Protibabišovská rétorika v předvolební kampani nefunguje

Zbývá už jen pár dní do sněmovních voleb a kampaně politických stran by se měly nacházet v nejvyšším tempu. Přesto to vypadá, že se téměř nic neděje. „Když se ohlédneme za minulými lety, nenajdeme podobné volby, které by pár dní před hlasováním vypadaly takhle šedivě a nijace,“ souhlasí Miloš Gregor, politolog z Masarykovy univerzity v Brně.

V čem je ta nijakost?

Na to, že zbývá několik dnů do voleb, přijde mi, že se vlastně nic moc neděje. Nemáme tu výrazné téma ani nevidíme výraznější mobilizaci voličů. Zdá se mi, že politické strany se tak nějak smířily, že volby dopadnou tak, jak říkají průzkumy.

Jak velký je to kontrast v porovnání s předešlými parlamentními volbami?

Přijde mi, že ty letošní jsou opravdu v něčem specifické. Rok 2013 byl výjimečný tím, že po pádu Nečasovy vlády šlo o předčasné volby, takže tu automaticky byla určitá mobilizační nálada proti zkorumpovanosti. Ale i v předchozích letech vždy existovalo téma, které dokázalo voliče zalarmovat. Když se ohlédneme, nenajdeme volby, které by pár dní před finále vypadaly takhle šedivě a nijace.

Proč strany nenalezly žádné téma, když se zároveň mluví o tom, že jde o nejdůležitější volby od listopadu 1989?

Ukazuje se, že jsou v krizi. Nedokáží přijít s tématy, která by byla pro voliče atraktivní a zajímavá. A stoupá podpora populistických stran, jež zvedají témata jako migrace, strach z cizinců a terorismu. Mohou se jevit na první pohled absurdně, ale očividně fungují. Zároveň se ukazuje, že naopak nefunguje protibabišovská rétorika. Kauzy týkající se Andreje Babiše, ať už je to Čapí hnízdo nebo korunové dluhopisy, jsou v mediálním prostoru velmi dlouhou dobu a voliči jsou z nich unavení - každý si už na Babiše nějaký názor udělal. Buď si volič myslí, že je zloděj a lhář a nebude ho volit, nebo že se ze strany „tradičních politiků“ jedná o účelovou kampaň zaměřenou proti němu. Cokoliv se stane, už nemá na rozhodování voliče vliv.

Jak byste tedy definoval současný stav kampaně?

Momentálně nastala trochu paradoxní situace. Průzkumy veřejného mínění ukazují velmi malé přesuny voličů mezi stranami. Na druhou stranu tu pořád máme téměř čtvrtinu společnosti, která plánuje jít volit, ale neví koho. Volby mohou proto dopadnout naprosto jinak, než ukazují průzkumy, ale zároveň velmi podobně. Jediné, co by mohlo přijít, by bylo právě téma, které jednotlivé skupiny voličů zmobilizuje. Ale takové nedokážu v současné chvíli vůbec předpovědět. Další kauza spojená s Andrejem Babišem by každopádně na preferencích nic nezměnila - už nemůže přijít nic víc alarmujícího než fakt, že je obviněn. A u ostatních stran je voličská podpora tak nízká, že - s nadsázkou řečeno - ani nemá kam klesnout. Zůstalo jim jen voličské jádro, proto bychom měli očekávat, že nerozhodnutí voliči budou nejspíše směřovat právě tam.

Je vůbec na letošní kampani něco překvapujícího kromě oné letargie stran?

Fakt, že najednou je všude vidět SPD Tomia Okamury. Pokud to porovnáme s rokem 2013 a s jeho Úsvitem, bylo to přesně naopak – nikdo nedokázal říct, jak velkou podporu bude hnutí mít, protože nebylo téměř vidět. Ale dnes jsou jejich plakáty po celé České republice.

Vidíte alespoň posun v používání sociálních sítí?

Posun vidíme volby od voleb. Troje volby zpátky Facebook ještě vůbec neexistoval, dnes je jedním z hlavních komunikačních kanálů. Přesto si myslím, že stále nejdůležitější roli hraje kontaktní kampaň. I když politici na sociální sítě vyvěšují svá vyjádření, největší vliv na voliče má pořád osobní setkání. Pokud si s konkrétním politikem potřeseme rukou nebo vyslechne náš problém, jsme ochotni mu mnohdy odpustit i prvotní antipatie nebo škraloup z minulosti.

Takže sociální sítě nemohou rozhodnout volby?

Komunikace na sociálních sítích může hodně pomoci - především v posledních hodinách s výzvou, aby lidé k volbám dorazili. Ale pokud s politikem nemáte žádnou zkušenost, pak mu jen na základě sociálních sítí hlas nejspíše nehodíte. I na preferencích vidíme, že politici, kteří objíždějí celou Českou republiku a setkávají se s voliči, jsou oblíbenější a populárnější.

Od minulého týdne ve veřejnoprávní televizi běží volební spoty stran. Fungují ještě vůbec? A jaké jsou? V minulosti často budily spíš pobavení.

Překvapilo mě, že profesionálně nejlepší volební spot má SPD. U Tomia Okamury jsme byli zvyklí na jednoduchá prohlášení, během kterých seděl sám před kamerou a vysvětloval voličům ne příliš atraktivním způsobem „hrozby“. V letošním spotu je vidět velká inspirace Spojenými státy: v první polovině nás varuje a budí v nás strach, aby nám v druhé části dokázal, že on je ten kompetentní k naší ochraně. Spot splňuje všechny atributy pro to, aby měl úspěch. Dlouhodobě mi je záhadou, proč nedokážou nabídnout lepší spoty ani strany, za kterými stojí velcí sponzoři – Realisté nebo ODA. Právě ty považuji je za amatérské.

V příspěvku na Twitteru jste se poměrně pozitivně vyjadřoval o volebním spotu ČSSD.

Ano, spot s Lubomírem Zaorálkem bych zařadil také mezi povedené. Oproti předchozím volbám nemá ČSSD obecné abstraktní sliby, spot je postaven na osobním příběhu Lubomíra Zaorálka a jeho tatínka. Sociálním demokratům se podařilo alespoň ve spotu zaměřit na emoce. Lidé se s příběhem o otci, který pracoval v hutích, dokážou ztotožnit, což se o zbytku kampaně ČSSD nedá říct. Billboardy ČSSD jsou poměrně strohé, od emocí téměř okleštěné.

A co hnutí ANO? O něm se mluví jako o subjektu, který má jeden z nejlepších marketingových týmů.

Volební spot hnutí ANO mě překvapil tím, že je nezvykle infantilní. Kdybych nevěděl, o jaký subjekt jde, považoval bych je podle spotu za nějaké obskurní uskupení. Věřím, že dělají kampaň na základě průzkumů a nejspíše cílí na určitou část voličstva. Přesto mi přijde, že ANO rezignovalo na snahu získat voliče, které zajímají politická témata a nad politikou přemýšlejí. Cílí na nejnižší pudy.

A mohou stranám pomoci stejně tradiční televizní debaty?

Televizní debaty jsou velmi důležité. Pomáhají politikům veřejně vymezovat vlastní názorový směr a divák vidí kontrast mezi jednotlivými programy a stranami. I když se na ně „jejich“ voliči příliš nedívají, stejně se s výsledky debat setkáváme jinde – v médiích a na sociálních sítích. Je to cenný zdroj pro novináře. Co vnímám jako nešťastné, jsou přitom dva extrémní způsoby pojetí. První je v komerčních televizích, které dávají prostor pouze dvěma až třem lídrům politických stran, a vytvářejí tak dojem, že se bude rozhodovat jen mezi nimi a ostatní strany nejsou tak důležité. Na druhou stranu, pokud máme deset a více debatujících jako na ČT, nejedná se o diskusi. Volič se toho moc nedozví a moderátor má menší možnosti k oponentuře.

Jak by tedy debaty měly vypadat?

Přijde mi, že se formátů dobře chopily některé internetové televize, kam si zvou všechny politické strany postupně, po jednom. Nebo i některé komerční televize - mají sice formáty o třech politických stranách, ale obměňují je.