Andrej Babiš je teď největším žvanilem ve sněmovně

Agentura Kantar v neděli zveřejnila dubnový volební model. Pokud by strany a hnutí kandidovaly samostatně, pak by podle něj sice stále zvítězilo hnutí ANO, ale hned za ně se na dohled půldruhého procenta vyšplhala ODS. Podstatně méně se daří dvěma dalším uskupením z koalice Spolu: lidovci ani TOP 09 by se podle tohoto modelu do Poslanecké sněmovny vůbec nedostali. Model zároveň potvrzuje trend klesající podpory Pirátské strany, která se zasekla na pětiprocentní hranici, která je pro vstup do dolní komory nutná. „Nastala výjimečná situace spojená s 24. únorem a většina toho, co se mediálně koncentrovalo na českou aktivitu v rámci ukrajinské krize, se spojilo s premiérem. Už teď je ale vidět, že se to vrací do normálu – tedy že roste pozornost směrem k ostatním členům vlády a koaličním stranám,“ říká politolog z brněnské Masarykovy univerzity Lubomír Kopeček. Podle něj je skrze výjimečnou situaci nutné číst také vysokou podporu občanským demokratům: „To je jednorázová záležitost, která zjevně nemůže působit dlouhodobě.“

Agentura Kantar zveřejnila dubnový model, který ODS naměřil 26 procent. Ostatní vládní strany mají podle něj výrazný odstup. Čím je to způsobeno?

U ODS je zjevné, že zafungoval faktor ukrajinské krize, během které byl hodně vidět premiér Petr Fiala. A je tak dobré být v nahlížení na tento průzkum opatrný, protože to je jednorázová záležitost, která zjevně nemůže působit dlouhodobě. U ostatních vládních stran se důvody poklesu liší. Lidovci a TOP 09 mají u posledního průzkumu Kantaru trochu slabší podporu než v předchozích šetřeních, nicméně dlouhodobě se pohybují kolem pětiprocentní hranice - a v zásadě se pro ně nic nemění. Pokud by teď byly sněmovní volby, není jasné, zda by se do dolní komory samostatně dostaly. Zajímavější je případ Pirátů, u kterých je propad dlouhodobější. Od jara loňského roku průzkumy ukazovaly, že jde strana dolů, což průzkum Kantaru potvrzuje. Faktorů, které se do toho promítají, bude víc.  V posledních měsících je to určitě vzestup témat, ve kterých jsou Piráti bráni jako méně kompetentní strana - ať jde o ekonomické otázky nebo věcí související s bezpečnostní problematikou. V povolební době se do propadu také mohly promítnout vnitřní debaty Pirátů o tom, jestli mají, nebo nemají jít do vlády.

Pirátům je zároveň vyčítáno, že i když je ministrem zahraničních věcí „jejich“ Jan Lipavský, jako by se neuměli ve veřejném prostoru prosadit.

Jak říkám, neexistuje jen jedna příčina, ale udělal bych srovnání: Strana zelených v roce 2006 vstoupila do sněmovny a bylo to považováno za velký úspěch, zároveň byla jejich tehdejší situace v něčem podobná té, ve které jsou dnes Piráti. To jest malý poslanecký klub a velká vnitřní debata, jestli ve vládě vedené ODS být, nebo nebýt. Tehdy to hlavně ke konci volebního období provázel nepříznivý ekonomický vývoj, jelikož začínala hospodářská recese a Zelení nebyli bráni jako někdo, kdo by byl v této sféře kompetentní. U Pirátů to sice není úplně stejné, ale v některých ohledech podobné: vnitřní spory a situace, která nenahrává tématům, ve kterých jsou silní. Například debata o digitalizaci v posledních měsících z veřejného prostoru téměř vymizela, protože ji zastínila inflace, ceny energií, válka na Ukrajině, bezpečnostní záležitosti nebo deficit státního rozpočtu. Představa, že voliči volí Piráty kvůli kompetenci při řešení problému inflace či státnímu rozpočtu, je mimo realitu.

Zároveň říkáte, že neexistuje jedna příčina.

Propad Pirátů začal už někdy na jaře 2021. Tehdy sehrálo roli něco, co se táhne do dneška. Piráti vznikli jako protestní strana, a když se začali blížit vládní moci a intenzivně se snažili vystupovat jako seriózní a odpovědná strana, některé jejich voliče to začalo odpuzovat.  Silně tento problém zvýraznila volební koalice se Starosty, tedy s usedlou, středovou a rozhodně ne radikální silou. Tahle kombinace byla něco, co se na výsledku v parlamentních volbách podepsalo. Kdybych to měl nazvat vzletně, tak Piráti ztratili duch protestního radikalismu. Dalo se zároveň čekat, že stoupne tlak vnitřní - a ten u Pirátů existoval vždy, jen teď násobně posílil - i tlak vnější, tedy sledování, jak si vedou pirátští ministři.  Jak si s tím strana poradí, je zatím otevřené, pořád jsme na začátku volebního období. Je nicméně zřejmé, že trend voličské podpory Pirátů je klesající.

Dá se tedy říct, že se Piráti v nové pozici, kterou oficiálně získali usednutím ve Strakově akademie, stále hledají?

Piráti mají určitou výhodu oproti zmíněné Straně zelených nebo dnes už zapomenutým Věcem veřejným - tedy novým stranám, které vstoupily do parlamentu a okamžitě se staly součástí vlády. Piráti měli čtyřleté adaptační období ve sněmovní opozici, což pro institucionalizaci strany bylo pozitivní. Mohli si zvyknout na vrcholnou politiku a parlamentní provoz. Ani to ale nezaručuje, že dokážou tohle volební období úspěšně přežít. Existuje pro to větší předpoklad, není to ovšem jistota.

Podle mnohých vláda působí dojmem, že navenek mluví primárně premiér Petr Fiala a ostatní ministři jsou trochu v jeho stínu.

Nastala výjimečná situace spojená s 24. únorem a většina toho, co se mediálně koncentrovalo na českou aktivitu v rámci ukrajinské krize, se spojilo s premiérem. Už teď je ale vidět, že se to vrací „do normálu“ – tedy že roste pozornost směrem k ostatním členům vlády a koaličním stranám. Byl bych proto v hodnocení komunikace vlády a jednotlivých ministrů opatrný vzhledem k tomu, že poslední dva měsíce nebyly standardní. Vraťme se před 24. únor, kdy běžela obrovská debata o ministru zdravotnictví Vlastimilu Válkovi a jeho chybách v čele resortu. To s Ukrajinou úplně zmizelo. Nastala nečekaná situace a nutno dodat, že ministr Válek díky ní pravděpodobně přežil ve funkci. A je zřejmé, že ona diskuze o jeho počínání se hned tak nevrátí, protože téma covidu zjevně znovu ožije až během podzimu.

Jak byste přes zmiňovanou výjimečnost charakterizoval dosavadní vládnutí současné pětikoalice? A dá se říct, jak by se jejich nasazení vyvíjelo nebýt právě války?

Tato vláda nastoupila v těžké situaci - ať už kvůli inflaci, vzestupu cen energií nebo válce na Ukrajině. Průzkumy po vypuknutí války na Ukrajině ukázaly, že veřejnost její postup v této záležitosti v drtivé většině ocenila. Dá se tak mluvit o určitém bonusu důvěry, který tím získala i mimo okruh svých vlastních voličů. Ale je jasné, že ten se s ekonomickou nejistotou rychle vyčerpá. Vláda už udělala i komunikační chyby. Viz nepodařená komunikace kolem pětitisícového příspěvku rodinám s dětmi, kdy ho provázel zmatek, kdo na něj vlastně bude mít nárok. Tento kabinet zjevně zažije to, co je obecně u vlád obvyklé, tedy že ztrácejí v prvních letech důvěru voličů, protože se dostavuje přirozené zklamání, dělají nepopulární kroky a samozřejmě i chyby. Zlepšení ekonomické situace během příštího roku by mohlo trend ztráty důvěry přibrzdit. Je ale klíčové, aby vydržela zatím poměrně vysoká vládní soudržnost a kabinet se nerozhádal jako kdysi vláda Petra Nečase rovněž vedená ODS, jehož důvěryhodnost to naprosto zdecimovalo.

Jak si zatím na druhé straně ANO zvyklo na opoziční roli? Platí, že míru, v jaké teď obstruuje spolu s SPD, v dolní komoře nepamatujeme?

Míra obstrukcí současné sněmovny hned na začátku volebního období v takové míře bezprecedentní je. Udělat nějaké větší hodnocení nicméně bude možné až za celé volební období. Když to člověk srovná s tím minulým, tam rovněž docházelo k intenzivním a poměrně rozsáhlým obstrukcím, ale byly roztažené v čase. Tentokrát je to velmi intenzivní už na začátku - a je otázka, jestli se z toho stane trvalý standard fungování sněmovny. Pokud ano, šlo by oproti minulosti o výrazný posun. Je zjevné, že stávající jednací řád sněmovny je nastavený způsobem, který něco podobného umožňuje - a pokud se bude využívat tak, jak to dělá současná opozice, fakticky to může vést až k trvalé paralýze sněmovny. Mohli bychom se tím dostat do podobné situace, v jaké bylo Německo krátce před nástupem Hitlera, kdy byl podobně zablokovaný parlament, Říšský sněm. A tahle paralýza byl jeden z faktorů kolapsu tamní demokracie.

Jak v tomhle vidíte roli Andreje Babiše? Není u něj tohle fungování vlastně obrat o 180 stupňů?

Ano, když říkáte Andrej Babiš, automaticky mi naskočilo slovo žvanírna. Babišův pohled na Poslaneckou sněmovnu na začátku jeho politické kariéry v letech 2013–2014 byl, že jde o zbytečný orgán, ve kterém se jenom žvaní. To byla dehonestace parlamentní demokracie par excelence. Byl ve vládní pozici a potřeboval, aby Sněmovna schvalovala to, co bude chtít, což se mu v obou volebních obdobích většinou dařilo. Teď se v pozici opozičního politika paradoxně posunul do role člověka, který je v Poslanecké sněmovně žvanilem největším. Současné volební období je na hodnocení zatím krátké. Nicméně když se dívám na Andreje Babiše mluvícího ve sněmovně o věcech naprosto nesouvisejících s projednávaným tématem, jako jsou slova o “vyšetření varlat”, je tím nejlepším příkladem degenerované parlamentní kultury.

Mimo parlamentní dění se o resuscitaci pokouší sociální demokracie. Je to ještě vůbec možné?

Na příkladu lidovců je vyzkoušená situace, kdy se to po vypadnutí ze Sněmovny v roce 2010 a rozšířených názorech o malých šancích na návrat téhle straně povedlo hned v dalších sněmovních volbách v roce 2013. A velkou roli tehdy hrálo něco, co má i současná ČSSD: na české poměry početná členská základna, stále rozsáhlé komunální, do jisté míry i krajské a trochu senátní zastoupení. Potřeba je i finanční konsolidace, kterou tehdy lidovci zvládli. A je také nutné očistit poškozenou, ale stále docela zajímavou stranickou značku. ČSSD má mimořádně dlouhou historii a tradici, která má zvuk a význam - byť je dnes poničená problémy, skandály a neúspěšným vládnutím. Takže možné to je.

Půjde jí tedy o hodně už na podzim v komunálních volbách?

Je velmi málo pravděpodobné, že výsledek ČSSD v komunálních volbách bude lepší než v roce 2018. Nedokáže postavit tolik vlastních kandidátek v obcích, jako v minulých komunálních volbách. Pokud ale neztratí mnoho a dokáže se prosadit ve svých tradičních baštách typu Bohumín, Karviná nebo Vyškov, kde minule vyhrála, je to solidní základ pro návrat do sněmovny. Nebude to ale velký návrat, úspěchem bude překročení pěti procent. A myslím si, že v tomto snažení je mimořádně nešťastné, že si ČSSD do svého čela vybrala starostu malého města sto kilometrů od Prahy. Tady by byl jeho přístup do médií a obecně pobyt v centru mnohem lepší.

Čím si vůbec vysvětlujete, že v parlamentu chybí klasická levice? Je to jev jen u nás?

V českých poměrech je to v prvé řadě důsledek voličské orientace ANO, které se pružně přeorientovalo na levicové voliče a ČSSD, a do určité míry i KSČM, “vytunelovalo”. Hodně tomu v případě ČSSD „pomohlo“ mnohaleté spoluvládnutí s ANO, které bylo mnohem šikovnější při komunikaci s voliči. Komunisté několik desetiletí zase vystupovali jako radikální, k politickému systému kritická strana. Jejich podpora vládě Andreje Babiše v minulém volebním období byla pro některé jejich někdejší příznivce nesrozumitelná. Navíc u komunistů sehrál roli i faktor jejich podpory hlavně u nejstarších a postupně ze světa odcházejících voličů. Je dobré zmínit, že sociální demokracie ztrácí v posledních desetiletích téměř všude v Evropě, i když jen zřídka to skončilo vypadnutím z klíčového parlamentního tělesa jako u nás. Nejdůležitějším obecným faktorem je společenská proměna: když vypíchnu jen to nejviditelnější, tak to, že se zmenšilo dělnictvo, které pro tento druh stran bylo v minulosti voličsky nejdůležitější.

Mají sociální demokracie i jinde svého „Babiše“, který jim bere hlasy?

Ano, i když většinou nejde o strany politických podnikatelů, jako je Babišovo ANO. Sociální demokracie se přetahuje o voliče s krajní pravicí, která se svým apelem proti migraci a za zajištění bezpečnosti stala atraktivní pro sociálně slabé či důchodce, kteří se cítí ohrožení. Dál jí konkurují takříkajíc z druhé strany různé postmateriální formace, nejčastěji zelení, kteří jsou hlavně pro mladší voliče atraktivní svým důrazem na alternativní životní styl, participaci či ekologii. Výsledek je, že sociální demokracie bojuje o voliče na dvou velmi odlišných frontách - a je nepravděpodobné, že by se svou podporou v Evropě vrátila ještě někdy tam, kde byla po většinu 20. století.