Vítání letadla z Číny bylo jako vystřižené z Kanceláře Blaník

Čína, jež před světem tajila informace o pandemii koronaviru, se nyní snaží svůj obraz změnit: v zemi, která nejenže není za nemoc zodpovědná, ale naopak je vzorem při jejím zvládání a pomáhá ostatním. Do řady zemí včetně Česka prodává zdravotnický materiál - a tzv. roušková diplomacie dobře zapadá do snahy Pekingu ustanovit nové uspořádání mezinárodních vztahů. „Proto šíří dezinformace o původu nákazy, a proto si také vynucuje rituální projevy vděčnosti při prodeji zdravotnického materiálu, jakých jsme byli svědky v obzvlášť trapné podobě třeba v Srbsku a ovšem také u nás, v České republice,“ říká šéf projektu Sinopsis Martin Hála.

V souvislosti s rozšířením koronavirové pandemie v Itálii a úmrtím mnoha Italů se tamní populista Matteo Salvini ostře vymezil vůči Číně. Řekl, že nemůže být „spasitelem světa“ za předpokladu, že pandemii tajila. „Pokud to čínská vláda věděla, neohlásila a nechránila, dopustila se zločinu proti lidskosti,“ uvedl doslova. Je to seriózní obvinění odpovídající tomu, co Čína kolem koronaviru dělala?

Salvini volí jako správný populista expresivní výrazy. V tomto případě však asi není daleko od pravdy.

Čína uvedla, že na koronavirus v její pevninské části umřelo kolem 3300 lidí. Zároveň se objevují informace, že skutečné číslo je mnohem vyšší. Co se o tom dá zjistit z čínských zdrojů, které jsou alespoň částečně nezávislé na vládě? A ví se tedy, kolik lidí bylo nakaženo a zemřelo v epicentru epidemie Wu-chan?

Zdroje „nezávislé na vládě“ jsou vzácné i v méně vypjatých dobách. Současnou krizi provází ostrá propagandistická kampaň neboli „střet narativů“ - jak to diplomaticky nazval šéf evropské diplomacie Josep Borrell. Peking si informace hlídá více než kdy jindy a podle potřeby jimi manipuluje. Statistiky o obětech ve Wu-chanu a jinde v Číně kontroluje stát, resp. státo-strana. Skutečné údaje se dají přibližně rekonstruovat, nebo spíše jen odhadovat, z různých nepřímých indicií, jako jsou zvýšené objednávky pohřebních uren, úbytek abonentů některých služeb a další informace naznačující vyšší počet obětí. Takové informace se objevují i teď ve veřejných zdrojích.

Co je třeba známo?

Např. jedno z posledních relativně nezávislých médií Cchaj-sin přineslo nedávno ve své mezinárodní anglické edici rozhovory s lékaři z první linie ve Wu-chanu, které oficiální statistiky implicitně zpochybňují. Dále je třeba vzít do úvahy, že čínské statistiky - odhlédnuto od možných úprav - se často řídí odlišnou metodikou. Do počtu nakažených se například nezapočítávají asymptomatičtí nositelé viru, i když vyjdou z testů pozitivně. Už jen z toho důvodu se nedají oficiální údaje přímo srovnávat se statistikami z jiných zemí. Britský tisk přinesl tento týden informaci, podle níž odhadují britské tajné služby počet nakažených a zemřelých až na čtyřicetinásobek oficiálních údajů. Z jakých podkladů vycházejí, samozřejmě nevíme.

Kdy se vlastně poprvé v Číně objevila veřejně dostupná informace o nakažených koronavirem? A co říkala?

První skutečně veřejnou informaci o novém koronaviru vysílala -  pokud vím - čínská ústřední televize CCTV 3. ledna, paradoxně jako krátkou zprávu o předvolání lékaře Li Wen-lianga na policejní stanici kvůli šíření „nepravdivých zpráv“ v soukromých (!) konverzacích na WeChatu. Dr. Li napsal několika kolegům o výskytu nového viru podobného SARS u pacientů ve své nemocnici ve Wu-chanu. Na policii musel podepsat prohlášení, že už to nikdy neudělá. CCTV zprávu vysílala zjevně pro výstrahu dalším potenciálním „narušitelům harmonie na internetu“. Dr. Li se pár dní nato sám nakazil a zemřel.

A co se dělo mezitím?

Zprávy o novém viru se mezitím šířily interními státními a stranickými kanály. Den před předvoláním Dr. Li, tedy 31. prosince, informovaly čínské úřady o výskytu nového, neznámého viru Světovou zdravotnickou organizaci.  Už 3. ledna zmapovali čínští odborníci jeho genom a 11. ledna došlo k prvnímu dokumentovanému úmrtí jako následku nákazy. Před vlastními obyvateli však úřady nejprve samu existenci počínající epidemie a posléze její rozsah tajily. Naplno ji odhalil až 20. ledna známý virolog a epidemiolog Čung Nan-šan, když informoval během briefingu čínské Státní zdravotní komise přítomné novináře, že nový virus se přenáší z člověka na člověka. Tři dny nato byl uzavřen Wu-chan.

Jak s informacemi dál pracoval prezident Si Ťin-pching a jeho administrativa?

Podle svého vlastního pozdějšího vyjádření svolal generální tajemník Si zvláštní schůzi Stálého výboru Politbyra, tedy samotného centra komunistické moci, již 7. ledna. Veřejně se k epidemii začal vyjadřovat až po uzavření Wu-chanu. Do čela boje proti koronaviru postavil nejdříve svého premiéra Li Kche-čchianga, ale nakonec se sám ujal vrchního velení v „lidové válce proti viru“.

Jak čínská vláda na pandemii zareagovala? Měnila v průběhu času nějak strategii boje proti nemoci?

Po počátečním tutlání přistoupila čínská vláda koncem ledna k razantním opatřením. Izolace Wu-chanu byla vyhlášena 23. ledna, den před lunárním Novým rokem, největším čínským svátkem, kdy se chod Číny zastaví - v některých případech až na dva týdny. Je možné, že právě k tomuto svátku byla opatření časována, aby co nejméně omezila výrobu. Problém spočíval v tom, že lunární Nový rok je také dobou „největší světové migrace“, kdy se desítky milionů lidí přesouvají ke svým rodinám, často na druhém konci Číny. Virus se tak začal šířit po celé zemi.

Čína začala tvrdit, že nemoc do země zavlekli Američané. Stále se to v Číně píše? Co je cílem podobných informací?

Epidemie představuje pro čínské vedení nejen zdravotní, ale také politický problém. „Nová éra“ generálního tajemníka a prezidenta Si Ťin-pchinga se vyznačuje zvýšenou asertivitou na mezinárodní scéně, kdy se Čína snaží využít „historické příležitosti“ a ujmout se vedení v novém uspořádání mezinárodních vztahů šifrovaném jako „lidské společenství sdíleného osudu“. Peking se snaží prezentovat jako efektivní systém řízení společnosti v kontrastu s chaotickou, sklerotickou demokracií v USA a na Západě obecně.

A epidemie to „kazí“…

Ano, selhání při řešení krize globálního dopadu, jakou je současná epidemie, takový obraz samozřejmě zásadně podkopává. Proto Komunistická strana Číny mobilizuje svůj obrovský propagandistický aparát, aby takové čtení současné krize zvrátila a otočila v tom smyslu, že nejen není za epidemii zodpovědná, ale je naopak vzorem při jejím zvládání, takže její nárok na vedení světového společenství nejen neutrpí, ale naopak získá. Proto šíří dezinformace o původu nákazy, a proto si také vynucuje rituální projevy vděčnosti při prodeji zdravotnického materiálu, jakých jsme byli svědky v obzvlášť trapné podobě třeba v Srbsku a ovšem také u nás, v České republice.

Vedení WHO dlouho odmítalo vyhlásit kvůli koronaviru světovou pandemii a Čínu chválilo za zvládnutí problému. Jak si vstřícnost WHO vůči Pekingu vysvětlujete?

Jde spíše o vstřícnost jejího generálního ředitele Tedrose Adhanoma Ghebreyesuse. Ten byl zvolen s čínskou podporou - zjevně na základě dohody, že z WHO odstraní i neoficiální přítomnost Tchaj-wanu. To se projevilo jako zvlášť nešťastné v současné krizi, kdy WHO zcela ignorovala včasná varování Tchaj-wanu o nadcházející epidemii. Tchaj-wan sám přijal velmi brzy účinná opatření, a vyšel tak ze současné epidemie relativně lépe než ostatní země. Tristní úloha WHO v této epidemii dobře ilustruje systematické nahlodávání mezinárodních institucí zvýšenou aktivitou čínské diplomacie. Stačí připomenout případ „zmizelého“ prezidenta Interpolu Meng Chung-weje, kterého potkal stejný osud jako někdejšího poradce prezidenta Zemana Jie Ťien-minga.

Otřásla epidemie s mocenskou pozicí prezidenta Si Ťin-pchinga? Vzešel z krize oslabený nebo posílený?

To bude záležet na tom, nakolik bude úspěšná zmíněná mobilizace propagandistického aparátu na změnu vnímání původu, průběhu a následků epidemie. Čínští komunisté věří, že „ideová práce“ dokáže změnit vědomí lidí, ba dokonce realitu jako takovou.

Většina západních zemí včetně Česka nakupuje za velké peníze ochranné pomůcky v Číně, s tím, že v podobném kvantu je aktuálně pořídit nejde nikde jinde na světě. Nakolik Čína tuhle svoji „pomoc“ používá na zvýšení svého světového renomé a politického vlivu na Západě?

„Roušková diplomacie“, jak se této „pomoci“ dnes již běžně říká, je jedním z nástrojů na změnu vnímání úlohy Pekingu v epidemii. Poněkud cynicky k tomu využívá zoufalého nedostatku ochranného zdravotnického materiálu v postižených zemích. Ten přitom vznikl mimo jiné i proto, že v únoru putoval tento materiál ve velkém opačným směrem, ze světa do Číny. Podle oficiálních údajů čínské celní správy dovezl Peking v únoru ze světa více než dvě miliardy roušek. A to číslo zřejmě nezahrnuje dary, jako byla oficiální česká pomoc Číně expedovaná 1. března – jen pár týdnů předtím, než se ukázalo, že stejný materiál zoufale chybí v Česku.

Co bylo cílem globálního rozměru současných nákupů? Může Peking v pozici světového mocenského lídra nahradit Washington? A jestliže ano, jak se to bude projevovat?

Cílem Pekingu je využít nedostatku zdravotnického materiálu ve světě pro své propagandistické a geopolitické cíle. Bylo by celkem normální, že v době vrcholné krize v Číně v únoru putuje materiál do Číny, a když se situace obrátí, putuje zase nazpátek. Rozdíl je v tom, že o masivním přesunu zdravotnického materiálu do Číny v únoru se v podstatě nevědělo, protože ho nedoprovázel žádný humbuk - pomineme-li kuriózní výpravu tří prezidentových emisarů do Číny. Dodávky materiálu opačným směrem naproti tomu provází scény jako vystřižené z filmových týdeníků v padesátých letech.

Ale co s renomé Číny může udělat fakt, že jí prodávaný zdravotnický materiál může být předražený a nekvalitní?

To je samostatná otázka, která do velké míry souvisí také s tím, jakým způsobem se tento materiál v současné době v ČLR nakupuje.

Nemůže naopak koronakrize snížit výrobní závislost Západu na Číně? Nepřesune časem řada západních vlád výrobu zdravotnického materiálu „domů“?

Koronakrize s největší pravděpodobností dále uspíší tzv. decoupling, tedy snahu vymanit se ze závislosti na Číně v klíčových oborech. Epidemie názorně demonstrovala, jak může být nebezpečná situace, kdy se prakticky veškerá výroba přesunula do jedné země. Nota bene do země s velmi specifickým politickým systémem a s ambicemi na zásadní reorganizaci mezinárodních vztahů.

Kritizoval jste postup českých politiků v čele s premiérem Andrejem Babišem a ministrem vnitra Janem Hamáčkem, kteří vítali letadla se zaplacenou zásilkou z Číny na letišti Václava Havla. Co přesně vám vadilo?

Ta scéna byla sama o sobě potupná, vypadala jako nějaká parodie na cargo kult v Melanésii, kdy domorodci rituálně uctívají dodávky zboží ze vzdálené civilizace. Mnohem horší ovšem na tom výjevu bylo, že přesně nahrává zmíněné snaze Pekingu o změnu chápání úlohy ČLR v pandemii - od původce v zachránce, kterému musí být všichni vděčni. Proto si ho také zřejmě čínská strana vyžádala. Tedy pokud si ho nevyžádal kancléř Mynář jako onen výhružný dopis zemřelému předsedovi Senátu Jaroslavu Kuberovi.

Politici ale argumentují, že kdyby to nedělali, Čína by s námi už také nemusela obchodovat, a tím pádem by tu umírali lidé. S tím nesouhlasíte?

To je logika na úrovni kultu cargo. Je to jako věřit, že když šaman nezatančí, nepřijde jaro. Stejné dodávky putují do celého světa a rituální klanění nejvyšších představitelů jsme zatím viděli jen v Srbsku a u nás.

Proč tedy vrcholní představitelé státu chodí na letiště vítat zaplacené zásilky z Číny a říkají tomu pomoc, zatímco třicet miliard korun od kolegiálních členů EU premiér označuje pohrdlivě za „dávno naše peníze“. Čím je Čína pro ně tak přitažlivá? Je možné, aby na svých postech o výhradách k Číně a rizicích takového partnerství nic nevěděli?

Část české politické reprezentace vsadila už před lety na Peking - z nejrůznějších důvodů, jež se k jejich hrubé nelibosti snaží popsat a analyzovat náš projekt Sinopsis. Sázka na Peking silně utrpěla dramatickým krachem „vlajkové lodi čínských investic v ČR“, společnosti CEFC - a s ní i celé Zemanovy „ekonomické diplomacie“ s Čínou. Dovoz zdravotnického materiálu představuje pro tuto skupinu novou šanci. Zdravotní roušky nahradily někdejší čínské „investice“.  Mají dostat zpátky k veslu lidi, kteří se zkompromitovali v éře CEFC a „dopisu čtyř“.

Jak jste zmínil, podle Deníku N zmiňovaný výhružný dopis Jaroslavu Kuberovi, v němž mu Čína kvůli plánované cestě na Tchaj-wan vyhrožovala potrestáním jeho i českých firem, si od čínské ambasády v Praze objednal kancléř Mynář. Je možné, aby čínský velvyslanec něco takového udělal bez schválení nadřízenými v Pekingu?

V podobě, v jaké byl zveřejněn, je ten dopis zjevně neúplný, chybí úvodní strana. Ta by prozradila více o jeho pozadí – a to i v případě, že skutečně neexistuje. Již samy okolnosti dopisu nicméně názorně dokládají důraz, jaký klade ta část české politické reprezentace, o níž byla řeč před chvílí, na rehabilitaci pošramocených vztahů s Pekingem. V lednu si kancléř Mynář objednal bezprecedentní dopis od cizí mocnosti, zjevně k vyvinutí tlaku na ústavní činitele své vlastní země. Někdy v únoru se vicepremiér Hamáček stal podle vlastních slov „zmocněncem“ prezidenta Zemana pro Čínu se zadáním, aby „posunul“ vzájemné vztahy.

V březnu na nás dolehla epidemie koronaviru a Hamáček se stal de facto, a pak i de iure šéfem krizového štábu, který svěřil dovoz zdravotního materiálu Tvrdíkově Smíšené česko čínské komoře vzájemné spolupráce - jež předtím posílala stejný materiál opačným směrem. Prezident děkuje Číně v mimořádném projevu k národu a vrcholní představitelé se řadí na letišti do špalíru před čínským velvyslancem, jehož chtěli krátce předtím někteří čeští politici vyhostit. To je jak vystřižené z kanceláře Blaník. Česká politika imituje umění, konkrétně satiru. Výsledkem je fraška.