Čínský intelektuál se nesmí chovat tak, jak to očekáváme v západní tradici

Podle sinologa Davida Ownbyho v letech 2000–2015 probíhala - v ohraničených mantinelech - jedna z nejživějších intelektuálních debat o směřování Číny za poslední století. Zatím ji neudusil ani prezident Si Ťin-pching tíhnoucí k autoritářství. Ownby provozuje webovou stránku Reading the China Dream.com (Číst čínský sen), kde zveřejňuje překlady aktuálních čínských esejů. Vyhýbá se propagandistickým textům vznikajícím na zakázku státu i disidentům, jimž se už podle jeho soudu na Západě pozornosti dostává. Zajímá jej čínský intelektuální mainstream.

“Nesmí se chovat tak, jak to v západní tradici od intelektuála očekáváme, tedy říkat mocným zpříma do očí pravdu,” říká o autorech, kteří se smějí na čínské debatě podílet. “Musí prokazovat jistou submisivitu, nebo přesněji respekt vůči vládcům. Intelektuál je v čínské tradici spíše někým, kdo mocným našeptává.” Je přesvědčen, že navzdory tomuto omezení v Číně probíhá zajímavá debata, které bychom na Západě měli věnovat více pozornosti. Věnujeme se jí v aktuálním pokračování seriálu Respektu o vlivných světových intelektuálech - a jako doplnění nabízíme rozhovor se sinologem z Univerzity v Montrealu.

Jaká jsou pravidla hry: co čínští intelektuálové smí, a co nesmí napsat?

Nemohou samozřejmě říct, že vládce je idiot, nebo příliš otevřeně a radikálně kritizovat komunistickou stranu. Jinak jsou hranice povoleného dost vágní. Systém počítá s tím, že se autoři budou sami cenzurovat. Občas úřady někoho, kdo řekl něco z jejich pohledu příliš nevhodného, „vytáhnou“ a potrestají - ostatní intelektuálové si toho všimnou, uvědomí si, co bylo přes čáru a na co by si měli dát pozor. Ale přesto jsem znovu a znovu překvapen tím, kolik toho mohou otevřeně napsat. Zvláště to platilo pro léta 2000 až 2015, kdy se pravidla dosti uvolnila.

V těchto letech byl ale například kvůli svým názorům na jedenáct let uvězněn literární kritik a lidskoprávní aktivista Liou Siao-po, nositel Nobelovy ceny míru za rok 2010. Kde tedy leží hranice, po jejímž překročení následuje taková perzekuce?

Nesmí se chovat tak, jak to v západní tradici od intelektuála očekáváme, tedy říkat mocným zpříma do očí pravdu. Liou dělal přesně to. Tím překročíte hranici, stanete se disidentem a je s vámi konec. Ale je tu široká šedá zóna, v níž můžete psát věci, které znějí skoro jako z pera disidenta, přesto cejch disidenta nedostanete. Znám dobré přátele Liou Siao-Poa, kteří v Číně pořád žijí, říkají podobné věci jako on a nedostali se do takové situace. Jak tu hranici překročíte? Přesně nevím, ale je zjevné, že pak už není cesty zpět. A většina intelektuálů tuto cenu nechce zaplatit. Když chtějí vyjádřit hodně kritický názor, tak to dělají nepřímo, abstraktně, například skrze popis problému v jiných zemích - ačkoli je všem jasné, že mají na mysli Čínu. Ani cenzura není vždy úplně důsledná. Jeden můj známý vydal v roce 2015 knihu o ústavnosti, která byla nakonec zakázaná. Skládala se přitom z článků, které během let publikoval na čínském internetu a v časopisech - a ty jsou pořád dostupné.

Když čínský intelektuál publikuje a nechce se stát disidentem, na co si nejvíc dává pozor?

Záleží hodně na tónu, kterým se vyjadřuje. Disidentem se stanete ve chvíli, kdy mocným sebevědomě říkáte pravdu do tváře, kdy svoji pravdu dáváte na stejnou rovinu, jako je pravda vlády. Příkladem je i Aj Wej-wej, který se sledování ze strany policistů bránil tím, že vzal do ruky mobil a začal si je natáčet. Takhle sebevědomé chování je přes čáru, je to facka vládě. V Číně je třeba prokazovat jistou submisivitu, přesněji řečeno respekt vůči vládcům. To je něco, co od našich intelektuálů nečekáme. Intelektuál je v čínské tradici spíše někým, kdo mocným našeptává. Hranice je často spíše v přístupu a stylu než v konkrétních slovech. Samozřejmě, někdy vláda vydá seznam témat, o nichž je zakázáno psát, což ovšem po čase zase pomine.

Jakými okruhy otázek podstatnými i pro globální publikum se čínští intelektuálové zabývají?

Velkým tématem je čínský vzestup. Sovětský svaz selhal, Spojené státy upadají, Čína dál roste. Spousta autorů, které studuji, si proto upřímně myslí, že se dějiny ocitly v zásadním bodě obratu. Podobně jako když kolabovaly monarchie a na jejich místo nastupovaly demokratické republiky - nebo jako když Spojené státy vystřídaly Velkou Británii v pozici hlavní globální mocnosti. Čínští intelektuálové se snaží zpětně porozumět tomu, proč je jejich země úspěšná, interpretovat, co se vlastně stalo, že se po 150 letech mizérie, úpadků a revolucí opět vrací na vrchol. Častým tématem je i čínský socialismus - co jej vlastně vystihuje a jestli po čtyřiceti letech od vyhlášení “socialismu s čínskými charakteristikami” nabízí řešení užitečná i pro zbytek světa. Osobně mě to příliš nepřesvědčuje, na druhou stranu je třeba uznat, že čínský růst byl ohromující a něco z jejich pohledu na rovnováhu mezi trhem a státem je možná relevantní. Zvláště když si uvědomíme, že většina problémů v USA je v podstatě důsledkem selhání regulace a státní kontroly. Například finanční krize roku 2008 se všemi jejími důsledky.

Nakolik se čínští intelektuálové věnují dění v západním světě?

Nikdy bych to nečekal, ale zvláště liberální autoři hodně zkoumali Black Lives Matter a politiku identit v USA. Argumentují přitom převážně v tom duchu, že Spojené státy ztratily cesty a zvláště demokraté sázkou na politiku identit otevírají Pandořinu skříňku pro různé křivdy minulosti. Podle čínských autorů takový přístup brání politickému konsensu a funkční politice. Jejich argumenty se velmi podobají argumentům zaznívajícím z americké pravice, kritizují například politickou korektnost. Někteří čínští liberálové podporovali Black Lives Matter s ohledem na sociální spravedlnost, ale byla to menšina. Bylo pozoruhodné číst, jak mentorují americkou politiku vůči menšinám - aniž sami zmiňují Tibet, Ujgury, Hongkong nebo Tchaj-wan. Nevím, zda ten paradox vnímají, Čína je trochu jako Spojené státy v 50. letech a většinová populace se o situaci etnických menšin moc nestará.

Ujguři, Tibet, Hongkong tedy v čínských intelektuálních debatách nejsou tématem?

Obecně je pohled na události v Hongkongu zcela jiný než na Západě: převládá názor, že příčinou problémů jsou násilné demonstrace. V jemné formě se tento postoj projevuje i mezi čínskými liberály. Tibet a Ujguři patří k tématům, o kterých toho nemůžete mnoho říct. Nenašel jsem žádné moc zajímavé texty.

To znamená, že mainstreamová čínská debata zcela pomíjí ta témata, kterým je na Západě věnována největší pozornost - a která jsou zde považována za doklad toho, že se Čína vydává špatným směrem?

Ano, čínský mainstream mlčí k tématům, která nám dělají největší starosti. Pro mnoho lidí na Západě to znamená, že čínští intelektuálové neříkají nic zajímavého. To si ovšem nemyslím. Jen o některých tématech mluvit nemohou.

Protože je to zakázané, nebo je ta témata ani tolik nezajímají?

Často vycházíme z předpokladu, že chytrý, svobodný, vzdělaný Číňan by se na věci díval stejně jako my na Západě. Ale to je mýlka. I mainstreamový čínský liberál je vlastenecký, a by byl proto opatrný při kritice dění v Sin-ťiangu, ačkoli se tam ději hrozné věci, které je opravdu těžké ospravedlňovat. V Číně ale hodně působí varovná zkušenost rozpadu Sovětského svazu, strach z podobného rozpadu státu a ztráty území.

Jaké jsou vůbec hlavní proudy čínské intelektuální debaty?

Liberálové, nová levice a noví konfuciáni. Nemám to rozdělení úplně rád, ale žádné lepší neznám.

Co ve zkratce říká nová levice?

Nepoužívá maoistický nebo marxisticko-leninský slovník, mnozí z jejich hlavních představitelů studovali na Západě a dobře znají slovník postmoderních teoretiků. Nová levice vyrostla - trochu jako západní levice té doby - na kritice neoliberalismu. V 90. letech v Číně probíhala deregulace, prosazovaly se tržní principy, rostla nerovnost, byly rušeny mnohé socialistické instituce ve městech. Nová levice tento trend kritizovala, považovala jej za spolčení vlády s velkým kapitálem proti zájmům chudých. Později, po roce 2000 a zvláště po roce 2010, ale obrátila a stala se velkým příznivcem současné státní moci.

Proč?

Vláda zakročila proti venkovské chudobě i proti největším excesům čínského neoliberalismu. A především je čínský růst přivedl k názoru, že socialismus přece jen vítězí. V Číně podle nich vznikl model, který by mohl inspirovat svět, Latinskou Ameriku, Afriku i Evropu - kdybychom byli moudří a nechali se poučit. Osobně s tím nesouhlasím, ale neodsuzuji je: jsou vzdělaní a texty mívají koherentní argumenty.

Jak naopak argumentují liberálové?

Jsou velice širokým proudem, od lidí s názory ve stylu Bernieho Sanderse přes ústavní právníky až po hayekovské libertariány. Většina univerzitních profesorů více či méně patří k tomuto proudu, jenž dominoval intelektuálním debatám po uvolnění v 80. letech a v 90. letech. Nyní jsou liberálové víc v defenzivě. Jsou hrdí na čínský vzestup, ale nebijí se v prsa, naopak se čínského růstu a jeho důsledků pro svět trochu obávají, protože podle nich Čína není zralá na velmocenské postavení. Kritizují například, když Čína na výtky ze světa reaguje přehnaně podrážděně - když třeba po kritickém tweetu od manažera basketbalového klubu z Houstonu útočila na celou americkou ligu. Argumentují, že světová mocnost se takto nechová. Že by svůj pohled měla hájit způsobem, kterému budou lidé jinde na světě rozumět, který bude ukotvený v nějakých univerzálních hodnotách. Upínají se proto ke Spojeným státům, které v jejich očích reprezentují posvátné demokratické principy, jež jsou v Číně pod tlakem. Ústavnost, demokracii, klasické pojetí liberalismu. Proto mentorují USA, které podle jejich soudu selhávají, kriticky píší o politice identit a obhajují trumpistické odmítání politické korektnosti.

Proč se liberálové dostali do defenzivy? Dalo by se říct, že Čína úspěšně rostla v době, kdy měli - jak říkáte - na univerzitách převahu.

Ano, ovšem k tomuto vzestupu došlo bez demokracie a právního státu, které liberálové prosazovali. Jedinou liberální složkou čínského úspěchu byly uvolněné trhy. Čína rostla, aniž následovala rady liberálů i Západu.

A jak do debaty přispívají noví konfuciáni?

Argumentují, že příčinou čínského úspěchu není socialismus ani liberalizace 80. let, tedy západní myšlení, ale návrat ke kořenům čínské kultury. A také do 21. století přenášejí představy světa, v jehož centru je čínská říše a velkorysý vladař. Neumím si představit, jak to může ve 21. století fungovat a čínskou velkorysost na mezinárodní scéně příliš nevidím. Ale je pravda, že například projekt Hedvábné stezky nevnímají tak cynicky jako my na Západě, spíše jako svého druhu Marshallův plán, z nějž budou profitovat všechny strany.

Současný prezident Si Ťin-pching zpřísnil cenzuru a posílil autoritářské rysy režimu. Jaký dopad má jeho vláda na intelektuální debatu?

V podstatě intelektuálům naznačuje: OK, debatu jste měli, teď se posuneme dál. Vyzobává si ze tří zmíněných myšlenkových škol věci, které se hodí, ale pluralismus debaty odmítá. Cenzura v podstatě zničila čínskou blogosféru, která byla před deseti lety relativně svobodná. Mí přátelé, vesměs liberální intelektuálové, si stěžují, jsou opatrnější než v minulosti, některým tématům se vyhýbají, protože se nechtějí stát disidenty či odejít do exilu.

Takže autoři se nové atmosféře přizpůsobují…

Ano, zrovna studuji intelektuála, který se hlásí k hayekovskému liberalismu. Četl jsem všechny jeho texty z roku 2012, v nichž kritizuje vládu a tvrdí, že reforma čínského systému není možná, protože stát negarantuje pevná vlastnická práva. Celé jeho psaní se točilo kolem otázky vlastnických práv coby základního prvku úspěšné společnosti. V textech z roku 2020 to téma z jeho textů zcela vymizelo. Buď změnil názor, anebo nechtěl riskovat, že se kvůli tomu dostane do průšvihu, každopádně přesedlal na úplně jiné, méně kontroverzní téma - umělou inteligenci. Samozřejmě aniž kriticky rozebírá její užívání pro kontrolu ujgurské menšiny. Jen abstraktně a nejasně varuje před přehnaným užíváním této technologie.

Je tedy snaha o vytvoření svobodné čínské veřejné debaty prozatím ztracená?

Většina autorů dál publikuje, aniž zaprodali svou duši. Čekají, co bude. Těch 25 let relativně otevřené diskuze se nedá hned smazat, pluralistický duch v nich žije. Výrazné je to například na právnických fakultách, jelikož celý tento obor na čínských univerzitách v 80. letech v podstatě vznikl coby reakce na běsy kulturní revoluce. Profesoři myslí v jádru podobně, chápou význam ústavnosti, vlády práva - a názor nezměnili. Takže si nemyslím, že je bitva za svobodnější diskuzi ztracena: tisíce, desítky tisíc intelektuálů pořád sedí u klávesnic.

David Ownby Sinolog z univerzity v kanadském Montrealu. Spolu s kolegy vydal sborník esejů současných čínských intelektuálů nazvaný “Voices from the Chinese Century. Public Intellectual Debate from Contemporary China” (Hlasy z čínského století. Veřejná intelektuální debata v současné Číně) a překlad esejů významného liberálního intelektuála Sü Ťi-lina Rethinking the Chinese Rise: A Liberal Critique (Promýšlení čínského vzestupu: Liberální kritika)