Katalánci ohlásili generální stávku. Španělská vláda situaci nezvládla

Více než 800 zraněných v ulicích katalánských měst je tristní výsledek nedělních střetů mezi policií hájící rozhodnutí španělských soudů a stoupenci katalánské nezávislosti. Z tak dramatického vyhrocení situace jsou překvapeni i sami španělští komentátoři, kteří nečekali, že věci zajdou tak daleko.

Události na Pyrenejském poloostrově je nutno měřit trochu jiným metrem, než jsme zvyklí v poklidné a trochu lenošné střední Evropě. Obrovské demonstrace jsou tady poměrně častým jevem – a nezapomínejme, že v 80. a 90. letech jsme tu byli běžně zvyklí na teroristické útoky baskických separatistů. Vášnivé scény v ulicích katalánských měst nicméně dost možná otřásly představami moderních postfrankistických Španělů o sobě samých – i o důsledcích, k nimž mohou vyhrocené politické střety vést.

Jak referendum či “referendum” - záleží na tom, kterýma očima situaci pozorujete – dopadlo, se nikdy nedozvíme. V chaosu a násilí může hlasování považovat za regulérní jen naprostý demagog. Různým složkám španělské policie se podařilo uzavřít několik stovek volebních místností, na většině z více než dvou tisíc míst k tomu určení přesto nějaké hlasování proběhlo. Reportáže ukazují, že se používaly podomácku vytištěné hlasovací lístky a nedostávaly se obálky. Některé záběry se zdají naznačovat, že jistí občané neodolali touze hlasovat vícekrát, jiné zase ukazují, že policie ničila již odevzdané hlasy.

Na číslech ale samozřejmě vůbec nezáleží. Skutečným výsledkem je naprosté mediální vítězství stoupenců katalánské nezávislosti. Ještě před týdnem vnímala světová veřejnost katalánskou krizi většinou jako barvitý, lokálně omezený problém. Komentáře světových médií stály většinou na předpokladu, že katalánská vláda má nejistou legitimitu a ve svém tažení za nezávislost vystoupila z mezí zákona. Po katalánské neděli se situace zcela změnila: náhle je lehké nabýt dojmu, že Španělsko se dělí na demokraty usídlené v Katalánsku a autoritáře schované za štíty těžkooděnců ve zbytku více než čtyřicetimilionové země. Realita je mnohem komplikovanější, zároveň je třeba konstatovat, že vláda Mariana Rajoye situaci zásadním způsobem nezvládla.

Katalánským nacionalistům se vlastně podařil geniální taktický tah. V posledních místních volbách nezískali většinu hlasů, a průzkumy navíc naznačovaly, že počet stoupenců nezávislosti v posledních měsících mírně, ale vytrvale klesá. Místní vláda na to reagovala tím, že místo otázky nezávislosti vysunula do popředí touhu po referendu. Rajoyovi lidovci vládnoucí v Madridu a uvyklí vzdorovat jakýmkoliv pokusům o prohlubování autonomie regionů (netýká se pouze Katalánska) reagovali zaťatým odmítáním. Zároveň se zdá, že odhodlání katalánské nacionalistické vlády tvrdě podcenili. Dnes se tak paradoxně ocitají v situaci, kdy katalánská vláda, jež v praxi nerespektuje zákon, nebo ho alespoň napíná k prasknutí, působí jako obhájce demokratického procesu.

Co bude dál? Situace je naprosto nevyzpytatelná, ale rozhodně bude následovat drama. Katalánská vláda na úterý vyhlásila generální stávku. Všeobecně se předpokládá, že někdy v průběhu tohoto týdne se katalánský parlament pokusí vyhlásit nezávislost. Jak bude reagovat Madrid? Podle španělské ústavy může pozastavit platnost katalánské autonomie a začít oblast řídit přímo z Madridu. V praxi to znamená zatýkání katalánských představitelů a policejní, nebo dokonce vojenské obsazení úřadů a dalších strategických bodů. V ulicích budou miliony demonstrantů, na jejichž straně bude pravděpodobně stát většina příslušníků katalánské policie, jež se již v průběhu neděle v podstatě vzepřela poslušnosti a čelí kvůli tomu vyšetřování ze strany španělských žalobců. Dál se autorovi nechce situaci ani domýšlet.

Otázkou je, zda premiér Rajoy situaci ustojí. Další hlavní španělské strany, PSOE a Ciudadanos, sice rovněž trvají na tom, že katalánská vláda jedná nezákonně, ale zároveň ale vládnoucí lidovce kritizují a požadují vyjednávání. Podemos je na straně referenda již dlouho. Rajoyova vláda přitom nemá ve španělském parlamentu potřebnou většinu a ostatní strany ji mohou svrhnout. Odstranění Rajoye by snad mohlo otevřít dveře k vyjednávání, byť je velmi nepravděpodobné, že by si katalánští nacionalisté nechali “kořist” v podobě nezávislosti nechat na poslední chvíli sebrat.

Nejasné je také, jak zareaguje Evropská unie a širší mezinárodní společenství. EU stála až doposud většinou tiše za Rajoyem, ještě v pátek francouzský prezident Macron prohlašoval, že “nikdo nehájí zájmy všech Španělů lépe než Mariano Rajoy”. Zda bude takový postoj nadále udržitelný, je pochybné. EU má však zároveň obrovskou moc nad Katalánci, kteří dobře vědí, že nezávislost 7,5milionové země vklíněné mezi Španělsko a Francii nedává bez členství v Evropské unii velký ekonomický ani politický smysl.  Právě členství v EU, jež může sehrát roli mocného arbitra, je v tuto chvíli v celém sporu největší nadějí.