Miloš Zeman si vyrazil z ruky velmi účinnou zbraň, říká Rychetský

V Poslanecké sněmovně zasedly nejméně tři subjekty, které volají po přijetí úpravy zakotvující celostátní referendum. SPD Tomia Okamury by skrze tento zákon dokonce chtěla uspořádat referendum o vystoupení České republiky z Evropské unie. Podle předsedy Ústavního soudu Pavla Rychetského není ale česká společnost na přímou demokracii zatím připravena. „Současné volání po přímé demokracii se mi jeví jen jako vábení voličů,“ dodává.

Na konferenci k 25 letům výročí Ústavy jste tedy řekl , že česká společnost není na přímou demokracii připravena. Jak by to mělo vypadat, aby připravena byla?

Nemyslel jsem tím, že voliči by nebyli způsobilí na všelidové hlasování. Ale je absurdní situace, když se volá po referendu jen na úrovni sloganů a vábniček pro potenciální voliče. Jakmile se nepovede věcná a seriózní diskuse o tom, jakou podobu má mít všelidové hlasování, kdy a kým může být iniciováno a jakou funkci má v ústavním systému, jde o debatu bez reálného obsahu. Volání po přímé demokracii se mi jeví jen jako vábení voličů, protože přímá demokracie, ve které by se veškeré rozhodování přeneslo z parlamentu nebo vlády na všelidové hlasování, je v moderním právním státě nemožná – doslova absurdita. V tomto ohledu není česká společnost připravena.

Jak a o čem by se mělo v referendech rozhodovat?

Máme tři moci – zákonodárnou, výkonnou a soudní. Velmi dobře víme, že se co se týče soudní moci, není možné ji nahradit všelidovým hlasování. To by byl soudce lynč. Zbývá tím pádem moc zákonodárná a výkonná. Jinými slovy rozhodování nahrazující proceduru přijímání zákonů, což si těžko dovedu představit. K referendu by musel být předložen text o stovkách paragrafů, který by místo projednávání a debaty ve třech parlamentních čteních byl schvalován či zamítán referendem.

Ale některé země mají referenda, ve kterých se řeší zákony.

Ano, ale jedná se o referenda schvalovací neboli potvrzovací. Ve státech jako Dánsko a Finsko po přijetí zákona může třetina poslanců ještě požádat, aby takto projednaný a schválený zákon byl dodatečně potvrzen v referendu občany. Není to referendum, kterým by se přijímaly zákony. To je podle mého názoru naprosto v rozporu se zastupitelskou demokracií. Takže ano, je teoreticky možné referendum do ústavního pořádku zakotvit, ale prakticky jenom ve schvalovací podobě. Teoreticky je možné ještě takzvané iniciační referendum, ve kterém všelidové hlasování uloží zákonodárcům, jakou legislativní osnovou se mají zabývat. Na základě diskuse ovšem musí být předem určeno, o jakých záležitostech by se nesmělo hlasovat.

Například?

O změnách ústavy vedoucích k odstranění základních principů demokratického právního státu, dále jde o změny týkající se lidských práv, pokud by mohly vést ke snížení dosaženého standartu ochrany lidských práv a svobod, financí, daní nebo státního občanství.

A pak jste zmiňoval moc výkonnou.

Výkonnou moc reprezentuje vláda, která vydává rozhodnutí v konkrétních otázkách hospodářské, sociální nebo jiné politiky. Případů, kdy jsou možná jen dvě řešení, dva způsoby, jak řešit problém hospodářské, sociální a jiné politiky v kompetenci vlády není mnoho. Ale příklady bychom našli. Avšak ve finále by je neměl hledat národ, ale vláda.

Proč a kdy by tak činila?

Protože by si svým rozhodováním nebyla jistá a chtěla potvrzení od občanů. Jsou to rozhodnutí, při kterých se vláda necítí mít dostatečný mandát – třeba otázky zahraniční politiky, kam patří právě i vstup či výstup z mezinárodních uskupení.

Proč vidíme takovou paniku kolem možného přijetí zákona upravujícího celostátní referendum?

Protože to skutečně skýtá určité potencionální nebezpečí. Chtěl by říct, že nejsem skalním odpůrcem zákona o všeobecném referendu, přesto si myslím, že by neměl být přijat, dokud si nevyjasníme, jakou funkci má plnit. Ve světě je řada variant. Buďto je referendum nástrojem řešení konfliktů mezi zákonodárnou a výkonnou mocí, nebo jsou referenda doporučující: konzultativní a - jak jsem již zmínil - potvrzující. Nesdílím pocit, že zde je naléhavá potřeba: my už máme v Ústavě ustanovení, podle kterého lze za pomocí ústavního zákona předložit k všelidovému hlasování nějakou zásadní otázku.

A jaké nebezpečí tedy vidíte?

Referendum nelze zpravidla opakovat. V zákoně je vždy nastavena lhůta, po kterou se nesmí položit stejná otázka, například dva roky. Vadné rozhodnutí, které vzejde z referenda, je po nějakou dobu zcela neodstranitelné. Vadné rozhodnutí parlamentu nebo vlády napravit naopak lze, například zablokováním návrhu v jedné komoře nebo i rozhodnutím Ústavního soudu.

A co informovanost občanů?

Ano, to je další problém. V referendu se nedá předložit otázka, která vyžaduje rychlé řešení, protože referendum je nutné vypsat nejméně tři až šest měsíců před jeho konáním. A to proto, aby byl dostatečný prostor pro vedení dialogu o obsahu referenda s občany. A přiznávám, že tento dialog nemusí být vždy konstruktivní.

Je za současného uspořádání v Poslanecké sněmovně vyšší pravděpodobnost, že bude nakonec přijata nějaká úprava celostátního referenda?

Debata o referendu je na půdě našeho parlamentu už jakýsi evergreen - ale přes nesčetné marné pokusy se zdá, že by mohla vyústit v přijetí ústavního zákona o obecném referendu.

Jak by měl takový zákon ideálně vypadat?

Rozhodně bych nepovažoval za vhodné, aby se všelidovým hlasováním – byť ve výjimečných situacích – nahrazoval zákonodárný proces.  V této oblasti bych si dovedl představit pouze tzv. iniciační referendum, ve kterém by byl parlament zavázán k projednání konkrétní otázky. V oblasti rozhodování obecných otázek hospodářské, sociální nebo zahraniční politiky by jistě bylo možné referendum na otázky, na které je skutečně možná pouze odpověď ANO – NE a jež jsou jednoznačně způsobilé k posouzení. Jako výjimečný doplněk našeho ústavního pořádku. Musela by také být zakotvena možnost jeho vyvolání jak z iniciativy parlamentu nebo vlády, tak případně na základě petice minimálně několika set tisíc petentů. A musela by tu být samozřejmě zakotvena obligatorní apriorní kontrola přípustnosti jeho konání Ústavním soudem.

Dříve jste se k aktuální situaci příliš nevyjadřoval. V poslední době jste se ale několikrát veřejně promluvil, například k postupu při sestavování vlády. Proč?

Nejprve bych rád řekl, že žádné mediální vystoupení nebylo z mé vlastní iniciativy. A sdělovací prostředky se na mě neobracely jako na předsedu Ústavního soudu, ale na člověka, který se živí Ústavou a ústavním právem prakticky celý dospělý život.

Přesto stále platí, že jste pronášel poměrně výrazné výroky. Máte pocit, že bude právní stát a důvěra občanů v právo v nadcházejících letech častěji zkoušena?

Je otázkou, zda právní stát v České republice doposud požíval všeobecnou důvěru občanů. A máte pravdu, že v poslední době jsme svědky různých útoků, zejména na právní stát. U nás, v Polsku, Maďarsku a i ve vyspělých zemí západní Evropy. Jedná se o politické subjekty, které v podstatě celou politickou dráhu staví na odporu proti establishmentu a současnému systému, ve kterém euroatlantická společnost žije prakticky po staletí. Z tohoto hlediska nemohu přehlédnout skutečnost, že se ukazuje, že právní stát a demokracie jsou  v posledních letech v celé naší civilizaci ve zvýšeném ohrožení.

Jaké konkrétní útoky na současný systém sledujete v České republice?

Z části politického spektra se objevují návrhy na zrušení horní komory parlamentu, na omezení svobody víry a vyznání, na zrušení územních samosprávných zastupitelstev a jejich nahrazení přímo volenými starosty a hejtmany, na zavedení jakési přímé odvolatelnosti zvolených představitelů státu mimo demokratické procedury.

A jak jsme na tom tedy s důvěrou v právní stát v České republice?

Usilovat nejen o uchování základů demokratického právního systému, ale i o hledání jeho lepší budoucnosti je nepochybně obecnou povinností. Protože se dá říct, že tento systém je v ohrožení - a že stávající systém liberální demokracie ztrácí většinovou veřejnou podporu. Patrně se svým způsobem vypotřeboval. A hledání cesty z této - neříkám přímo slepé - uličky, ve které nabírají na síle antisystémové subjekty, je velmi složité. Ale fakt, že tyto subjekty mají živnou půdu, je zaviněn selháním systému. Není to vina těch, kteří vyjadřují nespokojenost, ale těch, kteří neumí tento systém dostatečně zprostředkovat lidem a dál rozvíjet.

Kdo v tomto rozvíjení pochybil?

Na to je velmi jednoduchá odpověď. Sebelepší ústava nebude nic platná, nebude-li ve společnosti a zejména v politické reprezentaci převládat elementární politická kultura. Když Tomáš Garrigue Masaryk řekl, že demokracie je diskuse, nebyla to pouhá fráze. Systém zastupitelské demokracie předpokládá dialog, hledání kompromisu, předpokládá i hledání společných východisek. My jsme přitom v České republice svědky konfrontační politiky, politiky vzájemného osočování, kde se nehledají společná východiska a kde není základním principem politiky dialog, ale naopak konfrontace. Vzpomeňte si například na výrok Mirka Topolánka o nulové toleranci. Jinými slovy deklaroval, že nezáleží na tom, co se projednává, ale kdo to předložil. Předložili jste to vy, konkurenti, proto budeme vždy proti.

To už je poměrně dlouho. Symbolizuje tuto politiku i výrok prezidenta Miloše Zemana o jeho „tvůrčím výkladu Ústavy“, podle kterého nemusí rozpustit Poslaneckou sněmovnu, i když potřetí vláda nedostane důvěru?

To bych spíše řekl, že je provokační výrok. Konfrontační výrok to být nemůže, protože se nemá s kým konfrontovat. Tento výrok vystihuje rys jeho povahy, kterým chce veřejnost i jednotlivé politiky provokovat. Někdy je tato vlastnost užitečná, jindy spíše negativní.

A v tomto případě je užitečná, nebo spíše negativní?

V tomto případě je úplně zbytečná. Prohlašovat, jak se bude prezident chovat v době, kdy už bude zvolen nový prezident nebo ten stávající, ale znovu, a kdy bude vláda po poslancích napotřetí požadovat důvěru, je prostě předčasné.

V rozhovoru pro Hospodářské noviny jste zmiňoval jako možné budoucí řešení podání ústavní žaloby. Našla by se na její podání politická vůle?

Podání ústavní žaloby je kvůli požadavku třípětinové většiny v obou komorách parlamentu téměř nerealizovatelné. Ústava činí možnost zbavit prezidenta funkce krajně nepravděpodobnou. Opakovaně jsem říkal, že není vhodné, aby prezident hned po volbách - a dříve než mohla začít vyjednání o vládě - prohlásil, že nerozpustí sněmovnu ani po třetím neúspěšném pokusu. Miloš Zeman si tak vyrazil velmi účinnou zbraň z ruky. Mělo by být zájmem každého prezidenta i celého národa, abychom měli vládu s důvěrou, která zajistí řádný chod institucí.

Existuje nástroj, který se dá využít za situace, kdy bude vládě napotřetí nevyslovena důvěra a prezident se rozhodne sněmovnu nerozpustit?

Jediným dalším účinným nástrojem je (samo)rozpuštění sněmovny, které musí odhlasovat nejméně 120 poslanců. Proto říkám, že není vhodné, aby někdo dopředu říkal, že nástroj, který mu Ústava do rukou svěřila, za žádných okolností nevyužije. Nelze předvídat, jak bude situace vypadat. Svým prohlášením prezident vlastně otevřel prostor pro to, aby se eventuální snahy o vytvoření většinové vlády s důvěrou neutralizovaly. Tím pomine i hrozba rozpuštění sněmovny a nových voleb.

Tedy že po prezidentově prohlášení nejsou strany motivovány hledat dohodu?

Ano, přesně tak.