Pro Česko není lepší partner než Angela Merkel

„Já AfD místo v Bundestagu nepřeji, ale v rámci demokratické soutěže to není úplně špatné. A druhá věc je, že se sociální demokracií mimo vládu by konečně vznikla jasně vedená opozice,“ říká Jakub Eberle z Institutu mezinárodních vztahů Univerzity Karlovy a Ústavu mezinárodních vztahů, který předvolební německé dění sledoval přímo v Berlíně.

Výsledky německých voleb nabízejí řadu dílčích interpretací.  Čtvrté vítězství Angely Merkel, poprvé v německé poválečné historii krajně pravicová strana v parlamentu, propad socialistů, návrat FDP. Co nejvíc překvapilo vás?

Že Zelení nedopadli vůbec špatně, protože to vypadalo, že je to strana, která moc nedokázala jasně představit důvod, proč byste je měli volit. Nejvýznamnějším trendem voleb je ale propad velkých stran, které byly potrestány nejenom za velkou koalici, ale především za to, že jejich kampaň byla trochu o ničem. Obzvlášť během posledních dvou týdnů panovala všeobecně nálada „ o všem je rozhodnuto“ a „hraje se pouze o třetí místo“. Neměl jsem pocit, že by se Schultz či Merkel jasně pokoušeli voličům říci, že o ničem rozhodnuto není, aby je šli volit. S tím logicky souvisí vzestup malých subjektů. Všechny čtyři menší strany vlastně uspěly naprosto razantně.

Nevýrazná byla celá kampaň Angely Merkel. Vymstilo se jí to v závěru?

Je důležité zmínit něco, co se v analýzách moc nevyskytuje – že výsledek by neměl být nijak šokující, podíváme-li se na trajektorii výsledků obou stran za posledních dvacet let. Minulé volby byly hodně překvapivé, ale například v roce 2009 dostala CDU o necelé procento hlasů víc než dnes. Letos byly obě velké strany připravené na boj, který nakonec nebyl. V závěru kancléřka působila unaveně. CDU celou dobu prodávala sdělení „Merkel – stabilita – bezpečí“ a na konci už strana nebyla schopná přijít s ničím nad tento rámec. A Martin Schultz kampaň prokalkuloval.

Nastoupil moc brzy? Když byl v lednu zvolen do čela socialistů, strana na chvíli v preferencích dostihla CDU, ale pak přišel setrvalý propad. Přitom ve velké koalici prosadili řadu bodů ze svého programu…

Je nutné odlišit dvě věci. Jestli byli socialisté potrestání za velkou koalici, přestože v ní byli relativně úspěšní – ano byli. To je ale relativně běžný vzorec, že slabší partner v koalici není moc vidět. U Schultze šlo o jiný problém. Nebyl schopný zvolit jasnou strategii a přišlo mi, že to protaktizoval. Nejdřív prohlásil, že chce sesadit Angelu Merkel. To jinými slovy znamená, chci vládnout se Zelenými a levicí, což byl poměrně razantní krok. Pak ale zjistili, že to v průzkumech veřejného mínění nevypadá dobře, a otočili. Do toho přišly troje zemské volby a Schultz se na tři měsíce odmlčel: strana doufala, že ty volby vyhraje díky tamním populárním kandidátům, kteří nechtěli, aby se jim do toho pletl. Ale tím úplně ztratil momentum. Navíc ty volby socialisté nevyhráli a pak už Schultz tahal králíky z klobouku, zkoušel různá prohlášení, různě se omlouval a vytáčel.

Je momentálně vyloučené pokračování velké koalice? Schultz prohlásil, že SPD odchází do opozice, Merkel tvrdí, že by ráda jednala.

Úplně vyloučené to není, ale není to moc pravděpodobné. Můžeme se nicméně dostat do situace, kdy jediná možnost bude velká koalice, nebo volby. Nejpravděpodobnější scénář je, že nakonec se sice všechny čtyři strany dohodnou;  říkám čtyři, protože CSU (bavorská odnož CDU) je samostatná strana a často se tak chová. Ale už také víme, že Zelení si budou chtít koaliční smlouvu schválit ve vnitrostranickém referendu. Takže může nastat scénář, že se tři měsíce budou dohadovat a pak dohodu shodí ze stolu. A v tu chvíli se můžete jít zase bavit s SPD, nebo zopakujete volby. A to se v Německu nikdy nestalo. Takže velká koalice není pravděpodobná, ale pořád je to druhá nejpravděpodobnější varianta.

Zatím složení příští koalice vypadá jako tzv. jamajská varianta – CDU, liberální FDP a Zelení. Mezi menšími stranami ale existuje řada programových neshod.

Mezi FDP a Zelenými to bude nejvíce drhnout v klasických ekonomických otázkách. Zelení mají levicovou ekonomiku, předpokládají intervence do ekonomiky motivované např. ekologickými cíli, což FDP odmítá. Ale hlavní problém bude s bavorskou CSU. Ta je největším poraženým voleb, ztratila 11 procent. Navíc za rok je čekají zemské volby v Bavorsku. A pokud by teď dopadla koaliční jednání úspěšně, fakticky vstoupí do vlády se svým největším nepřítelem. CSU je sociálně mnohem konzervativnější strana, pro ně Zelení ztělesňují všechno zlo, ať jde o otázky multikulturalismu či stejnopohlavní sňatky. Bez CSU koalici nesestavíte a oni musí svým konzervativním bavorským voličům ukázat jasný bod, který se jim podaří prosadit.

Hlavní třecí plochu tedy vidíte mezi Zelenými a CSU v sociálních otázkách?

Myslím, že by to tak mohlo být, ale nejenom mezi CSU a Zelenými, ale obecně mezi liberály s malým „l“ – tzn. liberály ze Zelených, FDP i z křídla CDU za Angelu Merkel.

Kde vlastně stojí sama Angela Merkel? V aktuálním Respektu říká Matthew Qvortrup, autor její nové biografie, že má nejblíže k Zeleným.

Nepochybně patří k liberálnímu křídlu strany, ale jak to má hodnotově, je jedna věc, a jak reálně vládne, věc druhá. Že patří k liberálnímu křídlu, již několikrát ukázala, což je také důvod, proč ji CSU i konzervativní část CDU nenávidí. Odbourala atomovou energii, vojenskou službu, posledním příkladem je hlasování o stejnopohlavních sňatcích, v kterém sice sama byla proti, ale umožnila volné hlasování, díky čemuž to prošlo. Ale nevládne tak, že by tlačila liberální agendu, konsenzuálně se snaží vyjednávat a zároveň pragmaticky až oportunisticky sleduje náladu mezi voliči. V roce 2005 vystřídala její vláda rudozelenou koalici, která přinesla velké společenské změny a liberalizaci. A Merkel s těmito hodnotami nemá problém, chápe, že takhle to funguje, a převzala je. V důsledku toho ale začalo být těžké od sebe odlišit různé strany. Jako když proti sobě kandidují Merkel a Schultz.

Není tedy výsledek v zájmu zdraví německé demokracie?

Souhlasím, že oživení demokratické soutěže je dobré. Konsenzuální pojetí politiky je pro Německo typické, ale za Angely Merkel je až extrémně konsenzuální. A není divu, že lidé, kteří do toho konsenzu nepatří, nevědí, jak se vůči němu vymezit. Teď se politická soutěž oživí, v parlamentu bude někdo, kdo se radikálně vymezí právě vůči konsenzu ve společenských otázkách; kdo bude zastávat konzervativní hodnoty. V ekonomických otázkách konsenzus samozřejmě není tak silný, pravo-levé pojetí přetrvává. Já AfD místo v Bundestagu nepřeji, ale v rámci demokratické soutěže to není úplně špatné. A druhá věc je, že se sociální demokracií mimo vládu by konečně vznikla jasně vedená opozice.

Co by nová koalice znamenala pro Evropu? FDP třeba kritizovala záchranné balíčky pro Řecko. Může FDP změnit, jak se bude Angela Merkel stavět k návrhům francouzského prezidenta Macrona?

Určitě, tohle je nejvýznamnější zahraničněpolitický dopad voleb. Věci typu záchranných balíčků, ale i reformy eurozóny tak, jak si ji představuje Macron, to je pro FDP no-go. A v těchto tématech bude jejím spojencem i CSU. Předseda FDP Lindner už řekl, že prohlubování eurozóny přes ně neprojde, ale je samozřejmě otázka, zda nedojde k obchodu v rámci koaličních vyjednávání.

Jak velký problém to je pro Angelu Merkel?

Nemyslím si, že sama by byla nadšená z Macronových plánů, signalizovala jen, že je otevřená další debatě.  V kampani se tomu tématu vyhýbala, nevíme, jaké má představy o reformě eurozóny. Rozhodně by nesahaly tak daleko jako Macronovy, šla by mu vstříc stylem „něco za něco“. Nicméně určitě bude její pozice nyní složitější.

Takže odvážnější proměna eurozóny bude nyní složitější.

Velmi. Jakákoliv reforma eurozóny by znamenala, že Německo se o něco víc vzdá kontroly, reforma by znamenala prohloubení nebo zintenzivnění spolupráce - a to jsou věci, se kterými má německé veřejné mínění obecně problém. Všechny bailouty a záchranné balíčky nebyly nekontroverzní a zvlášť pro CDU byly bolestné. Na odporu vůči nim ostatně vznikla i Alternative für Deutschland. Angela Merkel tehdy prohlásila, že k zachování eura není žádná alternativa. A v reakci na to oni řekli: „My jsme alternativa a jsme Alternativa pro Německo.“

Co znamenají výsledky voleb pro Českou republiku?

Zrovna pro nás ani pro střední nebo východní Evropu to neznamená žádnou zásadní změnu. Neumím si představit nikoho, kdo by byl pro Českou republiku vhodnějším partnerem, než je Angela Merkel. Jednak - ačkoliv je to klišé - má s námi i osobní zkušenost, a tím nemyslím jen to, že si umí objednat řízek česky. Vyrůstala ve východním Německu, má větší pochopení pro to, jak zde lidé uvažují, jakým způsobem se vztahují k Západu. Nejdůležitější je ale pro nás její diplomatický styl. My dnes objektivně s evropským jádrem nefungujeme na stejné vlně a ona je člověk, který jednání s námi ani tak nevzdá. Což je pro nás důležité. Na rozdíl od Schultze nebo některých Zelených přitom není západoevropský federalista, její vize není evropský superstát, ale spolupráce států. A když se podíváte na představy české zahraniční politiky, tak to rozhodně federalismus není.

Výsledky ukázaly i rozdíly v tom, jak volili Němci na Západě a v bývalém východním Německu. Proč je Německo dodnes tak rozdělené?

Já bych se dost bránil, abychom věci zjednodušovali na Východ a Západ. Určitě to není otázka mentality, je to dané tím, jakým způsobem proběhla socioekonomická transformace východních zemí. Po roce 1990 tam přišli západní Němci a začali jim říkat, jak tam bylo čtyřicet let všechno špatně. V těch zemích je větší nezaměstnanost, postkomunismus se tam projevuje i v tom, že lidé mají výrazně menší důvěru v instituce. AfD na Východě často volí z radikálního odporu, je to prostředníček establishmentu. V západním Německu ji volí spíše lidé, kteří jsou napravo od CDU. Obecně společnost na Východě prošla velkou proměnou, mnoho lidí se odstěhovalo; je to společnost, která má i mnohem menší zkušenost s migranty. Neoliberální transformace tam zanechala - stejně jako u nás - ve spoustě lidí pocit, že jsou poražení, kolonizovaní západním Německem. Že jejich zkušenost osobní i životní je braná jako méněcenná, že se na ně někdo dívá shora. To vytvořilo širokou vrstvu velmi nespokojených voličů, kterou teď dokázala využít právě AfD. Ale samozřejmě je zde i druhá věc, že na rozdíl od Západu tu otevřeně funguje rasismus a neonacismus. Jsou to jednotky procent, ale třeba před deseti lety se zde neonacistická NPD dokázala dostat do zemských sněmů.

Preference AfD prošly poměrně výraznou sinusoidou, nakonec to vytáhli na 13 procent.

Velmi dobře zvládli kampaň. Byli jediní, kdo v rámci předvolební „nudy“ nabídli srozumitelné sdělení. Říkali úplně přímočaře: „Nechcete Merkel? Islám? Uprchlíky? Pak můžete volit jenom nás, protože všechny ostatní strany tohle do nějaké míry chtějí.“ Navíc výborně pracují se sociálními sítěmi. Další věcí je, že německá politická kultura založená na zmíněném konsensu je vůči těmto věcem přecitlivělá. Na výroky typu „můžeme být hrdí na výkony wehrmachtu“ pak AfD dostávala neadekvátní prostor v médiích. Byl kritický, ale pořád se o nich mluvilo.

AfD bude opoziční stranou a všechny ostatní strany s ní odmítají spolupracovat. Nicméně příklad některých evropských zemí ukazuje, že i bez vládní účasti mohou tyto strany ovlivňovat politický diskurs. Jaký je potenciál AfD?

Už uspěla v tom, že posunula mainstream: dnes již není v Německu problém říkat, že „migrace je problém, islám je problém“. Tím změnili diskurs a je to vidět i na CSU, která přebírá rétoriku AfD. A můžou taková témata nastolovat dál. Ale mimo migraci a islám velký potenciál nemají. Je také otázka, jak zvládnou parlamentní praxi. Bundestag funguje podle řady formální i neformálních pravidel, která všichni respektují. A oni se budou podobně jako v zemských sněmech snažit šokovat, aby si získali mediální pozornost, budou mávat transparenty, třeba někdo přijde do parlamentu v burce… Přesto jim nevěštím velkou budoucnost; lidé, kteří umějí dělat věci jako kampaň, nebývají dělaní na parlamentní provoz.

Je strana schopná v parlamentu něco prosadit? Už teď mají vnitřní problémy a stranickou frakci opustila jedna z předsedkyň Frauke Petry.

To samozřejmě nevíme, protože ta strana sama neví, kam se pohne. Parlamentní praxe a politika je hrozně nudná a tohle nejsou lidé, kteří by o to stáli. A teď řeší dilema: jestli budou dál pouze stranou protestu, anebo budou tlačit pozitivní agendu. Právě rozchod s Petry je zajímavou epizodou.  Ještě před dvěma lety patřila k pravicovému, ale ne neonacistickému křídlu strany. A teď se z ní najednou stala zástupkyně nejvíc pragmatického a umírněného křídla, která říká, že chce prosazovat agendu strany. Zajímavá interpretace této proměny je, že strávila tři roky v zemském sněmu v Sasku, kde se okoukala a zjistila, že křičet je fajn, ale přestane vás to bavit. A podobnou otázku teď řeší celá AfD.