Proč Zaorálek není Karlův most

Lubomír Zaorálek je známý tím, že dokáže libovolně dlouho mluvit, přičemž síla jeho sdělení není přímo úměrná počtu slov. Přeskakuje z tématu na téma, myšlenky občas nedokončuje, používá emotivní výrazy a divoce při tom gestikuluje. Jednou z posledních příležitostí zažít „autentického Zaorálka“ byl jeho nominační projev na začátku léta 2017, kdy si ČSSD vybrala tehdejšího ministra zahraničí za svého volebního lídra.  Zaorálek namísto plánovaných dvaceti minut mluvil skoro padesát a dotkl se téměř všeho.

Nejprve obdivně mluvil o parašutistech Kubišovi s Gabčíkem, v další minutě se bez jakékoli návaznosti ocitl u Hillary Clinton, která byla „půvabná děvčica, ale zatvrdla v tom establishmentu“, pak pokračoval státnickými sděleními typu, že “některé okamžiky v životě člověka jsou důležité”, a řeč zakončil přáním, aby ČSSD byla “jako Karlův most – něco, co vydrží staletí.“

Jako celek nedával projev moc smysl a nebylo z něj úplně patrné, co jím chce Zaorálek říct. To bylo však v danou chvíli vedlejší. Straníci přítomní programové konferenci ČSSD při něm ani nedutali. Nikdo neopustil sál, všichni byli zvědaví, kam je příští Zaorálkova slova zavedou. Přednášející si vysloužil několik potlesků - stejně jako upřímné pobavení publika, když udělal vtip.

Pokud tedy ČSSD nyní vsadila na Lubomíra Zaorálka proto, že bude schopen umluvit jazykem řeči stejně nespojitého emotivního Andreje Babiše, může jí tenhle tah vyjít. Jestliže hledala také někoho, kdo bude schopen premiérovi a prezidentovi případně vzdorovat, už to tak jednoznačné není. Zaorálek po celou dobu kariéry vždycky ustoupil silnějšímu, prokázal um zajít v politických kompromisech až za předvídatelnou mez a prozradil tím o sobě mimo jiné to, že jeho zanícení bývají mělká.

Učebnicovým příkladem (už pro pamětníky) je jeho rozhodnutí z roku 2007 podpořit kandidaturu problematického, korupčními skandály opředeného zemanovce Jaroslava Palase na hejtmana Moravskoslezského kraje.  Dlouho předtím ho kritizoval, když však hrozilo, že nezíská místo předsedy moravskoslezské organizace ČSSD, otočil. Oba tehdy dosáhli toho, co chtěli - Palas křeslo hejtmana, Zaorálek krajského předsedy. A “náš brepta,” jak o Zaorálkovi občas mluví členové ČSSD z jiných regionů, se představil veřejnosti jako chladný pragmatik.

V rozhodujících chvílích zahraniční politiky jeho kroky sledovaly stejný vzorec. Coby zahraniční expert strany podporoval výstavbu americké protivzdušné obrany v Česku, když však tehdejší lídr ČSSD Jiří Paroubek z průzkumů veřejného mínění vyčetl, že Češi radar nechtějí, zavelel k obratu a nejsilnějším kritikem projektu se stal Lubomír Zaorálek.

Už jako ministr zahraničí se pak nechal zatlačit do kouta nejprve pročínskou politikou Miloše Zemana. Stejně plamenně jako z poslaneckých lavic řečnil proti americkému radaru, později hájil vstřícnost vůči pekingskému režimu, jež vyvrcholila servilním prohlášením čtyř nejvyšších ústavních činitelů o věrnosti české vlády čínskému vidění světa, přičemž první verzi prohlášení naformuloval sám Zaorálek.

Poté v roce 2015 udeřila uprchlická krize. Zaorálek na rozdíl od řady jiných politiků nepohrdá lidmi, rád s člověkem na ulici zapřede hovor o tom, co ho právě trápí. Dost možná proto, že se dodnes stará o svého o dva roky staršího postiženého bratra, který se narodil se sedmdesátiprocentní ztrátou sluchu. Ví od něj, “jak je strašné při postižení shánět práci, leštit kliky, důstojně se zařadit do společnosti”, jak to řekl ve starším rozhovoru pro Respekt.

Když však Zaorálkův stranický kolega a ministr vnitra Milan Chovanec opanoval uprchlické téma, udělal z nepřítomných migrantů bezprostřední hrozbu životu na české vsi a jeho popularita mezi straníky i veřejností začala prudce růst, šéf diplomacie a “humanista”, jak sám sebe občas definuje, mlčel. V červnu 2017 pak zvedl ruku pro kontroverzní usnesení vlády, že kabinet do konce svého mandátu nepřijme jediného uprchlíka. Čímž coby ministr zahraničí mimo jiné bezprecedentně vyzval k porušování mezinárodního práva.

V jednom z rozhovorů Zaorálek také řekl, že mu „nikdy nepřipadalo zajímavé řízení lidí, ani jsem to nijak zvlášť neuměl“ - a na ministerstvu zahraničí to bylo znát. Centrálu zdejší diplomacie skutečně neřídil, nechal to dominantně na lidech, které si s sebou přivedl zvenčí. Klíčovou postavou se stal levicový akademik Petr Drulák, zpočátku Zaorálkův náměstek, nyní velvyslanec ve Francii. Ten přišel do úřadu s novou doktrínou: rozbít havlovské dědictví v zahraniční politice a vymést jeho proponenty, například diplomaty odpovědné za lidsko-právní agendu.

Výsledkem těchto a dalších personálních tahů dosazujících často za odborníky stranou vybrané laiky nebo juniornější diplomaty, kteří včas ukázali loajalitu novému vedení, bylo to, co lidé znalí prostředí ministerstva definují jako dezolátní odborný stav úřadu. Ten se mimochodem dodnes úplně nezkonsolidoval.

Poslední dozvuk Zaorálkovy manažerské laxnosti bylo možné sledovat na začátku letošního roku, v době, kdy byl už mimo vysokou politiku. Tehdy se stát mimosoudně vyrovnal s protiprávně propuštěním zástupcem ředitele Českého centra v Paříži Jeanem-Gaspardem Páleníčkem  a zaplatil mu několik set tisíc odškodného z eráru. Páleníčkovi dal výpověď Jan Závěšický, mladý funkcionář ČSSD ze Šumperska, kterého předtím do funkce generálního ředitele Českých center jmenoval - bez jiného než zjevně stranického důvodu - právě Zaorálek.

I proto bude zajímavé sledovat, jak si Zaorálek nyní povede v čele ministerstva kultury. Podle předsedy Pirátů Ivana Bartoše je Zaorálek z manažerského pohledu kompetentní, otázkou je prý vztah ke kultuře a akceptace kulturní obcí. Jak ale vidno, v lepším případě to může být opačně.