Američtí politici dnes soutěží, kdo bude na Čínu tvrdší

Když na začátku srpna předsedkyně americké Sněmovny Nancy Pelosi přiletěla na Tchaj-wan, Čína zuřila. Tamními sociálními sítěmi proletěly výzvy, aby armáda její letadlo sestřelila, a když se tak nestalo, byla vládě vyčítána slabost. Poté, co americká politička opustila ostrov, na který si Čína dělá nárok, nicméně Peking kolem Tchaj-wanu uspořádal historicky největší vojenské cvičení. Čínská armáda cvičila na všech stranách ostrova, a poprvé dokonce Tchaj-wan přestřelila několika balistickými raketami. Agresivní reakce opět rozproudila debaty, zda se Čína v dohledné době nepokusí Tchaj-wan připojit násilím. A velký otazník se vznáší nad tím, jak by se v takovém případě zachovaly Spojené státy. „Pro Čínu je Tchaj-wan symbolem národního ponížení – je to poslední území, které ještě nebylo přičleněno. Pro USA je zase symbolem jejich důvěryhodnosti - ukáže se na něm, jak spolehlivým partnerem jsou,“ říká Bonnie Glaser, přední americká expertka na Čínu a americko-čínské vztahy. V současnosti řídí asijskou sekci think-tanku German Marshall Fund, dříve pracovala mimo jiné pro americké ministerstvo zahraničí a obrany. V následujícím rozhovoru vysvětluje, kam se podle ní budou nyní americko-čínské vztahy ubírat, jak rozumět slovům amerického prezidenta, že by Tchaj-wan bránil silou, a čemu američtí politici na Číně nerozumí.

Tchaj-wan je malý ostrov. Proč dnes mluvíme o tom, že by se USA a Čína mohly kvůli němu ocitnout v konfliktu? Co je pro USA a Čínu v sázce, když dojde na Tchaj-wan?

Sázky jsou pro každého jiné. Pro Čínu je v sázce její teritoriální integrita, suverenita, možná i legitimita komunistické strany. Tchaj-wan je poslední kus čínského území, který ještě nebyl přičleněn. Je to symbol století národního ponížení - Číny rozervané na kusy a šikanované zahraničními silami. Pro Čínu je to otázka prestiže a reputace. Je v tom také symbolismus, Čína věří, že kdyby nebylo USA, Tchaj-wan by už dávno byl přičleněn zpátky k Číně. Takže vzít si Tchaj-wan zpátky by symbolizovalo, že Čína už má dostatek síly ubránit své zájmy a vůči Spojeným státům už není juniorní nebo podřízená.

A z pohledu USA…

…je toho v sázce také hodně. Tchaj-wan je země, která kdysi byla diktaturou se stanným právem, pak se mírově měnila v demokracii. Ekonomicky se ohromně posunula, je to rozvinutá země, jedna z nejsvobodnějších v Asii. A je to jediná demokracie etnických Číňanů na světě. Pekingu tak ukazuje, že demokracie může fungovat i pro čínský lid. Lidé v pevninské Číně občas říkají „demokracie není pro nás, naší kultuře je cizí“. Ale očividně - jak Tchaj-wan ukazuje- to může fungovat velmi dobře. Samozřejmě Tchaj-wan je také důležitý pro USA kvůli tomu, že je klíčovým výrobcem vyspělých technologií, jako jsou polovodiče, a dodává je do celého světa. Pro Američany jde také o jejich důvěryhodnost, která je s osudem Tchaj-wanu spojená. Pokud by Čína použila proti Tchaj-wanu sílu a USA mu nepřišly na pomoc, mnoho našich spojenců po celém světě by usoudilo, že nejsme spolehlivým partnerem. A začali by na svoji vlastní ochranu podnikat jiná opatření. Japonsko by se například mohlo rozhodnout pořídit si jaderné zbraně, efekt by byl celosvětový. Takže Tchaj-wan je pro USA i otázkou jejich reputace.

Kvůli nedávné návštěvě Nancy Pelosi na Tchaj-wanu se vztahy mezi USA a Čínou velmi vyhrotily a Čína okolo Tchaj-wanu podnikla rozsáhlá vojenská cvičení. Co tato nedávná krize říká o všech třech zemích - a můžeme z této zkušenosti usuzovat, jak se bude situace v regionu vyvíjet?

Žádná z reakcí mě úplně nepřekvapila. Myslím, že když před Tchaj-wanem leží možnost pohostit nějakého důležitého Američana nebo si nějak získat pozornost světa, neumí úplně říci ne. Z mého pohledu věci ne vždy správně vyhodnotí - a myslím, že i v tomto případě nad krátkodobými benefity nakonec převáží dlouhodobá negativa. Tchaj-wan zároveň nikdy není ochotný udělat cokoliv, co by napnulo vztahy s USA. A v tomhle ohledu se nyní nic tak nového nestalo. V případě Číny pak dění minulých týdnů ukázalo, že je ochotnější chovat se nátlakověji. Viděli jsme to nejen v případě Tchaj-wanu, ale i vůči ostatním zemím, třeba Indii. Teď se jim v reakci na návštěvu Pelosi povedlo docela úspěšně zkoordinovat jak vojenskou, tak ekonomickou reakci. Ukázali světu, jaký pokrok jejich armáda udělala, byla to show. Nemělo by nás to ale překvapovat: měli hodně času všechno naplánovat, protože předsedkyně Sněmovny měla původně přiletět už na jaře, ale pak to musela kvůli covidu odložit. A Číně se to tak relativně povedlo, ačkoliv přesnější obrázek budeme mít, až se vyhodnotí informace o cvičení od zpravodajských služeb. Opět ale nejde o velké překvapení, Peking se často snaží využít různé krize ve vlastní prospěch.

Co se týče americké reakce, mám dojem, že některé američtí spojenci byli od začátku trochu nesví z americké role. Byla to ostatně cesta americké šéfky Sněmovny, která tuhle krizi vyvolala. Myslím, že některé země se chtěly ujistit, že USA nebudou přilévat olej do ohně třeba tím, že by bezprostředně po Číně v oblasti uspořádaly vlastní vojenská cvičení. To by situaci dál eskalovalo. Země v regionu chtějí vidět, že Amerika k situaci přistoupí odpovědně. A protože USA vyčkávají, podle mě to umožní, abychom si spojence udrželi na své straně. Ale musíme na to myslet v budoucnu - že Tchaj-wan kvůli našim akcím nesmí přijít o spojence.

Když Nancy Pelosi vysvětlovala, proč na Tchaj-wan jela, mluvila o tom, že chtěla podpořit svobodu a demokracii. Pomohla její návštěva tamní svobodě a demokracii?

Osobně se domnívám, že z dlouhodobého hlediska to může pro Tchaj-wan mít víc negativ. Bezprostřední důsledek její cesty samozřejmě představuje ujištění, že Spojené státy podporují Tchaj-wan. Předsedkyně Sněmovny je koneckonců druhá v prezidentském nástupnictví hned za viceprezidentem, takže je to velmi důležitý člověk. A Tchaj-wan tohle podle mě vítá. Nicméně myslím, že ze strany Číny uvidíme větší vojenskou aktivitu v Tchajwanské úžině - a že to na tchajwanskou bezpečnost negativně dopadne. Peking se v úžině bude snažit změnit status quo víc ve svůj prospěch. Budou se například snažit vymazat středovou linii (neoficiální hranice uprostřed Tchajwanské úžiny, která ji rozděluje na čínskou na tchajwanskou polovinu, pozn. red.) - čínské námořnictvo a letectvo ji bude mnohem častěji překračovat. Pravděpodobně uvidíme i víc vojenských cvičení, která Tchaj-wan ohrožují. Vznikl precedens, že Čína může přes Tchaj-wan střílet rakety a budou to dělat častěji. Pokusí se využít této krize, aby situaci trvale změnili ve svůj prospěch.

Došlo by k tomu i bez návštěvy Nancy Pelosi?

Je určitě možné, že by takhle Čína zareagovala na nějakou jinou akci Spojených států a použila ji jako záminku. Muselo by jít ale o něco skutečně závažného, co by Peking vnímal jako zpochybňování své suverenity. Menší dodávky zbraní, které USA Tchaj-wanu dodávají, by k tak silné reakci nevedly. Návštěva Pelosi prakticky nemá obdoby. Žádný předseda americké Sněmovny na Tchaj-wan za posledních dvacet pět let nepřiletěl. V roce 1997 tam sice byl Newt Gingrich, ale to byl republikán, tehdy představitel opozice (americkým prezidentem v té tobě byl demokrat Bill Clinton, pozn. red.). Viděno pohledem Číny je návštěva Pelosi je bezprecedentní. A věří tomu, že Biden mohl její cestu zastavit, protože je ze stejné strany. Takže ano, možná bychom viděli podobnou reakci, ale přišla by jako odpověď na něco, co by Čína vnímala jako obdobně provokativní.

Bavíme se o tom, jak Čína reaguje na americké kroky, ale co Tchaj-wan a jeho rozhodování o vlastní budoucnosti? Mají nějaká jejich rozhodnutí potenciál vést k obdobně silné čínské reakci?

Na začátku tisíciletí, když byl tchajwanským prezidentem Čchen-šuej-pien, tak byl Tchaj-wan častěji vnímán jako provokatér. Čchen tehdy například tlačil na vypsání referenda, v kterém by byli občané Tchaj-wanu dotázáni, zda si myslí, že by Tchaj-wan měl vstoupit do OSN pod svým jménem. To bylo vnímáno jako snaha o uznání Tchaj-wanu jako nezávislé země. Čína by zareagovala extrémně silně, pokud by referendum prošlo. Samozřejmě, tehdy neměla takové vojenské schopnosti jako dnes, ale snažili by se Tchaj-wan výrazně potrestat. Nicméně USA tehdy s Čínou komunikovaly a dávaly najevo „ani my nejsme spokojení s tím, co Tchaj-wan dělá, nechceme krizi v Tchajwanské úžině“. Čínský premiér tehdy byl ve Washingtonu, seděl vedle amerického prezidenta George Bushe a společně kritizovali prezidenta Čchena, ačkoliv ho nejmenovali. Současná prezidentka Tchaj-wanu Cchaj Jing-wen je prozíravá a opatrná, neprovokuje. Chce udržet současný status quo. To je důvod, proč tolik nemluvíme o krocích Tchaj-wanu: za jejího vedení ve svých krocích rozhodně nebyl tak provokativní.  Nicméně na Tchaj-wanu budou volby, v květnu 2024 nastoupí nový prezident a země se samozřejmě může rozhodnout pro zcela jinou taktiku.

Jaká by nyní měla být americká strategie vůči Tchaj-wanu a Číně? Americká debata se dnes pohybuje mezi dvěma póly. Jeden tábor apeluje na to, aby USA Tchaj-wanu dodávaly co nejrychleji co nejvíc zbraní, než bude pozdě, protože se bojí čínské invaze na ostrov. Druhý tábor namítá, že něco takového by Čínu jen povzbudilo, aby na Tchaj-wan zaútočila, dokud ještě není tak vyzbrojen. Který argument přijde přesvědčivější vám?

Popsala bych tu debatu trochu jinak. Nemyslím, že jde o to, zda dodávat zbraně Tchaj-wanu, jediná otázka, kterou v USA řešíme, je to, jaké zbraně dodávat. Jsme vázáni zákonem o vztazích s Tchaj-wanem, abychom mu dodávali obranné zbraně. A Tchaj-wan si nakonec rozhodne, co chce koupit. Podle mě je v jádru současné diskuze otázka, zda by naší strategií měla být „strategická nejednoznačnost“ nebo „strategická čitelnost“. V roce 1979 USA ukončily oficiální diplomatické vztahy s Tchaj-wanem a navázaly je místo toho s pevninskou Čínou, s Čínskou lidovou republikou. A od té doby se řídí politikou tzv. strategické nejednoznačnosti. Mezi lety 1954 a 1979 měly USA s Tchaj-wanem smlouvu o vzájemné vojenské pomoci, a tu jsme také zrušili. A od té doby neříkáme, zda bychom přišli Tchaj-wanu na pomoc. Možná ano, možná ne. Ale v poslední době přichází od některých lidí v Kongresu i mimo něj - ale co vím, tak od nikoho z vlády – etický tlak, abychom naši strategii změnili na strategickou čitelnost. Abychom dali Tchaj-wanu neprůstřelnou záruku, že přijdeme na pomoc. Ať už by byla situace jakákoliv a ať už by konflikt vyprovokoval kdokoliv.

A váš osobní názor?

Protože jsme odstoupili od smlouvy o vojenské pomoci, což byla součást normalizace našich vztahů s Čínskou lidovou republikou, tak by opětovné bezpečnostní záruky Tchaj-wanu viděla Čína jako porušení dohod, na kterých naše vztahy dnes stojí. Jako něco, co je nebezpečně blízko k uznání Tchaj-wanu jako nezávislého a suverénního státu. A pravděpodobně bychom tím vyprovokovali útok na Tchaj-wan, který se přitom snažíme odvrátit. Lidé, kteří na strategickou jednoznačnost tlačí, si myslí, že by to prezidenta Si Ťin-pchinga zastrašilo, že by si uvědomil, že je to příliš nebezpečné a na Tchaj-wan nezaútočil. Já si myslím, že by to mělo přesně opačný efekt: Si by se nenechal zastrašit. Existuje hodně způsobů, jak od útoku na Tchaj-wan odrazovat. Musíme nicméně dávat pozor, abychom tím, co děláme, ve skutečnosti čínský útok nevyprovokovali. Tohle je to nejdůležitější, o čem se dnes americká debata ve vztahu k Tchaj-wanu vede. Řešíme samozřejmě i další věci, například zda by USA neměly dávat na obranu Tchaj-wanu vlastní peníze. Právě teď leží v Kongresu zákon, který by přesně tohle udělal: tak jako dáváme část peněz amerických daňových poplatníků na obranu Izraele, dělali bychom to samé pro Tchaj-wan.

Jakou lekci si podle vás Čína bere, když pozoruje americkou reakci na válku na Ukrajině? Změní válka čínské uvažování o Tchaj-wanu a podpoře, kterou by od USA dostal v případě konfliktu s Pekingem?

O tomto tématu jsem toho hodně napsala. Čínská lidová armáda studuje všechny války a bere si z nich lekce. Myslím, že konečné závěry udělají, až bude po válce. Ale půjde podle mě o relativně marginální lekce typu jak trénovat armádu, nebo změní nějakou taktiku. Nemyslím si, že by na základě války na Ukrajině nějak dalekosáhle měnila své vlastní strategie: vědí, že Tchaj-wan není Ukrajina a Rusko není Čína. USA nemají vůči Ukrajině tak dlouhou historii závazků jako vůči Tchaj-wanu. Byli jsme spojenci, naše vlády a společnosti jsou vzájemně integrované již dlouhou dobu. Takže celkový dopad války na Ukrajině na čínský přístup k Tchaj-wanu bude podle mě minimální. Čína se pravděpodobně bojí, že když použije proti Tchaj-wanu sílu, byly by proti ní uplatněny stejné sankce jako teď proti Rusku, proto se snaží vymyslet, jak svoji ekonomiku izolovat. To je příklad lekce, kterou si z Ukrajiny vezmou.

Joe Biden každopádně nedávno zopakoval, že by USA vojensky pomohly Tchaj-wanu, pokud by ho Čína napadla. To je něco, co vylučoval předtím, než Rusko zahájilo invazi na Ukrajinu. Čím si vysvětlujete tento rozdíl? Je to právě tím, že Tchaj-wan má s USA delší vazby?

Je to složité, ale krátká odpověď by zněla ne. Když Biden říká, že by pomohl bránit Tchaj-wan, pak téměř vždy ještě dodá větu, že máme závazek to udělat. A to čtu jako signál, že opravdu věří tomu, že Zákon o vztazích s Tchaj-wanem, který Kongres schválil v roce 1979, představuje závazek přijít na pomoc. Mluvčí Bílého domu a další úředníci vždy po Bidenových výrocích říkají, že oficiální americká politika se nemění. Ani Biden si podle mě nemyslí, že by americkou politiku měnil: věří, že podle zákona máme povinnost ho bránit. Což mimochodem není pravda, je to překroucení toho, co v zákonu je. Svými výroky podle mě jen dává najevo, jak chápe americkou politiku vůči Tchaj-wanu. A nemyslím, že když mluví o Ukrajině, dává si to do kontextu s Tchaj-wanem, a naopak.

Přístupu současné americké administrativy vůči Číně je relativně tvrdý, čímž se podobá přístupu minulé vlády. Joe Biden je přitom velmi odlišný politik od Donalda Trumpa…

Je zřejmé, že rizika, která Čína pro USA představuje, Bidenova administrativa vyhodnocuje velmi podobně, jako to viděla Trumpova vláda. Obecná strategie tak zůstává stejná, liší se některé její části a provedení - a Bidenův tým dělá některé věci efektivněji. Trump vydal nařízení, na která pak už nic nenavazovalo. Myslím, že současná administrativa se snaží o to, aby byla politika vůči Číně komplexnější; ovšem ne vždy se jim to samozřejmě daří. Největší rozdíl je v tom, jak se USA pod Bidenem snaží začlenit naše spojence: uvědomují si, že nejsme schopní ochránit americké zájmy sami. Bez spojenců nemůžeme zajistit bezpečnost dodavatelských řetězců, podporovat demokracii nebo zabránit Číně v tom, aby získala nejvyspělejší technologie. Bidenův tým si je plně vědom, že musí dát spolupráci se spojenci tu nejvyšší prioritu.

Přibyla také snaha, aby americká strategie měla i ekonomickou nohu, ať už jde o ekonomické iniciativy v Asii nebo technologickou a obchodní spolupráci s Evropou. I tady jde nakonec hodně o vztahy s Čínou. Takže důraz na spojeneckou spolupráci je klíčová součást strategie, o kterou se Trumpova administrativa nikdy reálně nepokusila. Jistě, byli u moci jen čtyři roky, možná by něco udělali později. Bidenův tým v něčem navazuje na Trumpa, v něčem ne, a pak jsou problémy, s kterými si neví rady, jako třeba tarify (extra cla uvalená na čínské zboží za Donalda Trumpa, pozn. red.). Zatím se v tomto případě nic nepohnulo, hlavní Bidenova poradkyně pro obchodní a ekonomické záležitosti si je zatím ponechává v záloze jako něco, co by se v budoucnu mohlo hodit do nějakých vyjednávání.

Kongres i americká vláda si vás několikrát pozvaly, abyste vypovídala o situaci v Číně, mluvíte o tom s americkými politiky. Zdá se, že americká politická scéna se dnes poměrně jednoznačně shodne na tom, že Čína je hrozbou a USA se jí musí postavit. Jaké jsou výhody i nevýhody tohoto konsenzu, který je jinak v americké politice velmi vzácný?

Jedním z problémů tohoto konsenzu je, že lidé mají sklon charakterizovat hrozbu, kterou Čína představuje, způsobem, který je přehnaný a úplně nám nepomáhá. Například rádi říkají, že Čína chce nahradit USA na pozici světové supervelmoci. Možná. Ale Čína Ameriku pozoruje a má dlouhý seznam lekcí, které si vzala z toho, co USA v pozici supervelmoci dělaly - včetně věcí které nikdy nechtějí opakovat. Věří, že řada amerických rozhodnutí vedla k oslabení a úpadku Ameriky. Nemyslím si, že by Čína třeba chtěla podnikat invaze do cizích zemí a zbavovat je jejich lídrů. Pokud chce být Čína světová supervelmoc, chce to dělat jinak, nemá zájem o břemeno odpovědnosti, které na sebe USA vzaly. Čína chce, aby světový systém a jeho pravidla vyhovoval čínským zájmům. Když lidé ve zkratce říkají, že Čína chce nahradit USA, přemýšlejí o problému nešťastným způsobem. Myslím, že je potřeba ještě hodně vzdělávat lidi v tom, jaký typ mocnosti Čína představuje, a co by dělala jinak než my. Někde by to bylo dobré, jinde hodně špatné.

A co je dalším problémem toho konsenzu?

Že se méně a méně pozornosti věnuje tomu, jak by USA a Čína měly spolupracovat. Na to my sami nebudeme stačit: abyste si s někým mohl potřást rukou, je potřeba dvou stran. A Čína má čím dál tím menší zájem s USA spolupracovat. Nedávno například v reakci na cestu Pelosi na Tchaj-wan zastavili vzájemný dialog o klimatické změně. Na světě je ale hodně problémů, k jejichž vyřešení by hodně pomohlo, kdybychom s Čínou spolupracovali. Myslím, že v tuto chvíli na straně Číny není o spolupráci žádný zájem, nicméně mají to jako něco, co mohou využít v budoucích vyjednáváních. A v neposlední řadě dnes v Kongresu vidíme velikou nerovnováhu. Dřív jsme měli zákonodárce, kteří prosazovali spolupráci Čínou, jiní byli zase vůči Číně velmi kritičtí. Dnes je situace taková, že se lidé předhánějí v tom ukázat, že jsou tvrdší než ten zbytek. Sledujeme soutěž o to, kdo bude vůči Číně největší tvrďák. A mě nepřijde, že by něco takového bylo pro USA skutečně prospěšné.