Jistěže inflace souvisí se zadlužováním

Ceny v Česku rostou nejvyšším tempem za 13 let a před koncem roku inflace nejspíš ještě zrychlí. Centrální banka se chystá zakročit zvýšením úroků, ministryně financí Alena Schillerová to kritizuje jako předčasné utahování šroubů. Její kritika ale sotva obstojí: mezi ekonomy panuje shoda, že dnešní inflace je z části dozvukem vládních přehmatů během pandemie, které teď musí centrální banka hasit. „Schodkové hospodaření státu samozřejmě k inflaci přispívá, to je naprosto standardní ekonomický mechanismus,“ přibližuje Jaroslav Borovička, makroekonom New York University.

Nakolik může za rostoucí inflaci vládní politika?

Ceny rostou napříč vyspělým světem a příčin je víc. Za prvé, výrobní sféra je všude po světě narušena covidem. Poptávka letos začala růst, nabídka se na to snaží reagovat, ale má potíže. Hodně vazeb mezi odběrateli a dodavateli se během pandemie poškodilo, přibyly logistické problémy a navyšování výroby je v takových podmínkách složité. A je-li poptávané zboží nedostatkové, tlačí to jeho cenu vzhůru. To je globální jev.

A za druhé?

Druhým důvodem inflace je zvýšená poptávka, k níž přispěla i vládní politika. A dál přispívá. V době lockdownů byla rozpočtová expanze samozřejmě na místě. Všude na světě se vlády snažily zachránit situaci a předejít tomu, aby lidem nebo firmám došly peníze, což by vedlo k další ekonomické krizi, k tlakům na bankovní sektor a tak dále. Lidé ovšem spoustu peněz v době uzavírek ušetřili a až v poslední době je mohli začít utrácet. Přišel poptávkový šok, který vede k růstu cen.

Lze tedy dávat inflační tlaky vládě za vinu? A pokud ano, jak moc?

Souvislost určitě existuje. Fiskální expanze – tedy zvyšování vládních výdajů na dluh – zvyšuje poptávku a na růst cen určitě tlačí. Otázkou je, v jaké míře a jak moc to bylo nevyhnutelné. Důvody lockdownů byly zřejmé, v českém pojetí tu byl ovšem problém v nezvládnuté epidemiologické situaci. Kvůli ní musely být uzavírky rozsáhlejší a delší. Proto musela být větší i fiskální expanze. Druhý problém byl v její struktuře. Velkou roli v ní hrálo snižování daní v rámci rušení superhrubé mzdy, které bylo silně nekoncepční.

V čem?

Nebylo nutné. Zvlášť při vědomí toho, že na jedné straně prospělo hlavně bohatším lidem, kteří pomoc tolik nepotřebovali, a na druhé straně stát připravilo o hodně peněz. Stabilita veřejných financí tím byla vážně narušena a bude se těžko vracet zpět. To je vidět už teď před volbami. O vracení daní na původní úroveň nechce nikdo mluvit.

Bylo podle vás chybou snižování daní jako takové, anebo způsob, jak to bylo provedeno?

Na nízkých daních není principiálně nic špatného. Podmínkou ale je, aby stát pak zvládal svoje hospodaření. Snižování daní by také mělo být smysluplné, co se týče spravedlnosti, což nebyl tento případ, to popsali dobře ekonomové z institutu IDEA, když ukázali, jak velká část peněz zůstala té nejbohatší vrstvě společnosti a jak málo zbylo na nejchudší, na něž pandemie nejvíc dolehla. Když už se daně měly snižovat, tak se to mohlo udělat jinak - a určitě ne tak rozsáhle. Fiskální expanze byla v českých podmínkách provedena velmi nešťastně.

Jak to nyní přispívá k růstu cen?

To by vyžadovalo hlubší analýzu. Problém je, že fiskální expanze na straně jedné a narušení dodavatelsko-odběratelských vztahů na straně druhé spolu vzájemně interagují a vytvářejí specifickou situaci, s kterou nemáme historickou zkušenost. Ale když se podíváme do světa, tak lze jistou souvislosti vypozorovat. Tam, kde byla fiskální expanze větší, je i vyšší inflace. Například v USA nebo právě v Česku. Jistý a nemalý příspěvek vlády k inflaci tu tedy je. Lze ho vidět i ve struktuře české inflace. Rostou i ceny ve službách, v restauracích, v ubytování, což jsou položky tažené poptávkou, kde lze zdražování těžko svézt na dopady zvenčí.

Vláda svůj postup hájí tím, že je žádoucí pumpovat do ekonomiky peníze, a ne ji škrtit jako za Nečasovy vlády po pádu Lehman Brothers. Lze říct, že nynější postup je lepší?

Pandemická krize byla jiná. Kvůli lockdownům měli lidé a firmy výpadky příjmů, které jim stát musel vynahradit, to byl opodstatněný a správný postup. Alternativní scénář, kdy by k tomu nedošlo, by byl jednoznačně horší – i když započteme skutečnost, že jedním z následků dnes je stoupající inflace. Zároveň je ale třeba říct, že nic z toho by nemělo dávat vládě k dispozici univerzální metodu, jak rozdávat obrovské množství peněz de facto bez kontroly pod rouškou pomoci v pandemii.

Chápu, že bylo nutné postupovat rychle a že je obtížné v takové rychlosti pomoc cílit. Daňové úpravy ale byly příkladem kroku, který nebyl nutný a provedl se chybně. Za normálních okolností by se o něm vedl obrovský ideový střet. Místo toho byl ale narychlo protlačen parlamentem v noci jako záchranné opatření v nouzi, byť ve skutečnosti nic takového nebylo nutné. Podstatný problém je také v tom, že tato expanze má trvat dál i po odeznění pandemie.

Platí totéž o rychlejší valorizaci důchodů? Na jednu stranu ji lze snadno kritizovat jako další kupování voličů, na druhou stranu je tu již zmíněná vyšší inflace, která důchodce zasáhne.

V případě důchodů - myslím - vláda nemusela dělat nic. Existuje platný valorizační mechanismus, podle kterého jsou penze každoročně zvyšovány s ohledem na inflaci a růst mezd. Jediné, co v takovém případě může nastat, je zpoždění, kdy k odpovídajícímu zvýšení penzí dojde až poté, co se nynější inflace do výpočtu plně promítne – tedy o rok později. Navíc je dobré si připomenout, že při zvyšování platů nebo snižování daní vláda vyšší inflaci jako argument nepoužívala.

Nyní ho používá, hlavně u platů, o jejichž zvýšení pro příští rok se ještě debatuje. Je minulá inflace dost silný důvod k nadstandardnímu přidávání?

U platů samozřejmě platí, že bez navýšení půjde jejich kupní síla s inflací dolů. Jinak se ale jedná o klasický příklad inflační spirály: vyšší inflace spouští kaskádu očekávání, která v dalším kole inflaci dál zvedají a vynucují si reakci centrální banky. Zvyšováním platů vláda jen reaguje na důsledky svých předchozích rozhodnutí, kdy k inflačním tlakům sama přispěla. Předvolební doba tuto situaci ještě víc znesnadňuje.

Centrální banka reaguje na inflaci jako vždy zvyšováním úroků, k dalšímu zvyšování se ještě chystá. Bude to stačit?

Kdyby banka chtěla, dokáže inflaci zarazit, byť za cenu potenciálně velkých ekonomických ztrát. V praxi musí brát ohled na ekonomickou realitu a dopady vyvažovat. Rozhodující teď bude, jak moc dokáže ČNB přesvědčit obyvatelstvo, že je nejen schopna, ale i ochotna s inflací bojovat. Že nebude poplatná vládním požadavkům a bude jednat nezávisle. Což se zatím, zdá se, děje. Je to důležité kvůli vývoji inflačních očekávání. Když lidé uvěří, že banka je schopna a ochotna tlačit inflaci dolů, budou pracovat s jinými předpoklady ohledně vývoje cen v budoucnu. Sníží například svoje nároky ohledně zvyšování mezd a dodavatelských cen. Je samozřejmě také důležité, jak se budou vyvíjet vnější okolnosti. Negativní šok v podobě narušení dodavatelsko-odběratelských vztahů by se mohl ukázat jako jednorázový a časem začít odeznívat. Specifickým faktorem jsou ceny energií a jejich růst v souvislosti s klimatickými plány Evropské unie, tam to vypadá naopak na trvalejší příspěvek. Otázkou budou dopady fiskální politiky. Schodky jsou zatím obrovské a nevíme, jak se budou vyvíjet po volbách.

Ministryně Schillerová namítá, že je nešťastné utahovat měnovou politiku, když její úřad přichází s plánem fiskální konsolidace. Ta ale počítá s vybalancováním rozpočtu až v roce 2028, což na velkou konsolidaci nevypadá. Kdo je podle vás blíž k pravdě?

V podstatě platí, že žádnou výraznější konsolidaci nevidíme. Rozpočtový výhled je naopak velmi nepříznivý. Schodky jsou samy o sobě proinflační. Loni šlo argumentovat tím, že schodek je důležitý kvůli záchraně ekonomiky. Ale to, že ho nyní neumíme snížit dost rychle, je problém - a bude to problém jak pro ČNB, tak pro vládu, která přijde po volbách. Není důvod, aby Česko po skončení pandemie provozovalo expanzivní politiku dál.

Ještě jednou, aby bylo naprosto jasno: platí tedy jednoduché pravidlo, že vyšší schodky znamenají vyšší inflaci?

V zemi, která má rozumně stabilní veřejné finance, ano. Je to jeden z faktorů. Jiné je to v zemích, kde jsou finance rozvrácené a kde neřízená fiskální expanze může vést k růstu rizika státního bankrotu, na což pak veřejnost reaguje jinak. V zemi, jako je Česko, schodkové hospodaření státu samozřejmě k inflaci přispívá, to je naprosto standardní ekonomický mechanismus.

Nálada ve společnosti se zjevně mění, poptávka po šetrném hospodaření ustoupila, před volbami se nikdo neodvažuje bolestivé konsolidační kroky vytahovat. Platí, že nás takový postup časem dožene?

Určitě. Pokud expanze neslouží k zažehnání krize, pak jde jen o výměnu současných vyšších příjmů za budoucí splácení dluhu. Přesně to Česko nyní provozuje, což je samozřejmě nešťastné i s ohledem na střednědobý výhled, kdy na veřejné finance dolehne stárnutí populace.

S jakými scénáři dalšího vývoje počítáte po volbách?

Vláda se naučila žít na dluhových drogách a odvykací kúra nebude jednoduchá. Další vývoj bude samozřejmě záviset na tom, kdo bude u moci, a jak si nová koalice stanoví svoje priority. Nabídka ekonomických výhledů a politik je prozatím dost nejasná. Vládní koalice by podle všeho ráda pokračovala v současné politice jen velmi pomalého snižování schodků. Nevím, jak vážně brát návrhy ČSSD na masívní zvýšení výdajů i daní, k tomu asi nikdy nedojde. V druhé části spektra je problematický postoj ODS, která loni spolu s ANO prohlasovala již zmíněné snížení daní a další snižování daní má i v programu, ale zároveň se zavazuje zázračně zacelit rozpočet, aniž by bylo jasné jak. Druhá koalice Pirátů a STAN se tváří, jako by si byla problému zadlužení vědoma nejvíce, ale její plány jsou také nejasné. Klíčové myslím bude zreálnit příjmovou stránku rozpočtu.

Zrušil byste ono snížení daní?

Nebránil bych se tomu vrátit celé snížení daní zpět, jak to bylo i původně navrhováno. Tím by se podařilo velkou část schodku zacelit, a pak by bylo na místě přemýšlet o mixu dalších opatření, aby stát mohl dlouhodobě s penězi vyjít a byl připraven na to, co nás čeká ve střednědobém horizontu. Pokud jde o inflaci, ČNB bude dál zvedat úrokové sazby, což v kombinaci s odezněním některých vnějších vlivů snad povede k tomu, že současný cenový nárůst bude jen dočasný.