Nová realita české politiky

Bude vládnout levice, či pravice? Tato věta představovala v uplynulém čtvrtstoletí jedinou klíčovou otázku našeho veřejného života. Její význam v současné době je však mizivý - a hlavní příčinou zdaleka není jen propad pravicových stran. I sociální demokracie už zažila volby s jednociferným výsledkem.

Politické spektrum se však během posledního roku přeskládalo do podoby, kterou jsme dosud neznali. Pravice a levice, liberální a konzervativní, staré a nové… Nic z toho dnes nehraje velkou roli. Souběžný příchod Andreje Babiše a návrat Miloše Zemana zahájil novou realitu, v níž se místo směru hraje o samu podstatu země.

Zatímco strany klasického střihu se předhánějí, která lépe hájí zájmy levicových či pravicových voličů, jejich skutečné konkurenty toto dělení vůbec nezajímá. Co hůře – nezajímá ani velkou část voličů. Z nepochopení uvedeného faktu pramení údiv řady expertů, že kauzy jako Čapí hnízdo nemají prakticky žádný dopad na dlouhodobé preference ANO. Babišovo hnutí nesbírá elektorát na ideologii, nýbrž na kombinaci frustrace a naděje, čímž významně omezuje množství myšlenek, jimž by se mohlo zpronevěřit.

S energií přežrané koaly

Z hlediska idejí je ANO tekutinou, která nabírá tvar podle momentální nálady svého šéfa – což může být výhoda pro sbírání hlasů napříč voličským spektrem, ale se standardním politickým procesem to nemá nic společného. V řadách členů a nominantů ANO nalezneme řadu zajímavých osobností zasluhujících respekt. Nelze ovšem přehlédnout, že během třech let v parlamentu jsme se nedočkali okamžiku, kdy by se proti názoru šéfa ozvali alespoň dva poslanci ANO současně – a jednotlivci jako Jiří Zlatuška a Ivan Pilný, co se o to pokusili, dostali záhy rázné klepnutí přes prsty.

Doposud bylo jedno, co si jednotliví členové ANO myslí, protože hnutí funguje jako kolektivní organismus řízený jedinou centrální vůlí. A tato vůle si „překvapivě“ dobře rozumí s proklamativně opozičními komunisty. Dlouho bychom po světě hledali nejsilnější opoziční stranu, která dostane na stříbrném podnose naservírovaný skandál vládního politika a zareaguje na něj s energií přežrané koaly. Babiš na oplátku podpořil komunistický nápad dodatečně zdanit církevní restituce a rázem přestalo být jasné, kdo a s kým vlastně vládne.

Slovo „překvapivě“ si v minulém odstavci zaslouží uvozovky, protože formální spojenectví koaličního kabinetu již zjevně neodráží reálné priority jednotlivých aktérů. Není náhoda, že šéf ANO se rád veřejně opírá do svých vládních partnerů, ale kromě neformálního spojenectví s KSČM si notuje také s prezidentem, který zase po jiné ose sonduje styčné plochy s ultranacionalisty. Miloš Zeman není hlupák, a pokud si k natolik symbolickému vystoupení, jako bylo loňské výročí „sametu“, vybral stejné jeviště jako islamofobní parta entomologa Konvičky, neučinil tak z nudy či nedostatku jiných příležitostí.

Vzniká tu tedy pozoruhodná osa spojující krajní levici a pravici prostřednictvím dvou nejvýraznějších solitérů politické scény. Motivace každého ze zúčastněných jsou pochopitelně různé. Extremisty láká masová podpora a vliv, které mohou z takového svazku získat. Přínosy pro Zemana a Babiše jsou méně zřetelné, ale jen na první pohled.

Spolu proti systému

Zemanova současná situace do detailu kopíruje cestu jeho prezidentského předchůdce. Oba dokázali mistrně manipulovat společenskou debatou a naplno využívat zdánlivě nicotné pravomoci svého úřadu. Oba stárnoucí egocentrici se však do krve rozhádali s velkými stranami, jejichž symbolem kdysi byli, a pokusy najít jinou platformu hájící jejich zájmy zcela selhaly. Otevřená podpora od Václava Klause dotáhla ultrapravicový blok Hlavu vzhůru k podpoře pod půl procenta, zatímco strana nazvaná jménem současného prezidenta vyšplhala o procento výše. Pro srovnání stačí konstatovat, že Česká pirátská strana dostala o třetinu více hlasů než Klausovi a Zemanovi favorité dohromady.

Když k volebnímu fiasku přičteme komicky zbabraný pokus Zemanových přívrženců převzít moc v ČSSD, je nasnadě, že prezident má možná vliv, ale reálpolitická moc mu uniká. Babiš je ideální spojenec, ale vzhledem ke své síle málo ovladatelný. Zbývají tedy jen pohrobci Úsvitu nebo to, co by je mohlo nahradit.

Babišovi se pro změnu hodí vycházet dobře s hlavou státu, která disponuje monarchistickou pravomocí jmenovat předsedu vlády dle vlastní libovůle. V jednom podstatném směru však k jeho přirozeným spojencům patří i subjekty z okraje politického spektra. Nepodezírejme předsedu ANO ze sympatií k ultrapravici ani k demontáži EU, která by měla zjevné nevýhody pro všechny firmy, v nichž je zainteresován, stát nevyjímaje. Co jej spojuje s extremisty, je opakovaně naznačovaná nechuť k systému, v Babišově případě k parlamentní – řečeno jeho slovy – „žvanírně“ a dalším atributům státu, jak jej známe. Stačí se podívat na nedávnou bitvu o cenzurní paragraf v zákoně o hazardu. Soudy jsou neefektivní, prohlásilo Babišovo ministerstvo, a vyhradilo si pravomoc blokovat přístup k webovým stránkám pro sebe, místo aby tak činila nezávislá justice.

Voličským pilířem ANO nejsou lidé, kteří věří v systém řízení státu coby firmy, nýbrž ti, kdo v systém nevěří vůbec. Lidé unavení každodenním bojem o úspěch, v němž často selhávají. Po mnoha letech, kdy za své nesnáze větším či menším právem vinili pravici a levici, nakonec dospěli k přesvědčení, že ideologické dělení představuje jen různé tváře téhož ďábla, ať už mu budeme říkat režim, systém nebo společenské zřízení. Hledají proto někoho, kdo tento systém změní, a to jim – byť různými způsoby – slibuje jak Filip, Okamura a Konvička, tak především mnohem šikovněji Andrej Babiš. A ne nadarmo tíž lidé tvoří voličskou základnu stávajícího prezidenta.

Nejpodstatnější otázka

Bojovat proti systému může znít sympaticky, byť působí legračně vkládat tyto naděje do oligarchy spjatého se systémem jako málokdo. Podstatnější ovšem je, že systém v tomto případě neznamená abstraktní monstrum ovládající naše životy. Jsme to my sami, protože přes tisíc potenciálních výhrad jsou ony drobnosti jako parlamentarismus a nezávislá justice našimi pojistkami proti zvůli mocných jednotlivců. Do Babišovy představy státu-firmy se však podobné pojistky hodí stejně málo jako do vlhkých snů o vládě tvrdé ruky, kterými se ukájejí extremisté. Firmu neřídí zaměstnanci, leč akcionáři a šéf ANO je zvyklý být akcionářem majoritním.

Tento principiální rozdíl ve vnímání systému sahá hlouběji než běžné programové rozdíly. Sociální demokracie, lidovci, ODS i TOP09 mohou mít bezpočet protichůdných pohledů na ekonomická a sociální témata, ale na úrovni nejmenšího společného jmenovatele tvoří jednu množinu.  Ještě uvidíme, zda si to uvědomí včas a dokážou spolupracovat  –  a to nikoli v podobě kartelu opoziční smlouvy tlumící politickou soutěž, ale přirozeného partnerství stran věřících v parlamentarismus a euroatlantické vazby.

V opačném případě neuškodí zopakovat si předloňský projev maďarského premiéra Viktora Orbána: „Liberální hodnoty dnes zahrnují korupci, sex a násilí. … Tématem dneška je pochopit systémy, které nejsou západní, ani liberální, možná ani demokratické, a přesto přinášejí úspěch.  Dnešními hvězdami mezinárodních analýz jsou Singapur, Čína, Indie, Turecko, Rusko. A já věřím, že když se podíváme na to, co jsme učinili v uplynulých čtyřech letech a co učiníme v následujících čtyřech letech, lze to skutečně interpretovat z tohoto úhlu. Děláme maximum pro to, abychom našli cestu k opuštění západoevropských dogmat a osvobození se od nich.“

Nakolik se k Rusku a Číně hlásí český prezident či KSČM, víme dobře. Do jaké míry s jejich pohledem souzní i Andrej Babiš, může být nejpodstatnější otázka, jakou nová realita české politiky přináší.

Autor je konzultantem v oblasti komunikace a marketingu