Majka, Petr a Michal o životě v ústavu: Když nemáte svobodu rozhodnutí, nemáte nic

Byt s vlastní kuchyní, záchodem i koupelnou. S vlastní televizí a pračkou. Místo, kde jsme doma a odkud můžeme vyrazit ven, kdykoliv se nám zachce. Na nákup, na procházku nebo za kamarádem. Přesně tak popisuje svůj život trojice hrdinů se zdravotním postižení v prvním dílu nového dokumentárního seriálu #ProPodporu šitou na míru, který vznikl v Alianci pro individualizovanou podporu.

Majka, Petr i Michal měli štěstí a dnes stojí na vlastních nohách. Když ale vzpomínají na život v ústavu, působí jejich slova skličujícím dojmem: “Přebalovali nás a krmili, nic jinýho se nestíhalo,” popisuje Michal, který je z důvodu vážného fyzického postižení na vozíku a dnes využívá osobní asistenci. I když klecová lůžka jsou už snad minulostí, stále padají slova jako svěrací kazajka, trest, teplákovka…

Podpora lidem se zdravotním postižením, chronickým onemocněním či lidem v pobytových službách ani dnes rozhodně není „šitá na míru“ a nezohledňuje jejich potřeby. Stát i ve 21. století podporuje zejména nejjednodušší cestu: masivně a neefektivně investuje do větších ústavů, kde může pobývat vysoké množství klientů. Investice do objektů místo do lidí. Ti pak nemají vlastní prostor ani patřičnou pozornost personálu, jehož kapacity z principu nemohou být dostačující. Pandemie navíc ukázala, že neexistuje způsob jak chránit zdraví klientů, pokud jich jsou na jednom místě desítky či stovky.

Klienti se musí řídit daným režimem, protože v takovém množství lidí to prostě jinak udělat nelze. Jejich život se řídí ústavním řádem, na pokyn vstávají, jí či jdou na vycházku. Pro nás těžko představitelné. Mezi desítkami či stovkami lidí v jednom domě už na individuální potřeby prostor nezbývá, nemluvě o situacích, kdy potřebují akutní péči. Stát bohužel poskytuje uniformní podporu, která je podle mezinárodních úmluv i v rozporu s lidskými právy.

A co je nejlepší na tom nežít v ústavu? “Samostatnost. Že si můžete organizovat život jak chcete. Když nemáte svobodu rozhodnutí, nemáte nic,” říká Michal, který se dnes díky samostatnému životu může věnovat třeba obchodování na burze. Svoje odhodlání popisuje i Petr: “Já jsem chtěl nějakou práci!” Dnes dojíždí do masny v Českých Budějovicích, práce ho baví a naplňuje, díky možnosti pracovat má vyšší sebevědomí a cítí odpovědnost za svůj život.

Štěstí žít ve vlastním nebo chráněném bydlení jako Majka, Petr a Michal však nemá přes 68 tisíc lidí, kteří stále pobývají v ústavech. Aby lidé se zdravotním postižením mohli svobodně žít a rozhodovat se, potřebují právě podporu na míru. První kroky k ní vedou skrze podporu tzv. včasné péče, aby rodina nemusela umístění dítěte do ústavu vůbec zvažovat. Dalším krokem ze strany státu je efektivní využívání evropských investic například jejich zaměřením do komunitních, odlehčovacích a asistenčních služeb namísto do modernizace ústavů.

Petr vyráží bruslit na zamrzlý rybník. Pak koupí čokoládu a jde za Majkou. Protože chce. A zvládne to sám. Dojíždí do práce, platí daně. Teprve když skutečně potřebuje, vždy je tu někdo, kdo mu pomůže. Žije si svobodně a podle sebe. „Koupím si lístek na koncert Milana Peroutky,“ popisuje svůj sen.

Zapojte se do #ProPodporu šitou na míru a sdílejte příběh Majky, Petra a Michala! Pomůžete tím na problém upozornit. Děkujeme.

Aliance pro individualizovanou podporu sdružuje na 60 rodičovských, pacientských a zastřešujících organizací. Hájí zájmy osob se zdravotním postižením či chronickým onemocněním s vyššími nároky na podporu a péči a jejich pečujících. Usiluje o spravedlivý sociální systém v kampani #ProPodporu šitou na míru.