Bojím se, že z práce mizí lidskost, říká režisér vítězného jihlavského snímku Nová šichta

Nejlepším letošním českým dokumentem je podle poroty sekce Česká radost na festivalu dokumentárního filmu v Jihlavě celovečerní debut režiséra Jindřicha Andrše Nová šichta. Observační snímek zachycuje příběh bývalého horníka, padesátníka Tomáše Hisema, který se po zavření dolu Paskov zkusil rekvalifikovat na počítačového programátora a adaptovat se na novou situaci. Snímek navazuje na Andršův krátký film Poslední šichta, jenž dokumentoval Hisemovo poslední fárání. Co se stalo poté, sledoval štáb průběžně dva roky, během kterých se vracel do Ostravy. V ní si režisér někdy připadal jako cizinec, který musel obhajovat, že nepřijel dělat z horníků idioty. „Dodnes se setkávám s tím, že je to celé mediální bublina. Že jsem se snažili natočit pozitivní agitku o tom, že se z každého horníka může stát programátor. Ale o tom ten film není,“ říká Andrš, který Novou šichtou zakončuje bakalářské studium na pražské FAMU.

Jak vás tedy jako filmaře k Prahy brali ostravští horníci?

Jak kdo. Někdy jsem si připadal, jako bych přijel do cizí země s jinou kulturou. Cítil jsem se trochu jako cizinec. Už jen tím, jak mluvím nebo jak se pohybuji. Často jsem měl pocit, že se musím obhájit. Že jsem z Olomouce, tedy ne rovnou jen z té „zlé Prahy“. Že nejsem idiot nebo je nechci nějak vykořisťovat. Tohle jsem nepociťoval přímo v úzké skupině, v níž jsme točili, ale třeba ve chvíli, když jsme šli s širší partou Tomášových kamarádů do hospody. Tehdy jsem musel vysvětlovat, že nejsem ta „pražská kur*a“, jak pokřikují na stadionech.

Takže jste cítil v Ostravě rozdělenou společnost, o níž se hodně mluví?

Téma rozdělené společnosti jsem vnímal od začátku. Film jsme začínali točit zhruba v období, kdy byl Miloš Zeman znovu zvolený prezidentem a v Ostravě i celém regionu to hodně rezonovalo. Říká se, že právě moravskoslezský kraj zvolil Zemana. Většina protagonistů našeho filmu ho volila. A já jsem mohl díky natáčení přemýšlet proč. Setkat se s lidmi, s nimiž bych se normálně nesetkal, slyšet jejich názory na svět. Viděl jsem, že řeší úplně jiné problémy než já: hlavně existenční, bojují o práci.

V rámci Česka možná svým způsobem není nic „exotičtější“ než právě hornická Ostrava. Dokument mohl snadno sklouznout právě k její neobvyklosti nebo k absurdní tragikomedii, kdy se horník zkouší rekvalifikovat na ajťáka. Ani jedním ale výsledek není. Jak jste se tomu vyhnul?

Hodně jsem to řešili ve střižně, kde vzniká interpretace. Na place může režisér natočit cokoliv, ale význam se rodí až při střihu, který má ohromnou sílu a může změnit realitu. Abych se tomu vyhnul, šel jsem právě cestou intimního příběhu jednoho člověka ve vší jeho složitosti. Pokud ho exponujeme, můžeme ho pochopit bez klišé. Na jednu stranu ho ukážeme, jak řevnivě fandí Baníku Ostrava, ale zároveň je dobrým otcem několika dětí.

Není to vymezování se vůči Praze, které zmiňujete, jen kolorit? Nebo jste měl pocit, že ji skutečně berou jako jakéhosi nepřítele?

V Ostravě je to nastavené právě přes fotbal, kde to fanoušci Baníku Ostrava berou s jistou nadsázkou. Jeden ze sloganů baníkovců je právě pokřik „pražské kur*y“ na adresu Sparty. Ale nepřišlo mi, že by obecně vnímali Prahu jako nepřátelské území. Jako nepřátele spíš brali média.

Proč?

Baníkovci nemají obecně rádi média a nevěří jim. Postupně jsem jim začal rozumět, když jsem si uvědomil, že se například o fotbalových fanoušcích dozvídáme hlavně tehdy, když se děje něco negativního. Tak vzniká mediální zpráva. Když jsem tu komunitu ale poznal do hloubky, zjistil jsem, že v ní panuje obrovská solidarita. Že si navzájem pomáhají. Když například jeden z nich zemřel, vystrojili mu opulentní pohřeb. Když se střílelo v ostravské nemocnici, Baníkovci udělali sbírku a vybrali pro pozůstalé asi tři sta tisíc. Úplně normálně mezi sebe brali i mentálně postiženého, který také fandil. U nás se báli, že z nich chceme dělat blbce. Zesměšnit je. Že je podobně jako média vylíčíme jako vulgární násilníky. Musel jsem vysvětlovat, jaké jsou moje záměry a že jim filmem nechci ublížit.

Jaké byly vaše záměry?

Že se snažím co nejobjektivněji ukázat Tomášův příběh - a že ho chci ukázat tak, jak se stane. Že Tomáš není ve vleku PR agentur a je režisérem vlastního osudu. Musel jsem Ostraváky ujišťovat, že pokud by Tomáš ve vleku byl, ve filmu to taky ukážu. Stejně jako to, že se mu to nepodařilo, a očekávání byla úplně nemístná. Jinými slovy, že ten film není žádná agitka.

Agitka v jakém smyslu?

Že se z každého horníka může stát programátor. To bylo základní nedorozumění, s nímž se setkávám dodnes – že je to celé mediální bublina. Nemyslíme si, že se z každého horníka může stát ajťák - a ten film o tom není. Ale jako mediální zkratka to existuje. Lidé mi často píší, že Tomáš není typický horník, má gymnázium a že z dalších horníků se programátoři prostě nestanou.

Mají pocit, že jste si vybral výjimečného, který se vám hodil, a ten zbytek nechal stranou?

Ano, nejčastěji diskutujeme o tom, jestli má každý z nich skutečně takovou šanci něco změnit jako Tomáš. Říkají, že Tomáš je mimořádný případ a spousta z nich takto nedopadla. Plno horníků má zničené životy i zdraví a je pro ně těžší se zapojit do společnosti.

Jak jste si vlastně hlavního hrdinu vybral?

Velkou náhodou. Dočetl jsem se – shodou okolností v Respektu – o experimentu, v němž se horníkům nabídne možnost rekvalifikovat se na programátory. Vydal jsem se na ten kurz. Jeho účastníci vyplňovali krátký dotazník, v němž byla i otázka: „Jaký máte vztah k počítačům?“ A Tomáš odpověděl: „Asi dobrý, pokud může člověk navázat vztah se strojem.“ Zajímalo mě, jaký je člověk, který tohle řekl. Byl sympatický, autentický, hned jsme si tykali.

Celý dokument stojí na tom, že jej dva roky sledujete z intimní blízkosti. Co jste musel udělat, aby si vás pustil k tělu?

V mnoha ohledech to bylo eticky náročné natáčení. Strávili jsme s ním šedesát natáčecích dní. Vystavovali jsme ho obrovskému tlaku. Například jsme s ním šli na jeho první pracovní pohovor, kterým měl šanci změnit svůj život, ale do toho se mu tam cpe celý štáb. Řešili jsme, jestli tím Tomáše neznevýhodňujeme. Pro firmu to znamená, že bude pod kontrolu; že nepřijme případně jen Tomáše, ale i filmaře. Snažil jsem se to vybalancovat. Nechtěli jsme po něm například, aby nám říkal, když půjde na každý pohovor. Takzvaně jsme ho přestali „otravovat“ - což bylo slovo, které používal, když mluvil o našem natáčení. Pak jsme měli štěstí, že na kurz chodili manažeři z firem, a mohli jsme ty pohovory natočit. Celé dopoledne jsme ale telefonovali a zjišťovali, jestli dané firmě nevadí, že budeme natáčet, jestli to nějak neohrozí jeho šance.

Co bylo na vašem vztahu nejdůležitější?

Natáčení stálo na důvěře, kterou jsme si mezi sebou vybudovali. I já jsem musel cítit, že ho nevykořisťuju. Domluvili jsme se, že budeme točit intimní věci, ale on bude mít poslední slovo, co se v dokumentu objeví. Vystřihnout nechtěl nakonec nic. Chci zdůraznit, že Tomáš v průběhu natáčení neměl za spolupráci s námi žádné peníze. Myslím, že i on uvěřil tomu, že ten příběh není jen o něm, že může být důležitý i pro další lidi. A že stojí za určité nepohodlí, které přináší filmový štáb za zády.

K tomuhle asi došel postupně. Ale proč chtěl na začátku, abyste o něm točili?

Asi byl rád, že se potká s někým a něčím novým. Na začátku si ani nedovedl představit, co to bude obnášet a jak dlouho to bude trvat. Možná nás bral jako symbol nového světa, do kterého se snaží vstoupit - a že to pro něj bude zajímavá zkušenost.

Sledujeme, jak se promění protagonista filmu. Proměnil jste se během natáčení i vy?

Pro mě bylo natáčení poznávání a boření mých vlastních předsudků. Což mám u každého natáčení, proto mě vůbec tahle práce zajímá. Mohl jsem strávit plno času s lidmi, s nimiž bych ho normálně nestrávil. Hodně havířů, se kterými jsme točili, byli voliči Zemana či SPD. Ajťáci jsou pak častí voliči Pirátů. Bylo pro mě zásadní hledat, co mohou mít tyto dvě skupiny navzdory voličským preferencím společného. Navíc to přitom není tak, že by Tomáš přešel z jednoho světa do úplně jiného. Firma, která ho zaměstnala, je podobně lidská a přátelská, jako pro něj bylo prostředí na šachtě. Je to trochu jiný svět, ale v mnoha ohledech si neprotiřečí. I mezi ajťáky jsou fanoušci Baníku. Osobně tak před sebou vidím další šichtu: přál bych si, aby film zaujal nejen intelektuály, ale třeba i ty  horníky, nebo lidi, kteří pracují na směny. Aby se přes něj setkali lidé, kteří by se normálně nepotkali.

Nad osobním příběhem se klene řada obecných témat: vztah centra a periferie, postindustriální společnosti, práce v neoliberální ekonomice, tísně světa bez záchranné sítě. Jaké téma vás osobně nejvíce zajímalo?

Jestli se z technologickým rozvojem nevytrácí ze světa autenticita, lidskost a kultura spojená s prací. Jestli horník, který je na povrchu špinavý, ale uvnitř čistý, unese střet se světem korporátu, kde lidé nejsou podobně upřímní. Jestli bude jako oni. Nebo se s tím popere. Tady se mi mimochodem posunul další předsudek, že každá firemní kultura je toxická.

Nevidíte horníky až příliš romanticky?

Asi ano. Celý film je romantizující vůči éře, která odchází. Vnímám to melancholicky a film je takto zabarvený. Tomáš často vzpomíná na to, jak bylo na šachtě dobře. Podle mě je důležité zachytit svět, který mizí a my se s ním loučíme. Doly se za pár let zavřou a je dobré udělat requiem za fosilní dobou, která nebyla ve všem špatná. Horníci to takhle vnímají. Vzhledem ke klimatické krizi a celkovému pohledu společnosti a politiků na doly jako na něco, co je třeba zakázat a zavřít, se mohou cítit zatlačení do kouta. Že už po jejich práci a dovednostech není poptávka.

Do Ostravy jste se vracel dva roky. Jak region ovlivnilo zavírání dolů a mizení industrie, která mu dala po staletí tvář a lidem identitu? Když se v dole propustí 1300 chlapů, musí to něco udělat.

Jedna věc mě překvapila. Když jsme Ostravákům vysvětlovali, že točíme film o tom, jak se bývalý horník rekvalifikuje, typická reakce byla: „No a co? Já jsem taky přeučený. Můj strýc taky. Byl horník a teď dělá v HR firmě.“ Pro ně to vlastně nebylo překvapivé téma. V Ostravě se už skoro každý musel přeučit na něco nového. Až jsem si říkal, že točíme něco, co možná nikoho nebude zajímat.