Češi fandí jádru i uhlí méně, než si politici myslí

Představa, že si Češi potrpí na konvenční zdroje energie a že na zelenou politiku neslyší, je podle dat omyl. Pokud politici na tyto dojmy sázejí, dělají chybu, míní sociální a environmentální psycholog Jan Krajhanzl z brněnské Masarykovy univerzity, autor řady reprezentativních výzkumů veřejného mínění v oblasti ochrany životního prostředí a hlavní autor monografie o této problematice. Kvůli aktuálnímu dění v energetice, kde se schyluje k dalekosáhlým rozhodnutím ohledně Dukovan, útlumu uhlí a podpory obnovitelných zdrojů, prošel se sociologem Tomášem Chabadou nejrůznější průzkumy z poslední doby. „Opak je pravdou,“ říká k často zmiňované tezi, že obhajoba uhlí či jádra v energetice přihrává politické body.

O co svá zjištění opíráte?

O analýzu dostupných průzkumů veřejného mínění. Prošli jsme je kvůli tomu, že způsob, jakým se o postojích veřejnosti běžně informuje v médiích, se nám zdál výrazně odlišný od toho, co ukazují data.

A co jste zjistili?

Že i u nás je podpora obnovitelných zdrojů významně větší než u těch klasických, jako je jádro nebo uhlí. Je tedy iluze, že větrné, solární nebo vodní zdroje jsou u české veřejnosti nepopulární, jak o tom média nebo politici často mluví. Potvrzuje se sice, že tyto preference jsou o něco nižší než v západních zemích, ale jednoznačně platí, že výrazná většina Čechů by uvítala podporu rozvoje obnovitelných zdrojů prakticky na všech úrovních.

Proč jste takovou rešerši dělali?

Chtěli jsem ověřit, nakolik má tradovaná představa o lásce k jádru a skepticismus k obnovitelným zdrojům oporu v datech. A potvrdilo se, že nemá. Načasování souvisí s tím, že teď se v české energetice rozhodují zásadní otázky a zvolená řešení budou mít dopad na dlouhou dobu dopředu. Proto je dobré nežít ve virtuální realitě.

Jaká je tedy skutečná realita?

Zdroje jako voda, slunce nebo vítr jsou jednoznačně nejpreferovanější. Jsou také jasně vnímány jako to, k čemu by měla naše země směrovat. Pokud se dnes například mluví o útlumu uhlí, tak 70 procent veřejnosti říká, že náhradou by měly být právě obnovitelné zdroje. Nejde tedy o úzkou skupinu skalních environmentalistů, ale široký konsensus většiny společnosti. Když se ptáte na budoucnost zdejší energetiky, tři čtvrtiny lidí říkají, že patří obnovitelným zdrojům. Když se ptáte, jaké cíle v oblasti rozvoje obnovitelných zdrojů by si měla vláda do roku 2030 stanovit, tak 83 procent lidí odpovídá, že je důležité, aby ty cíle byly náročné.

V čem se postoje liší oproti západním zemím?

Češi a Češky jsou přece jen o něco rezervovanější a opatrnější. Jaderná energetika jinde v Evropě vyloženě propadává. U nás je společnost rozdělena, prakticky půl na půl. Rozhodně se však podle dat díváme na jádro výrazně skeptičtěji než na obnovitelné zdroje.

Co kdyby někdo namítl, že v průzkumech lidé odpovídají podle toho, jak si představují ideální řešení? Že neřeší praktické dopady odpovědí, nestojí takzvaně „nohama na zemi“?

Takové námitce rozumím, každopádně v průzkumu veřejného mínění by bylo dost problematické dodávat dotazovaným nové informace. To by ovlivňovalo jejich názor, který přece chceme nestranně zjistit. Protože co to vlastně znamená stát nohama na zemi? Pro každého něco jiného – pro někoho doplnění informací o nákladech a návratnosti investic, pro jiného bezpečnostní otázky, pro další ochrana klimatu. To už bychom pak z průzkumu dělali tvrdé politikum, kde navíc ani zdaleka není jisté, že by to pro obnovitelné zdroje dopadlo špatně. Proto je důležité ptát se neutrálně, dát prostor dotazovaným vycházet z toho, co o tématu sami vědí..

Pokud je tu rozpor mezi vžitou představou a realitou, kde se bere?

Jedním vysvětlením je práce médií. Pořád je tu běžným způsobem práce pozvat obě strany sporu, a jak se říká “vyvažovat”, i když u veřejnosti oba názory rovnoměrně zastoupeny nejsou. Určitě hraje roli i role opinion makerů. Snadný přístup do médií mají politici a ti z povahy nikdy nejsou přesnou výslednicí veřejného mínění. Nejen v energetice hrají významnou roli také ekonomické tlaky a zájmy, a to nemyslím prvoplánově kriticky ani pejorativně. Přirozeně tráví řada politiků více času v rozhovorech o energetice s různými lobbisty než se svými voliči.

Míjet se s postoji voličů by ale mělo vést ke ztrátě hlasů ve volbách. A české politické strany dávají najevo spíš opačný instinkt, jako by se zelených témat bály. Proč?

Strany, které nemají k ochraně životního prostředí jasně vymezenou pozici, nechtějí skupinu svých podporovatelů dál tříštit. Zaujmout principiální stanovisko sporu – třeba vystoupit kriticky proti jádru – by pro ně mohlo znamenat ztratit část voličů, protože jde o téma, které štěpí společnost jinak, než je tradiční pravolevé nebo liberálně-konzervativní dělení. Strany se bojí, že by pak mohly spíš část svých podporovatelů ztratit.

Dělají chybu, když mají zelená témata tak silnou tichou podporu?

Opakovaně se nám ve výzkumech ukazuje téma ochrany životního prostředí jako jedno z nejšíře poptávaných témat. Domnívám se proto, že čeští politici se s názory české veřejnosti v oblasti energetiky ještě pořád míjejí. Možná také proto, že pokud jde o téma obnovitelných zdrojů, jeho podpora roste postupně a k politikům ta informace zkrátka ještě nedoplula, přestože tahle data si může dohledat každý. Kdybychom si politiky představili jako řidiče, tak zpráva z výzkumů je jasná: obnovitelné zdroje mají na semaforu zelenou, jádro oranžovou a uhlí červenou.