Kateřina z Jesenicka: V osamění a daleko od pomoci

Že v Česku se na místo v sociálních službách čeká i v řádu let, je všeobecně známo. Podle analýzy poradenské firmy EY to třeba ve Středočeském kraji a v případě domova pro seniory průměrně znamená 317 dní. U kombinovaného postižení či klientů vyžadujících vyšší míru podpory to pak bude mnohonásobně déle. Rodiny a pečující, kterým kvalitní sociální služby obecně chybí, tak řeší situaci svépomocí. A ve chvílích, kdy péči sami nezvládají, volí aspoň méně vhodné služby, které neodpovídají potřebám klientů. Tedy ve chvílích, kdy jim dojdou fyzické či psychické síly nebo musí třeba na zákrok do nemocnice.

Lenka Kováčová žije na Jesenicku se svou dcerou Kateřinou, která je kvůli vážnému postižení na matce plně závislá – a po odchodu otce zůstala na její péči jen se synem. „Kateřinka je můj miláček. Je to můj život,“ popisuje paní Kováčová svůj vztah k dceři, jejíž vývoj se po osmém měsíci života zastavil. Dnes je jí 23 let. Náročnou situaci komplikuje právě nedostatek odlehčovacích a dalších služeb, který je v příhraničí ještě mnohem výraznější.

Řada z nich (stejně jako lékařská péče) je dostupná až v Šumperku, což je asi hodinu cesty autem přes Červenohorské sedlo. A pokud člověk auto nemá nebo zrovna sněží, může se cesta přes hory výrazně prodloužit. Ale když potřebuje k zubaři a žádný v okolí nemá volné místo, nezbývá než cestovat. Jako zdánlivě jednoduché řešení by mohlo vypadat přestěhování do města – jenže když pomineme vykořenění a vzdálení se od přátel, s nimiž rodiny s postižením často obtížně navazují vztahy, naráží to i na finanční limity a specifické požadavky na bydlení, které v tomto případě Kateřina má. Nezbývá tedy, než aby si ti, kteří žijí v příhraničí podobně jako Kováčovi, poradili sami.

Když před časem Lenka Kováčová musela na zákrok do nemocnice, nechala se nečekaně brzy po operaci propustit – spěchala totiž vystřídat syna, který se musel o sestru starat, a nemohl proto chodit do školy. Situace pro většinu lidí relativně snadno řešitelná, pro Lenku Kováčovou noční můra. Služby, které by se o Kateřinu v takovou chvíli postaraly, nemají na Jesenicku kapacitu.

Kdyby navíc přestala o dceru pečovat na více dní – a to i v případě, že bude v nemocnici sama dcera – přijde o příspěvek na péči, který nezbytně potřebuje pro zajištění živobytí. „Asi bych si musela půjčit. To by pro mě znamenalo dluhovou past,“ přemýšlí nad dohrou. „Stát mě určitě nedokáže dobře nasměrovat.“ A pravdou je, že rodiny, v nichž jsou lidé s postižením, stát často ani moc dobře nevidí; zkrátka o nich neví, a nedokáže jim tak efektivně pomoci.

„Někdy ta samota na vás dolehne. Přestože máte rodinu, hodně práce, dceru, kamarády … člověk se někdy cítí osaměle,“ popisuje Lenka Kováčová podporu lidí s postižením a svůj životní příběh na Jesenicku.

Žijeme v době, kdy by naše poštovní směrovací číslo nemělo rozhodovat o tom, jestli dostaneme potřebnou péči a podporu zdravotních a sociálních služeb, na kterou bychom měli mít ze zákona nárok. Je proto potřeba začít mapovat potřeby lidí s postižením, nabízet jim podporu a péči, již skutečně potřebují, a také koordinovat pomoc, kterou jim stát může nabídnout.