„To ale nemůžete, pane Václave!“ Dáša se nechala dovést k Václavu Havlovi a hned se do něho pustila se vší vehemenci. Přitom Vás nesměl mást její – rozpačitý? – úsměv, ten ji nemizel z tváří skoro nikdy. Když se rozčílila, půvabně totiž zčervenala…
Protože měla absolutně čistý štít, mohla si ona, třínedělní ministryně spravedlnosti vlády České republiky, dovolit namítat slovům jednodenního čerstvého prezidenta o „pokleslé justici“ v prvním novoročním projevu 1. 1. 1990.
Dal nám jej, svých spolupracovníkům a blízkým, k posouzení. Námitku měla jen Dáša. Ona přece znala všechny soudy a většinu soudců v republice. Objela je jako advokátka ve sporech o náhrady škody v pracovně právních vztazích; mizerná agenda, nikdy se nedá úplně vyhrát, častěji se prohrává…
„Mezi soudci jsou přece také skvělí, stateční a chytří lidí! To nemůžete, takto zevšeobecňovat; vidíte soudce skrze vlastní zkušenosti třikrát odsouzeného! A také podle toho, co vám vyprávěli vaši spoluvězni! Ti jsou přece vždycky nevinní!“ Samozřejmě, že měla pravdu. Byl to závan zdravého rozumu a spravedlnosti hned v prvních euforických polistopadových dnech. K tomu ale potřebujete – právě čistý štít.
Přitom nebyla proslulá disidentka, byla totiž víc než disidentka: disidenty mimo jiné hájila před soudem. Někdy je celoživotní práce ve prospěch práva a spravedlnosti víc než jeden podpis. Takových případů není mnoho. Na jeden, snad na ten poslední, vzpomínáme.
Na naši Dášenku.
Přečtěte si více k tématu
Dagmar Burešová věděla, co je spravedlnost
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
