V září 2021 prezident pozměnil tehdejší ústavu tak, aby do svých rukou koncentroval veškerou politickou moc. Dokonce umožnil sobě samému posuzovat ústavnost svých činů. Jen o pár měsíců později zaútočil i na nezávislost soudů a krátce před referendem dosadil své lidi i do předtím nestranné komise, která dohlíží na průběh voleb. K tomu přidejme často brutální policejní zásahy vůči jeho odpůrcům nebo zatýkání kritiků pod záminkou urážky státního úředníka, které připomíná éru předrevolučního prezidenta Bin Alího (vládl v letech 1987–2011, pozn. red.). Není těžké si představit, že prezidentovi mohla imponovat myšlenka nechat si své výlučné postavení nechat stvrdit volbami – jakkoliv o demokratickém průběhu referenda můžeme pochybovat. Nová ústava tedy jeho diktátorské tendence neodstartovala, jen je potvrzuje.

Proč se pochybuje o regulérním průběhu referenda?

Kromě toho, jak text vznikal – tedy že nevyplynul z celospolečenské debaty, ale byl oktrojovaný přímo prezidentem – jsme mohli pozorovat několik problematických jevů, které provázely referendum i kampaň, jež mu předcházela. Například odpůrci prezidentem navrhovaného znění ústavy, kteří se dělí na dva tábory podle toho, zda referendum bojkotovali, nebo hlasovali proti, neměli v průběhu kampaně stejný přístup do médií jako jeho podporovatelé. Třeba do televize nebyli zvaní vůbec. Zároveň existují pádné obavy, že během referenda samotného docházelo k pochybením nebo přímo k manipulaci s výsledkem. Už dopředu se například experti báli, aby se komise, která dohlíží na průběh voleb, nepokusila pohrát si třeba s mírou volební účasti. Tedy zveřejnit například vyšší čísla, aby to vypadalo, že je ústava všeobecně přijímaná. A tyto obavy jen zesílily, když komise nejprve zveřejnila nekonzistentní čísla z volebních obvodů, která například neodpovídala jejich demografii, a poté je ze svého webu stáhla úplně. Den po zveřejnění předběžných výsledků navíc navýšila volební účast z 27 na 30,5 procenta, aniž vysvětlila, jak k tomu rozdílu došlo. Je ale velmi těžké podobná podezření prokázat, naprostá většina mezinárodních i tuniských pozorovatelských organizací účast na referendu odmítla, aby mu zbytečně nedodávaly zdání legitimity.

Jaký měl prezident Kaís Saíd vztah k arabskému jaru a jaká je jeho vize dalšího vývoje Tuniska?

Kaís Saíd v revoluci ani po ní žádnou zásadní roli nesehrál. Do politiky vstoupil jako kandidát na prezidenta v roce 2019. Byl politickým outsiderem, který do té doby nebyl mimo úzké právní kruhy (je to bývalý profesor ústavního práva) příliš známý. Přesto – nebo spíš právě proto – pro mnohé představoval jakési nové vzedmutí revolučních nadějí. Saíd tehdy odmítl všeobecně neoblíbené politické strany, které označil za zkorumpované, a vyzdvihl posílení hlasu občanů na lokální úrovni. To rezonovalo u té části Tunisanů a Tunisanek, kteří měli pocit, že jsou stávající politické reprezentaci ukradení a že jim nikdo nenaslouchá. A nakonec mu to získalo rekordní počet hlasů – ve druhém kole ho podpořilo 73 procent voličů.

Jaká je jeho vize?

Saíd věří, že recept na spokojené Tunisko leží ve změně politického systému. Expertka na tuniskou politiku Monica Marks jeho představu o ideálním systému popsala poměrně znepokojivě jako ezoterické propojení prvků přímé demokracie a velmi centralizovaného prezidentského systému, jaké připomíná myšlenky bývalého libyjského prezidenta Muamara Kaddáfího. Nová ústava je krokem tímto směrem, i když prvek rozhodování na regionální úrovni je v ní zatím nerozpracovaný. Ale možná podstatnější než detaily jeho utopické politické vize je patrný rozkol mezi tím, na co se soustředí prezident (tedy na hru s politickým systémem) a v co doufali jeho voliči v roce 2019 i obhájci jeho loňského puče (tedy zlepšení jejich životních podmínek).

Kdo jsou vůbec jeho voliči?

Zdá se, že jeho voličská základna se v čase proměnila – ať už se bavíme o typu voličů nebo o šíři podpory. Zatímco v prezidentských volbách v roce 2019 Saída podporovali zejména mladí lidé, informace, které máme ohledně referenda, spíš naznačují, že jeho současní podporovatelé jsou starší – je jim 40 let a víc a jsou to zejména muži. A patrný je v porovnání s rokem 2019 i značný odliv příznivců, ačkoliv Saíd dál podle průzkumů veřejného mínění zůstává nejpopulárnějším politikem v zemi.

Proč je pořád populární?

Saíd přišel ve správný moment. Těží z široce rozšířeného rozhořčení s porevolučním vývojem - z pocitu, že parlament byl neschopný, politické strany zkorumpované, že politici nedělají nic pro obyčejné lidi. A třeba média svým zpravodajstvím k tomuto obrazu velmi přispěla, i když neříkám, že byli porevoluční politici svatí. Zákonodárci a členové vlády skutečně čelili skandálům včetně těch korupčních a v posledním roce parlament působil doslova jako cirkus kvůli snahám o obstrukce ze strany politiků spojených s minulým režimem. Mnoho lidí z tohoto stavu viní Nahdu, přední tuniskou islamistickou stranu, která od revoluce seděla ve všech vládách. Saídova prohlášení o zkorumpovaných politických stranách, obvinění Nahdy i příslib, že navrátí rozhodování do rukou lidí a zavede - jeho slovy - skutečnou demokracii, kde lidé budou skutečně suverénní, jsou prostě přesně to, co mnozí chtějí slyšet. A když demokratické uspořádání jejich problémy vyřešit nepomohlo, stojí Saíd alespoň za zkoušku. Ale prezident možná zůstává nejoblíbenějším prostě proto, že se zatím neobjevila žádná jiná přesvědčivá alternativa. K poslední části vaší otázky - překvapivě se nejedná především o obyvatele marginalizovaných regionů nebo městských částí, kde zpočátku Saíd slavil největší úspěch. Ti už možná na politiku rezignovali úplně.

V referendu hlasovala jen třetina voličů. Proč tak málo? Tušíme, co chce zbylých 70 procent?

Ano, volební účast byla skutečně nízká, i pokud věříme cifře 30,5 procenta zveřejněné tuniskou volební agenturou. To je nejen nejméně v tuniské demokratické historii, tedy od roku 2011, ale jak si všímají experti, je to i jedno z nejnižších čísel v historii referend obecně. Částečně za to může bojkot referenda, ke kterému vyzvala velká část politické opozice a organizací občanské společnosti a ke kterému se podle průzkumů veřejného mínění připojilo 23 procent voličů. Jaké jsou motivace těch zbylých téměř 50 procent voličů, kteří nebyli volit ani volby aktivně nebojkotovali, přesně nevíme. Mezi vysvětleními ale určitě najdeme únavu ze stále se zhoršující ekonomické a dlouhodobě turbulentní politické situace.

Předchozí ústava z roku 2014 byla široce chválena, platila za známku demokratického vývoje v regionu, kde desítky let vládly diktatury. Proč v praxi neuspěla?

Kompromisní dokumenty mají někdy tu nevýhodu, že politický systém, který vytvářejí, není nutně veden jednoznačným záměrem, tedy třeba cílem vytvořit prezidentský nebo parlamentní režim, ale právě snahou o širokou shodu. Tuniští ústavodárci tehdy nakonec v zájmu konsensu vytvořili systém, kde se premiér a prezident o své funkce dělím, a mají přitom podobnou sílu, což však v praxi výkon vlády paralyzovalo. Podobně, ačkoliv to technicky vzato není chyba přímo ústavy, v Tunisku zůstal v platnosti volební zákon, který bránil koncentraci moci v několika málo stranách, a naopak umožnil, aby parlamentními volbami prošlo velké množství subjektů. To bylo výhodné pro první demokratické volby, které měly rozhodnout o textu nové ústavy. Tam bylo potřeba, aby debata byla všem co nejotevřenější a nikoho nevynechala.

Ale to později nefungovalo?

Později to přispívalo ke vzniku velkých vládních koalic, které byly vnitřně příliš rozhádané a nedokázaly efektivně řešit zásadní výzvy, jež před zemí po revoluci stály. I proto bylo původně Saídovo loňské rozhodnutí zakročit proti parlamentu tak populární – lidé ho i v důsledku těchto defektů často vnímali jako zbytečný orgán, který neřeší jejich problémy a jen se topí ve skandálech. Poslanci se navíc v takto rozdrobeném parlamentu nebyli víc než sedm let schopní dohodnout na obsazení ústavního soudu, který proto nikdy nevznikl, ačkoliv ústava s ním počítala. To může znít jako drobnost, ale právě ústavní soud by býval jako jediný mohl rozhodnout, zda měl Saíd na pozastavení parlamentu v roce 2021 právo, nebo nikoli. Ale ráda bych dodala, že i když na současném stavu minulá ústava rozhodně nějaký podíl má, důvody nynější krize bych nehledala jen, ani především, v jejím textu.

Kde hledat vinu za neúspěch demokratických reforem? Má na tom podíl i Evropa, například malou ekonomickou podporou komplikované transformace, nebo jde čistě o domácí důvody?

Nynější odklon od demokracie je kombinací různých faktorů a určitě i náhody. Ekonomické problémy - prohloubené pandemií koronaviru - a neschopnost politické garnitury na ně odpovědět efektivně a tak, aby škrty jen disproporčně nezasáhly ty již slabé, posílily deziluzi mezi částí populace s porevolučním vývojem a demokracií. Frustraci a pocit nespravedlnosti jen posílila činnost nedostatečně reformovaných soudů a bezpečnostních složek, které proti pravidelným demonstracím zasahovaly velmi nepřiměřeně.  Jako politologové na tento trend už dlouho upozorňujeme. A jedním z možných černých scénářů byla možnost, že se k moci dostane někdo, kdo přesvědčí nespokojené občany, že potřebují silného lídra, a začne demokracii „rozebírat“ zevnitř.

A Saída nikdo netipoval?

V Tunisku byli nejrůznější adepti na takovou roli. Ale že se to tomu člověku povede tak rychle, a že jím bude do té doby neznámý Kaís Saíd s nulovým charismatem a zkostnatělým vystupováním, to nenapadlo nikoho. Zatímco část lidí doufala v jeho nejlepší úmysly, druhá část ho možná podcenila. Bez opory v politické straně, která by mu pomohla mobilizovat stoupence, bez širšího okruhu příznivců ve státních složkách – v byrokracii, armádě, policii – a podnikateli, dokonce bez jakékoliv snahy si takový okruh příznivců na klíčových místech získat je Saíd skutečně nepravděpodobným diktátorem.  Co se týče Evropy nebo Západu, ano, domnívám se, že mohli dělat víc v podpoře tuniského hospodářství. Nejsem ekonomka, ale třeba tlak na úsporná opatření ze strany Mezinárodního měnového fondu měl těžký dopad na domácnosti a pravděpodobně celý pád porevolučního uspořádání urychlil.

Měla by EU nějak reagovat a měnit své vztahy s Tuniskem?

Rozhodně. Dlouho jsme si tu – myslím především v evropských zemích a v USA – romantizovali představu Tuniska jako jediné demokracie vzešlé z povstání tzv. arabského jara. Až do té míry, že jsme nevěnovali dostatečnou pozornost problémům, s jakými se potýkala. Přesto nyní, když se nám ta demokracie doslova sype pod rukama, kritické hlasy přicházejí velmi zřídka a opatrně. Saíd přitom rozhodně nepředstavuje ani demokracii ani stabilitu, což je často to, po čem západní vlády skutečně touží. Domácí opozice je ke změně kurzu samozřejmě to nejdůležitější – ale bez tlaku ze zahraničí to půjde těžko. Evropští zástupci by proto měli přestat mluvit o roli konsenzu a místo toho sdílet jednoznačné znepokojení ze současného vývoje. Dalším logickým krokem by bylo podmínit finanční asistenci včetně té, která putuje bezpečnostním složkám, dodržováním lidských práv a konáním opravdu soutěžních parlamentních voleb.

Jaké další změny teď Tunisko čekají?

Po formální stránce by se v prosinci měly konat parlamentní volby, i když nová ústava o jejich detailech mlčí. Nevíme, zda se jich budou moct účastnit politické strany, které a za jakých podmínek. A zda strany budou kandidovat, nebo se uchýlí k bojkotu. Po ekonomické stránce před prezidentem leží stále stejná výzva, jako před jeho předchůdci – řešit ekonomickou krizi, která se za jeho prezidentství dál prohloubila. Nic přitom nenasvědčuje tomu, že je Saíd v tomto ohledu mužem na správném místě. Ať už proto, že má - zdá se - malé povědomí o fungování ekonomiky, nebo proto, že za ním nestojí klíčové státní a podnikatelské elity, a reformy se mu proto budou těžko prosazovat. Pokud se ale situace nezlepší, může ho to stát podporu. Jisté ale je, že Kaís Saíd stihl za poslední rok na těžce budovaných demokratických institucích i důvěře v ně napáchat tolik škody - i kdyby se opozici podařilo ho za dva roky porazit v prezidentských volbách, bude cesta zpět k demokracii velmi obtížná.