O vojácích a stínech

Ve středu odpoledne jsem v centru New Yorku potkávala skupinky vojáků a vojaček americké armády. Ve slavnostních uniformách lízali zmrzlinu, pošťuchovali se a vykulovali oči na přepychové obchody na Páté avenue. Byli velice mladí, přesněji malí. Byly to děti, které přijely do města na výlet a na slavnostní průvod, kterým se od roku 1919 každého 11. listopadu oslavuje Den veteránů – největší vojenský svátek v Americe.

Od Madison Square parku po Páté avenue pochodovaly dechovky a pěšáci, projížděly nazdobené vozy, vlály prapory. V defilé účinkovalo 20 000 lidí, z toho 3000 vojáků v aktivní službě. Největší ohlášenou atrakcí bylo několik veteránů z oddílu slavných Navajo Code Talkers. Vojáci z kmene Navajo se za Druhé světové války vyznamenali jako telefonisté a radisté u amerického námořnictva v Tichomoří. Předávali si informace v šifrách založených na jazyce Navajo, který se pro japonskou rozvědku ukázal být naprosto nerozluštitelný. Navahové byli rychlí a přesní. Anglickou zprávu o třech větách dokázali zašifrovat, předat a dešifrovat během 20 vteřin.

Ve středu bylo šedivé nebe, foukal studený vítr a nedá se říct, že by u zátaras podél Páté avenue zevlovaly davy nadšených diváků. Měla jsem spíš dojem, že vojenská slavnost kolemjdoucí obtěžuje, zdržuje je v jejich denních pochůzkách.

Stíny
Letošní Den veteránů se neodehrával v právě uvolněné atmosféře. Země je ve válce. Naděje, že prezident Obama nastolí rychlý mír, se ukázaly přehnané, naopak, v nejbližší době mají odejít do Afganistánu další tisíce mladých lidí.

Nad Dnem veteránů visel i čerstvý stín masakru v největší americké vojenské základně Fort Hood v Texasu, při kterém minulý týden major Nidal Malik Hasan zabil 13 lidí. Vojenský psychiatr, který pomáhal vojákům vyrovnat se s post-traumatickými potížemi, byl včera po poledni obžalován.

Ještě jedna stísňující událost pokazila letošní oslavy: v předvečer Dne veteránů byl ve věznici ve Virginii popraven John Allen Muhammad, veterán z první války v zálivu, který v roce 2002 během 3 týdnů zastřelil ve Washingtonu D.C. a přilehlých oblastech 10 lidí. Popravili jej injekcí za přítomnosti příbuzných obětí, kteří prý při jeho smrti cítili „zadostiučinění“ a „úlevu.“

Co dělá z lidí válka? Masakr ve Fort Hood i úterní poprava ve Virginii s tou otázkou přímo souvisejí. Co prožívají muži a ženy na bojištích a po návratu domů? Co prožívají jejich rodiny a okolí? Dva zajímavé články na to téma otiskly noviny The New York Times. Jeden byl věnován ženám. Byl o tom, že zatímco na bojištích jsou na ženy kladeny stejné požadavky jako na jejich mužské spolubojovníky, po návratu domů, se od nich očekává, že se s následky vyrovnají snadněji. Ženy (na rozdíl od můžů) se také za svoje agresivní či odcizené reakce více stydí, mají tendenci si je vyčítat. Izolují se a mnohem déle jim trvá, než se rozhodnou vyhledat pomoc. To nejhorší ale podle několika veteránek, které byly v článku citovány, je to, že jim okolí nevěří, čím prošly. Zatímco u mužů nikdo nezpochybňuje jejich hrdinství a zásluhy, u žen se jaksi předpokládá, že prožily válku v závětří nebo u psacího stroje.

Druhá zpráva, kterou jsem se zájmem zaregistrovala, se týkala originálního způsobu řešení válečných traumat. Pentagon podpořil 3.7 miliony dolarů založení Divadla války (Theater of War), které do příštího léta objede asi 50 jednotlivých vojenských základen se čtenou produkci Sofoklova Ajaxe a Filokteta.

Nezávislá divadelní společnost, která sází na léčebnou sílu antické tragedie, se v pondělí 9. listopadu poprvé předvedla v nemocnici Sv.Vincenta na Manhattanu publiku složenému z vojáků, veteránů a jejich příbuzných. Její zakladatel, spisovatel a režisér Bryan Doerries, při tom řekl: „Sofokles byl sám generálem a v době, kdy žil, byly Atény ve válce celé desítky let. Tyto dvě hry shlédly tisíce občanů-vojáků. Doufáme, že i naši moderní vojáci skrze ně nahlédnou svoje problémy v širším historickém kontextu a nebudou se s nimi cítit tak osamělí.“