Dokážou orangutani vyrábět kamenné nástroje?

Mohou orangutani vyrábět kamenné nástroje? A budou něco takového dělat spontánně? Vědkyně Alba Motes-Rodrigo, expertka na evoluci zvířecích kultur působící na Univerzitě v Lausanne ve Švýcarsku, se pokusila najít odpovědi. V jejím experimentu nedávno publikovaném v časopise PLOS ONE, o němž podrobně píšeme v aktuálním Respektu, figurovalo celkem pět orangutanů žijících v zoologické zahradě Kristiansand v Norsku a v zoo Twycross v britském hrabství Leicestershire. Mladá samice jménem Molly málem uspěla: pokusila se získat kamenný nástroj týmž postupem, jaký se používal v dávné prehistorii lidstva - úderem na takzvané jádro, kus štípatelné horniny, z nějž lze oddělit ostrý úlomek. Ten by pak mohla použít k získání „odměny“ v podobě ovoce v uzavřené krabici. Zároveň se ukázalo, že orangutani se sice o jádro i úderník zajímají, tlučou jimi o podlahu i stěny, což vědci označili za stopy tzv. perkusivního chování – ale cílevědomou spontánní snahu nástroje ostré získat nejevili, ačkoliv byli motivováni možností získat odměnu. Pokusili se o to teprve poté, co jim vědci postup ukázali. O tom, přesně pokus Alby Motes-Rodrigo probíhal a jak vědkyně interpretuje jeho výsledky, se dočtete v novém Respektu v textu Vezmi kámen, získej ostří. Následující rozhovor je jeho doplněním a pozvánkou ke koupi.

Proč samice Molly nakonec kamenný nástroj vyrobit nedokázala?

Nevím. Všechno udělala správně. Vybrala si dobré místo k úderu, zvolila správný úhel. Možná nepoužila dostatečnou sílu, i když se mi zdálo, že ano. Nebo neměla dost trpělivosti. Kdyby se jí to povedlo, byly by výsledky naší studie mnohem zajímavější.

Než jste ji zahájila, čekala jste, že si orangutani povedou lépe?

Neočekávali jsme v podstatě nic. Podnikli jsme již dříve podobný experiment se šimpanzi. U nich jsme čekali, že se kamenné nástroje vyrábět naučí, protože divoce žijící šimpanzi kameny jako nástroje používají. Orangutani se kromě toho víc zdržují v korunách stromů a jejich kontakt s kameny je vzácnější. Šimpanzi se ale vůbec neangažovali. Nástroje, které jsme jim dali, k ničemu nepoužili. Dostat se k potravě ani nepokusili. Vůbec je to nezajímalo.

Čím si pak vysvětlujete částečný úspěch orangutanů, kteří jevili stopy perkusivního chování, tedy snahy kamenné nástroje získat.

Nejspíš tím, že se méně bojí nových, neznámých objektů a jsou zvědavější. Roli může hrát i věk. Například orangutan, který se pomocí ostrého nástroje (ovšem vyrobeného lidmi) prořezal k potravě, byl dorostenec. Testovaní šimpanzi byli obecně starší.

Co když orangutani nedokázali vyrobit kamenný nástroj proto, že kamenné jádro i úderník byly připevněné k podlaze a mříži? Není to příliš intuitivní uspořádání… Jádro, z nějž se má ostrý kamenný nástroj odštěpit, nebudí dojem předmětu, který lze rozdělit na části.

Původně jsme jim chtěli prostě dát volně přenosné předměty. Jenže to se v zoologických zahradách nesmí, mohli by s nimi rozbít sklo kolem výběhu a utéct. Je to velké omezení. Na druhou stranu jsme pracovali i se šimpanzi ve výběhu v Africe, kde žádné sklo nebylo, jen drátěné pletivo. Těm jsme volné předměty dát směli. Ale ani v tomto případě o ně nejevili zájem.

Lze v současnosti zkoumat divoce žijící lidoopy?

Ano, ale nemůžete uskutečnit pokus, jako byl ten náš. Je velmi vzácné, aby vám bylo povoleno dávat divokým lidoopům krabice s potravou a další podobné předměty. Většina pokusů jsou pouze observační – prostě zvířata pozorujete a děláte si poznámky.

Orangutani jsou nám evolučně méně příbuzní než šimpanzi, jejich evoluční linie se od té lidské odštěpila dříve. Přesto jsou to velmi chytří tvorové, v zajetí používají nejrůznějším způsobem nástroje vyrobené lidmi, mají bohaté sociální vztahy, v něčem možná šimpanze i předčí. Jak si to vysvětlit?

Nevíme jistě, jestli se různé schopnosti v průběhu evoluce nutně pouze dědí z předků na potomky. Jestli to bylo tak, že určitou dovednost měl poslední společný předek, a pak také všichni ti, kdo se z něj vyvinuli. Kamenné nástroje používají v přírodě i opice malpy kapucínské nebo divocí makakové. Také šimpanzi. Možná jsou prostě tato zvířata vystavena různým selektivním tlakům, které je nutí, aby inovovala způsob, jakým získávají potravu, a začala používat kameny jako nástroje. Mohlo to tak být i u orangutanů. Je ale těžké dělat z naší studie nějaké závěry, testovali jsme pouze pět orangutanů, z toho lze stěží něco odvozovat o tomto živočišném druhu, natož pak o evoluci používání kamenných nástrojů u člověka.

Schopnost vyrábět kamenné nástroje se tedy v evoluci mohla vynořit víckrát bez ohledu na evoluční příbuznost?

Mám-li spekulovat, řekla bych, že schopnosti k výrobě kamenných nástrojů se objeví jako důsledek nutnosti, tlaku prostředí, ale zároveň možná i v určitém okamžiku, kdy již existuje predispozice k velké manuální zručnosti a schopnosti kamenné nástroje používat; kdy tyto dovednosti vyústí do vyřešení problému. Ovšem netvrdila bych, že studium evoluční příbuznosti jednotlivých druhů nám odhalí, kdy a jak k tomu došlo.

A myslíte, že kamenné nástroje začal vyrábět až člověk, rod Homo, který vznikl před více než dvěma miliony let, nebo k tomu došlo ještě dříve, například u australopitéků?

Pravděpodobně dříve, přinejmenším první pokusy. Je to jen odhad, ale myslím, že kamenné nástroje vyráběli již australopitékové. S jistotou se to možná ovšem nikdy nedozvíme.  Každopádně někde v evoluci primátů došlo k určitému zlomu, kdy se kultury, jež vidíme u současných lidoopů, v něčem podstatném změnily. Lidoopi mají takzvaně nekumulativní kultury, nehromadí v průběhu času vylepšení, každá generace se znovu učí vše, co znala ta předešlá. Jejich chování se nevyvíjí, nestává se efektivnějším. U lidí je tomu naopak: každá generace staví na pokrocích předků, rozvíjí je, činí složitějšími a efektivnějšími. Právě přechod mezi těmito dvěma kulturami mě velmi zajímá - a snažím se ho zkoumat.