Těžkooděnci brání katalánskému referendu. Ve Španělsku se odehrává politická tragédie

První hodiny nedělního hlasování v Katalánsku mají podobu morálního vítězství stoupenců katalánské samostatnosti. Otevřeno je podle katalánské vlády 73 procent volebních místností (údaj zatím nikdo nerozporuje), katalánská policie Mossos d’Esquadra v podstatě ignoruje nařízení soudů a nebrání v hlasování.

O pořádek “se starají” především jednotky Guardia Civil a dochází k divokým a násilným scénám: sociální sít jsou plné záběrů a fotografií střetů, rvaček a strkanic, na některých záběrech teče krev, podle agentur létají vzduchem gumové projektily. Celkový dojem je přesně takový, jaký si stoupenci odtržení mohli přát: na jedné straně civilisté s hlasovacími lístky v ruce, na druhé straně agresivní těžkooděnci, kteří rozbíjejí dveře škol, ve kterých se má hlasovat, vláčí po zemi staré lidi a nahánějí strach.

Jaký bude výsledek hlasování, je v tuto chvíli těžké odhadnout, ale v podstatě na tom příliš nezáleží. Katalánská vláda jistě ohlásí drtivé vítězství a o číslech se okamžitě začne pochybovat – v takovém zmatku samozřejmě žádné regulérní hlasování probíhat nemůže. Odpověď bude znít, že chyba není na straně Katalánců: chaos způsobila policie na základě nařízení soudů a španělské vlády.

Ve Španělsku se v podstatě odehrává politická tragédie. Hnutí za nezávislost nikdy nezískalo v Katalánsku většinu a v posledních dvou letech už spíše sláblo. Nemělo ani dlouhé trvání, před deseti lety, před vypuknutím hospodářské krize, se od Španělska toužilo odtrhnout necelých 20 procent Katalánců. Populističtí nacionalisté nicméně dokázali využít strádání a ekonomické recese, v jejímž průběhu přesvědčovali obyvatele nejbohatšího španělského regionu, že bez odvodů do centrálního rozpočtu by žádné utahování opasků nebylo v Katalánsku potřeba.

Pravděpodobně by to tolik nefungovalo, kdyby z druhé strany nepřispěl k akceleraci Madrid ovládaný lidovci Mariana Rajoye. Ti se ukázali jako neschopni jakéhokoliv dialogu nebo vstřícného postoje. Lidovci odmítli přistoupit na nový autonomní status Katalánska, který dojednala předchozí vláda a který byl schválen ve španělském parlamentu i katalánském referendu. Lidovci, navazující na frankistické pojetí španělské jednoty, volí od počátku soudní cestu a tvrdě vymáhají doslovné znění ústavy z roku 1978. I aktuální policejní zásahy v Barceloně a dalších katalánských městech se odehrávají ve jménu paličaté obrany španělské ústavy a jsou nařízeny soudy. Vyjednávat prý není o čem.

Španělská tragédie je ve výsledku součtem zručné taktiky katalánských populistů se zabedněnou neústupností španělské konzervativní pravice, která ve své dnešní podobě není schopna akceptovat jakékoliv změny. Proměna Španělska v demokratickou zemi, která dokázala úspěšně přestát i nedávnou hlubokou krizi, je jedním z největších úspěchů poválečné Evropy. Scénám, které vidíme dnes, bylo možné předejít, napravovat vystupňované nepřátelství bude naopak velmi obtížné. Násilný rozpad Španělska už není nereálnou představou a Evropa má před sebou další významnou krizi.