Vzkaz hejtmanům: Úřední bariéry pro patnáctileté se vám vymstí

V rámci aktuální debaty o bodové hranici u přijímaček na střední školy otiskl Respekt dopis náměstka pro školství Moravskoslezského kraje Stanislava Folwarczného. Ten je sympatický upřímnou snahou vysvětlit novinářům a veřejnosti, proč si krajští hejtmani víceméně bez rozdílu stranické příslušnosti myslí, že zhruba deset procent těch, kteří dnes studují (a neuspějí) na maturitních školách, mělo radši chodit na učňák. Ale také ukazuje, na jak mělkých základech tento názor stojí. Ve stejné době vyšel v odborném časopise Řízení školy článek analytičky Jany Strakové argumentující, proč není rozumné tlačit do učilišť ještě větší část populace, než tam dnes chodí, a jaké to může mít pro kraje následky. Srovnání těch dvou textů je rozhodně zajímavé.

Folwarczny vyčítá novinářům, že postoj krajů nechápou. Nechtějí nikomu upírat právo na vzdělání, šanci si ho doplnit v dospělosti má podle nich každý. Chtějí jen postavit bariéru tomu, aby na maturitní obor mohl v patnácti nastoupit, kdokoli si vzpomene.  A ilustruje to na rozhovoru se dvěma kluky, kteří neměli na základce dobré známky, přesto rodiče chtěli, aby šli na školu s maturitou -  u té ovšem neuspěli ani napodruhé a teď jsou fakticky bez kvalifikace, jen se základním vzděláním. Nebylo by rozumnější, aby se vyučili perspektivní obor, a pokud by chtěli, mohou si doplnit maturitu později? Nebyli by tihle kluci za to, že je systém přesměroval na učňák, nakonec spíš vděční?

Odpověď se zdá samozřejmá, ale jen zdánlivě. Jednoznačné ANO má totiž několik podstatných ALE. To první se skrývá v počtu vyučených. Jak zmiňuje Jana Straková, na učiliště u nás dlouhodobě směřuje třetina populačního ročníku. V tom jsme na evropské špičce, na druhém místě za Rakouskem. Pokud tedy nemáme dostatek elektrikářů, nástrojařů a podobně, není problém ani tak v počtu těch, kteří chodí na učiliště, jako spíš v tom, že se tam často nenaučí to, co by zaměstnavatelé očekávali, případně pak utečou do jiných profesí.

Svou roli samozřejmě hraje i populační pokles v posledních letech. Počet absolventů dlouhodobě klesal v maturitních i nematuritních oborech (aktuálně se trend lehce obrací).  Pokud bychom na učiliště „odklonili“ dalších deset procent populačního ročníku, stali bychom se pravděpodobně evropskou vzdělávací kuriozitou, ale pokud nezměníme podobu učilišť, aktuální problémy firem by to nejspíš nevyřešilo.

Druhé ALE spočívá v nezamýšlených důsledcích zavedení bodové hranice nebo jiného opatření omezujícího vstup na maturitní obory. Těch je hned několik. Už dnes podoba přijímacích testů silně deformuje výuku v posledních dvou ročnících základní školy, což konstatuje ve výroční zprávě i Česká školní inspekce. Pokud bychom zavedli povinnou bodovou hranici, rodičovská hysterie ještě zesílí a těm, kdo na maturitní školu nesměřují, budou učitelé věnovat ještě méně pozornosti, protože kvalita školy je posuzována rodiči výhradně podle toho, kolik dětí protlačila na maturitní studium.

Na učiliště by tedy odcházelo čtyřicet procent populace s ještě horšími výsledky a motivací než dnes. Nejenže to silně komplikuje práci učitelům na učňácích, ale fakticky to blokuje i možnost doplnit si vzdělání později. Na kterých školách je nejvyšší neúspěšnost u maturity, běžně i přes 50 procent? Na nástavbách, kde se o maturitu pokoušejí absolventi učilišť. Proč? Obecné vzdělání ze základní školy a učiliště je u těchto lidí na tak nízké úrovni, že to nástavbové studium nevyrovná a oni nepřekonají ani poměrně nízké nároky státní maturity. Tedy možnost doplnit si maturitu „pak“, jak to zdůrazňuje Folwarczny, je do značné míry hypotetická.

Když ministerstvo školství simulovalo na aktuálních číslech z přijímaček zavedení cut-off score, vyšlo mu, že největší podíl těch „přesměrovaných“ by nebyl mezi kluky, kteří by mohli jít na nástrojaře, ale mezi dívkami, které by chtěly být zdravotní sestrou nebo pečovatelkou.

Tedy nechtěným důsledkem „dobře“ míněného opatření by nejspíš nebyl větší počet elektrikářů a instalatérů, ale větší počet životně dezorientovaných servírek, kuchařek a cukrářek, které původně chtěly dělat něco úplně jiného. Znamenalo by to další pokles počtu lidí v sociálních a zdravotních profesích, které se rovněž dlouhodobě potýkají s nedostatkem. Nezamýšlené důsledky jsou ve vzdělávací politice časté a mimořádně rizikové. Je dobré na to hejtmany opakovaně upozorňovat.

Poslední ALE pak spočívá v riziku vzniku vzdělávacích ghett. Pokud by kraje omezily všeobecné vzdělání a maturitní obory, fakticky by vzkázaly těm vzdělanějším: příležitost pro své děti hledejte jinde. A oni to dlouhodobě dělají. Příklad Karlovarského kraje, který se právě kvůli nízkému podílu vzdělaných lidí ocitá na konci prakticky všech statistik, ať už se týkají příjmů, vyloučených oblastí, kriminality nebo nezaměstnanosti, je velmi ilustrativním příkladem.

A fakt, že omezení maturitních oborů prosazuje nejhlasitěji právě karlovarská hejtmanka Jana Mračková Vildumetzová, je opravdu hořká ironie. Ranní pivo na kocovinu možná pomáhá, ale omezení maturitního vzdělávání v kraji, který trpí depresí z nízké vzdělanostní úrovně obyvatel, to opravdu fungovat nemůže.

Jestliže se tedy hejtmani snaží lépe vybavit učiliště, pomáhat jim finančně, domlouvat jejich spolupráci s velkými firmami, organizovat takzvané duální vzdělávání – je to v pořádku. Pokud chtějí uplatnit svůj politický vliv, ať tlačí na to, aby právě kluci zmínění v úvodu i po neúspěchu u maturity získali vysvědčení o nematuritním odborném středoškolském vzdělání. Při hledání zaměstnání by jim to určitě pomohlo. Ale snaha o stavění úředních bariér pro patnáctileté se vymstí právě krajským politikům. Průmyslníci by možná byli spokojeni s přísunem nízko kvalifikovaných pracovníků, všechny ostatní problémy plynoucí z ghettoizace některých regionů by však zůstaly na jejich stole.

Autor je spolupracovníkem Informačního centra o vzdělávání EDUin